Přání k vánocům

Příjemné prožití vánočních svátků a hodně zdraví, pohody a štěstí do nového roku 2018

vám všem přeje

Růžena

Ciocco-crock

Většina z vás má jistě napečeno, ale pokud by jste potřebovali nějaký rychlý recept mám pro vás jeden, který jsem našla na italském Pinterestu - zaujalo mě jméno, ciocco-crock (čte se čoko krok).

Cukroví jako takové se zde na Vánoce nepeče, když tak třeba jen jeden druh a většinou jako dárek, plné mísy cukroví neznají, pokud si chtějí dopřát, koupí si drobné sušenky nebo různé krémové kousky už hotové.

Na italských vánočních stolech trůní Panettone nebo Pandoro o kterých se zmiňuji v minulém článku.

Příprava dnešního mlsku je velice jednoduchá, žádné formičky nebudete potřebovat, vlastně se jedná jen o rozkrájenou placku :-) Chuť je ale velmi dobrá, udělala jsem podle originálu, jinak lze obměňovat a můžete využít i zbylé ořechy, oříšky, mandle, různé druhy čokolády apod.

*********************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE:

250 gr hladké mouky

1 rovná lžička prášku do pečiva

125 gr másla

1 vejce + 1 žloutek

špetka soli

110 gr třtinového cukru

100 gr hrozinek

70 gr hořké čokolády

******************************************************************************************************************************************

Hrozinky dejte namočit do vody nebo rumu, pokud chcete tuto pasáž urychlit, spařte je horkou vodou.

Čokoládu nasekejte nožem nebo v mixéru ale ne na moc drobné kousky. Rozložte na alobal, dobře zabalte a dejte do mrazáku alespoň na 15 minut, tím se docílí toho, že se při pečení nespálí.

Změklé máslo utřete s cukrem, vmíchejte jedno po druhém žloutek a vejce, pak mouku prosátou s práškem do pečiva a solí a nakonec vmíchejte hrozinky a čokoládu. Zpracujte rychle těsto a nechte odpočinout aspoň půl hodiny v lednici. Pak rozdělte na 2 části a na pečicím papíře vyválejte dvě tenké placky, asi 4 mm, v troubě trochu naskočí.

Lépe se vyvalují když těsto přikryjete papírem nebo potravinářskou folii i zvrchu a rozválíte, tvar nemusí být pravidelný. Peče se při 165°na horkovzduch asi 15 - 16 minut, až jsou mírně zlatavé.

Vyndat z trouby, nechat chvilinku stát a hned krájet ostrým nožem (osvědčil se mi pilkový) na čtverečky, obdélníčky nebo kosočtverce. Sundat i s papírem z plechu na mřížku a nechat vychladnout, pak pocukrovat.

Hned po upečení jsou křupavé, pak změknou, dobré jsou v každém případě a nepotřebují ani uležet!

V plechové krabici vydrží bez problémů do Vánoc pokud je někdo neobjeví dřív

Italské Vánoce

Na moje první italské vánoce jsem se velice těšila a o to větší bylo moje zklamání - byla jsem totiž přesvědčená že když máme tak skvělou vánoční atmosféru za totality, co se bude teprve dít v zemi s dlouhou křesťanskou tradicí! Viděla jsem pár let předtím vánoční přípravu v Bavorsku a byla jsem si jistá, že v Itálii bude ještě o hodně lepší, malebnější, prostě úžasná.

Překvapení bylo hned několik - na Štědrý den jsou obchody plné až do večera, pravděpodobně se většina dárků nakupuje právě až ten den. Tudíž žádné prázdné ulice už ve 4 odpoledne a všude ticho a klid..

I když typickou večeří je také ryba - kapra jsem samozřejmě nečekala -pro ty, kteří dodržují půst jak se sluší na "Vigilia di Natale" ( předvečer Vánoc), často se chodí do restaurace kde můžete dostat jak rybí menu tak běžné pokrmy, ale klidně i pizzu. Po večeři konečně náznak vánoc - půlnoční mše.

Po ní všichni domů a překvapení pod stromečkem najdou až druhý den.. Ale často se může stát že někdo známý přijde o týden dříve a přinese vám dárek.

Musím ale podotknout, že mluvím o Toskánsku - v jiných krajích, především v jižní Itálii se Štědrý den slaví sice trochu jinak než u nás, ale na večeři se připravují už od rána, sejde se celá rodina a pak se čeká na půlnoc,jak má podle tradice být a lidé si tam na ně hodně potrpí, Vánoce jsou procítěné.

Na severu, hlavně v oblasti Tyrolska jsou zvyky podobné českým.

Blázinec a davové vánoční šílenství je jediné všude naprosto stejné...

Čeho si opravdu užijeme je stromeček - ten se nezdobí až těsně před vánoci, ale už 8.prosince, kdy je svátek Panny Marie - Neposkvrněného početí (a taky máme volno!)

Ale ani ten se dříve v Itálii nezdobil, tento zvyk sem proniknul poměrně pozdě a ještě dnes není řečeno že ho musí všechny rodiny mít. Co nesmí určitě chybět, je "presepe" - Betlém. V tom je podstata oslavy vánoc a figurka Ježíška se do kolébky ukládá až o půlnoci 24.prosince.

Nejkrásnější betlémy se určitě nacházejí v Neapoli kde jsou nádherně vyřezané figurky vystavené na obdiv turistům i místním obyvatelům.

Hlavním svátkem je pro Italy 25.prosinec - opulentní oběd kdy nebudou chybět nejlepší krajské a rodinné speciality - typicky vánoční jídlo v Itálii neexistuje, taky díky rozmanitosti její kuchyně.

Probíhá to, co v našich krajích na Štědrý večer - až do pozdějšího odpoledne není na ulici ani živáčka...

Prvním chodem oběda bývá nějaká speciální "pasta" - těstoviny ať to jsou tortellini, ravioli, lasagne..

Po nich následuje pečeně, může to být drůbež nebo jateční maso, různé přílohy a na závěr typický italský vánoční moučník podobný naší bábovce - a ani tady nejsou Italové zajedno. Na severu se setkáme s "pandoro" ve tvaru vysoké bábovky bez otvoru uprostřed. Jeho jméno znamená "zlatý chléb" a původně byl jen z čistého těsta typu piškotového. Dnes se plní nejrůznějšími krémy a polevami.

V jižnější části Itálie se fandí "panettone" - opět tvarem připomíná bábovku, ale je nižší a bachratější, plněný rozinkami a kandovaným ovocem - tak přikazuje tradice. I tady ale zvítězila chuť po něčem zvláštním a tak jsou "panettoni" plněné vším možným, zato téměř vymizely ty s kandovaným ovocem, většina lidí totiž přiznávala že je vyplivnou :-)) Pravda je taková, že často bývalo ve větších kouscích a ne vždy měkké.

Jak pandoro tak panettone můžete koupit buď průmyslové výroby nebo od cukráře - cenový i chuťový rozdíl bývá znát. Také jsou oblíbeným dárkem a kolují z ruky do ruky takže se často stává že vámi zakoupený mls se po několikadenním putování vrátí zas domů - unaven ale zdráv...

Ani s Ježíškem se nesetkáte byť v jeho fiktivní podobě - dárky nosí Babbo Natale - Táta Vánoce. Je to obdoba Santa Klause ale Italové si ho poitalštili, respektive potoskánštili, protože "babbo" se tatínkovi říká hlavně v Toskánsku (jinak je to papá).

Tato postava neexistuje odjakživa. Dříve totiž dárky nosila ošklivá (ale hodná - pokud jste nezlobili) čarodějnice Befana. Obdoba našeho Mikuláše co se dárků týče - sladkosti pro hodné děti, uhlí pro zlobivé. Byly to jediné dárky které děti dostávaly a jen v tento den - Mikuláše ani jeho doprovod zde neznají, i když jeho svátek (san Nicola) se slaví 6.prosince.

Befana je zkomolenina řeckého slova "Epifania" které znamená zjevení, událost. Jedná se o starodávný křesťanský svátek který se slaví 12 dní po Vánocích - přesně 6.ledna den kdy byl Ježíšek ukázán třem králům.

Po pravdě řečeno, asi je to tak správně. Jak může Ježíšek nosit dárky 24.prosince řekněme v 6 večer když se ještě nenarodil? A vlastně ani dárky nemohl nosit on - miminko, ale nosili je lidé z okolí a až o půlnoci. Nejlepší dárky pak přinesli 3 králové 6.ledna ... Proč vypadá Befana spíš jako čarodějnice to se mi nepodařilo vypátrat.

A jakpak je to u nás doma? Po prvním šoku a jeho překonání (částečném) jsem se pevně rozhodla že Štědrý večer prostě bude!! Takže k večeři je smažená ryba, stromeček je sice ozdobený už od 8.12. ale z velké většiny českými ozdobami, dárky se pod něj dají na Štědrý večer..

A to nemluvím o kilech cukroví které poctivě rok co rok peču..obdarovávám příbuzné a známé, kolegy a kamarádky, pana doktora a sousedy a právě tento český zvyk je kvitován s velkým povděkem.

Existují sice typicky vánoční, sladké speciality, za všechny budu jmenovat torrone (turecký med), ricciarelli (mandlové jemné dortíčky - toskánská specialita), panforte (sladký koláček plný mandlí, kandovaného ovoce, medu - jeho vlastí je město Siena), marcipánové pochoutky ze Sicílie, ale pokud vím, kupují se už hotové.

Protože co si budeme povídat - ano, mají pravdu oni, svátek vánoční je až 25.prosince, dárky nosí 3 králové - ale tu atmosféru očekávání, vůně pečeného cukroví, pohádky celý den, večeři po setmění a chvíle kdy opravdu cítíte klid a mír v čase vánočním - to se žádným argumentem nahradit nedá...

Boloň (Bologna)

Boloň je hlavním městem stejnojmenné provincie i regionu Emilia - Romagna, žije v ní necelých 400 000 obyvatel, rozkládá se v jižní části Pádské nížiny v blízkosti Apeninského pohoří.

Je nazývána La Dotta (doktorská, protože je sídlem nejstarší evropské univerzity), la Grassa (tučná - díky své výtečné kuchyni, proslavené především specialitami jako lasagne, torlellini, mortadella, salsicce, ragú..), la Rossa (červená, rudá - zde jsou vysvětlení hned dvě, červené jsou střechy většiny boloňských domů anebo i pro politické cítění svých obyvatel - komunistická italská strana měla v Boloni a okolních městech hodně svých zastoupenců.

Srdcem města je Piazza Maggiore (Hlavní náměstí) , jedno z největších center v Itálii. Je proslavená hned několika monumenty, jako slavnou Neptunovou fontánou, jejíž fotku jsem si půjčila z internetu neboť byla momentálně v rekonstrukci...

..a starobylými paláci z 13. a 15. století..

Jednou z největší atrakcí města je impozantní Basilica di san Petronio (Bazilika svatého Petronia) na níž vás hned zvenku upoutá nedokončené průčelí. Její výstavba byla započata v roce 1390, ale protáhla se po několik století. Aby se bazilice zajistil dostatečný prostor, bylo zbouráno celkem 8 kostelů, několik věží a soukromých domů - nakonec šlo o nejdůležitější stavbu města. Chrám je dlouhý 132 metrů, široký 60 metrů a je pátým největším z celé Itálie. Je věnován patronu města svatému Petroniovi který byl jeho osmým biskupem v letech 431 až 450. V roce 1530 v ní proběhla korunovace císaře Karla V papežem Klementem XIII.

V této krásné bazilice se mi stala příhoda, podle mě i ostatních návštěvníků pokud ne přímo divná, tak přinejmenším zvláštní. Když jsme se trochu porozhlédli a pokochali oko i duši, začala jsem si fotit nejzajímavější objekty, tak jako dalších asi 100 turistů. První byla Petroniova kaple, vedle které trůnil stánek s upomínkovými předměty, jehož paní prodavačka mě upozornila že fotit se nesmí. Myslela jsem, že se to týká jen téhle kaple a poslušně jsem mobil dala do kapsy (stejně už jsem si vyfotila co jsem chtěla :-))

Pak jsem chodila chrámem, všude to cvakalo, nejsem maniak abych si dělala selfíčko před krucifixem, ale fotit bylo co. Pak začal najednou pobíhat kolem dokola velký, nepříjemný pán s tím, že fotit se nesmí, je to povoleno jen když si koupíte lístek. Který se "kupodivu" prodával ve stánku s upomínkami. Všichni koukali jak vyjevení, ptali se proč když to není nikde napsané? Prý je, hned u vchodu. Asi bylo, ale zvláštní je, že si toho nikdo nevšimnul. Já jsem měla nafoceno asi 30 fotek ( které tímto zaplatí Vatikán ), a sunula jsem si to k východu. Jenže pán se dostal do ráže,u cizinců nepochodil, jeho jediné cizí slovo které používal "ticket, ticket" nebylo bráno na vědomí. Buď jsem vypadala nejvíc italsky nebo nejvíc přitrouble, ale zasedl si na mě a začal hulákat na celý svatostánek, ať si jdu koupit lístek. Opravdu řval jak tur, asi dostával procenta za každý ten jeho "ticket".

Podle vzoru Japonečků apod. jsem začala mluvit cizí řečí, tedy česky. Nejdřív slušně : "Nerozumím!"

"Jo, jo, to známe!! Jen si pojďte k pokladně, hezky si zaplatíte!" Hrozilo, že budu platit za celý kostel. "Nerozumím, co chcete?" Trochu znejistěl, ale nevzdal to. "Jdeme, jdeme, už jsem vám říkal, že se fotit nesmí!" Brala jsem za kliku a za mnou se začala tvořit fronta nechápajících (a celou dobu hojně fotících ) turistů.

Dostala jsem na toho blbého náfuku vztek (byl to takový uhlazený seladon, ale měl špinavé boty a mastné vlasy) a zvýšila jsem můj český hlas :"Co tady řvete? Nevidíte, že jste v kostele??!" a pateticky jsem zdvihla oči k nebesům. Zaváhal, sice udělal pohrdlivé "pche" a určitě si myslel něco o chudých turistech z východu, ale pustil mě z pomyslných pařátů. Manžel už byl naštěstí venku a ničeho si nevšiml, takovou ostudu by nepřežil :-)

Nevím,za kolik byl famozní ticket, takto jablko sváru, abychom zůstali u tématu, myslím tak 2-3 eura, o to nešlo, ale ten přístup mě trochu rozladil. Musela jsem hrát svou roli české turistky až do konce,ale bývala bych moc ráda tomu náfukovi řekla, že například v Římě toho mají o hodně, ale opravdu o hodně víc, na nikom nechtějí žádný "ticket" a pokud se fotit nesmí, jako třeba v kostele svatého Klementina, kde jsme byli před 10 dny, je na každé lavici veliká cedule s nápisem No photo a v kostele hlídač který je o hodně, ale opravdu o hodně sympatičtější než on! Nicméně to nic nemění na faktu, že návštěva Baziliky byla skvělým zážitkem.

Mimo jiné, další stánek s upomínkovými předměty byl umístěn přímo v jedné kapli...asi jsou v Boloni opravdu komunisti!

V jedné z kapliček se nacházejí kopie výjevů z bible, jejichž originály od sochaře Jacopo della Quercia zdobí hlavní portál chrámu, od stvoření světa, vyhnání z ráje, narození Krista až po vraždění neviňátek...

V chrámu je celkem 22 kaplí, z nichž nejslavnější je Cappella Bolognini (Kaple Bolognini zvaná též Kaple 3 králů), bohatě zdobená freskami vytvořenými v rozmezí let 1410 až 1415. Znázorňují život Svatého Petronia, život 3 králů a levá, nejznámější je část věnována zobrazení Pekla a Ráje. Bohužel jsme se nedostali až k ní, byla ohrazená kvůli opravám.

Neméně slavné jsou Boloňké věže,které se nacházejí hned vedle náměstí a z jedné z nich, Torre dei Asinelli,která je přístupná veřejnosti můžete po vyšlápnutí všech 498 schodů obdivovat panoráma města.

Původně byla Bologna město věžaté, dnes se jich zachovalo jen pár, nejznámější jsou právě tyto dvě a myslím že při pohledu na ně téměř každého napadne podoba s neméně slavnými, bohužel již neexistujícími americkými dvojčaty...

Bologna je městem podloubí - kdybyste tam jeli, nechte klidně deštník doma! Prakticky by vám posloužil jen při přecházení z jednoho chodníku na druhý. Podloubí jsou všude, vedou celým městem a můžete si v klidu prohlížet obchody, kavárny, lidé posedávají u stolků i když venku řádí hromy blesky...

...a tím se dostáváme k další excelenci Boloně - jídlo!! Boloňa je bez přehánění gastronomický ráj. Vůbec celá oblast se vyznačuje dobrým jídlem i pitím - každý si ovšem bedlivě střeží, aby jejich specialitu snad nedělali o pár kilometrů dál! Takže parmskou šunku jedině z Parmy, tortellini z Boloně, zrovna tak jako mortadellu..

A mám pro vás jedno překvapení - tolik famozní a v celém světě připravované a oblíbené boloňské špagety...neexistují!! Když se totiž zeptáte pravého Boloňana, udiveně se na vás podívá :"Spaghetti??? Snad jste chtěli říct TAGLIATELLE ALLA BOLOGNESE!!" A věřte mi, není nic horšího pro italského labužníka než prznit jeho regionální kuchyni.

Tagliatelle jsou nudle asi 1 cm široké, absolutně ručně dělané pouze z vajec (čerstvých, "naturalmente"!) a mouky. Na každých 100 gr mouky 1 vejce a pak už jen vál a silné ruce. Vypracovat, vyválet, nechat oschnout, stočit volně do role a ručně krájet na stejnoměrné plátky. Rozvinout a nechat usušit.

Samozřejmě , dnes se koupí vše hotové, nebo se na přípravu tagliatelle používá strojek. Ale pořád je ještě v Boloni a okolí spousta hospodyněk které si tuto tradici nenechají vzít. Podávají se s boloňským ragú připraveným jak jinak než podle tradičního receptu.

To samé platí o plněných taštičkách "tortellini" - tenounká vrstva těsta (spíš nádech) a uvnitř náplň z mortadelly. Miniaturky, malinké prstýnky...i cena odpovídá - kolem 25 euro za kilogram.

Obchody s potravinami, které jsem viděla v Boloni, jsem neviděla už léta. Pár jsem jich vyfotila, ale jen to zvyšuje mojí skepsi a že na tom "my Toskánci" zas úplně špatně nejsme - ale třeba na maso musíte najít soukromého řezníka kterých ubývá s přibývajícími obchodními centry. Ale pomalu, pomaličku si lidé začínají všímat že kolikrát koupíte za méně peněz na první pohled hezké maso, které když vyndáte z balíčku a ořežete vyjde vám na kilo dráž než u řezníka. Tak jestli chcete, můžete závidět se mnou...

Velmi známým místem pro labužníky nebo prostě jen pro ty, kteří si chtějí něco dobrého zakousnout, je už léta letoucí tržnice, zvaná Mercato di Mezzo, kde najdete vše od velmi dobré kávy (dokonce i té bez kofeinu, kterou si dopřává můj manžel), čerstvých zákusků, křupavého pečiva a voňavých uzenin až po obrovská kola parmezánu, několikakilogramových mortadel či od stropu visících celých šunek.

Nebudu ani připomínat, že jsme se skvěle najedli v jedné zahradní restauraci, na fotografii vlevo nahoře jsou pravé boloňské tortellini zasypávány čerstvě nastrouhaným parmezánem, který vám obsluha přinese ve velké míse - a osobně nasype na talíř (a nepřestane dokud neřeknete dost, jako se to stalo mě, protože jsem fotila)!

Šlehačková bábovka

Dnešní recept na šlehačkovou bábovku je vlastně univerzální těsto které můžete obměňovat podle vlastní chuti a fantazie. Já jsem na zkoušku udělala jen základní verzi a byla jsem překvapená její chutí a jemností. Navíc příprava nezabere víc než čtvrt hodiny! Další výhodou je, že ať dáte máslo nebo olej, máte 100% tuk, kdežto šlehačka obsahuje jen 33% tuku.

Můžete udělat klasickou mramorovanou, když do části těsta přidáte trochu kakaa, nebo hrozinky či čokoládové pecky, kokos, strouhané jablko, ořechy, mandle, oříšky...kombinací je nespočet a fantazii se meze nekladou.

**********************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE:

3 vejce

180 gr cukru (v původním receptu bylo uvedeno 250gr, ale zdálo se mi to přehnané)

250 ml smetany ke šlehání

250 (270) gr hladké mouky

1 prášek do pečiva

špetka soli

strouhaná kůra z bio citronu (nebo pomeranče)

2 lžíce vaječného koňaku nebo rumu (nemusí být, ale rozhodně neuškodil, naopak!)

******************************************************************************************************************************************

Vejce šleháme s cukrem do pěny a pomalu přiléváme smetanu. Použila jsem ruční elektrický šlehač, ale šlehala jen pár minut, dokud se vše dobře nepromísilo. Mouku smícháme se solí a práškem do pečiva, přes sítko posypáváme po povrchu a vařečkou promícháváme odspoda nahoru. I mouky bylo v receptu o něco víc (300 gr), ale těsto se mi zdálo příliš husté, proto je uvedena dvojí váha, správnou hustotu odhadnete určitě sami. Vmícháme i jemně strouhanou kůru a vlijeme do vymazané a moukou nebo strouhankou vysypané formy na bábovku. Pečeme v mírně vyhřáté troubě na 170° asi půl hodiny - jako vždy podle trouby a velikosti formy.

Pokud chcete přidat např. rozinky, namočte je, osušte a smíchejte se lžící mouky, aby nepropadly ke dnu a nepřipálily se - to samé udělejte s čokoládovámi peckami nebo strouhanými ořechy apod. Pro jistotu dám na dno trochu čistého těsta, do zbytku vmíchám pochutiny a pak teprve vliju do formy. Většinou se podaří :-)

Vepřová panenka se zeleným pepřem a smetanou (Filetto di maiale al pepe verde e panna)

Vepřová panenka se zeleným pepřem a smetanou je jídlo které máte hotové za pár minut a chutná i těm, kdo milují omáčky. Ingrediencí pár, pokud se vám zdá panenka moc drahá dobře poslouží i vepřové plátky, stačí když budou měkké a vhodné pro rychlou úpravu - v tom případě by měly být spíš menší a nepříliš tenké.

Dále je zapotřebí použít zelený pepř v nálevu, je měkčí. Může být i černý i když se zeleným je pokrm jemnější a lépe se hodí ke kombinaci se smetanou.

******************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE pro 4 osoby:

600 gr vepřové panenky

3 polévkové lžíce zeleného pepře v nálevu

200 ml tekuté smetany (šlehačky) nebo smetany na vaření

3 lžíce másla (nebo olivového oleje)

3 polévkové lžíce brandy nebo koňaku

sůl

******************************************************************************************************************************************

Kuličky zeleného pepře vyjměte z nálevu, zhruba polovinu dejte na prkénko a trochu rozdrťte pomocí paličky na maso, zbytek nechte vcelku. Maso osolte a přitlačte na něj rozdrcený pepř. Dejte opéct na pánev s horkým máslem (olejem, pro ty kdo preferují lehčí verze - já dávám většinou od každého trochu) a opékáme asi 2 minuty na každé straně. Když je maso opečené, vyjměte jej a uložte na nahřátý talíř. Do pánve přilijte koňak nebo brandy - ne rum, je příliš aromatický - nechte povařit aby se odpařil alkohol (pozor na plamen!), dejte zbytek pepře, zalijte smetanou, vložte opečené maso, nechte krátce prohřát a hned podávejte. Jako příloha jsou vhodné opékané brambory nebo hranolky. Získáte velmi chutný a časově nenáročný pokrm. DOBROU CHUŤ!

Třená mramorovaná bábovka s pomerančem a kakaem

Pro další ze série bábovek jsem použila trochu jiný recept než obvykle (hrníčkový nebo kelímkový), ale klasické třené těsto. Zlákala mě i kombinace kakaa a pomeranče, která se mi osvědčila i v jiných receptech.

Nejdříve si vyndejte máslo z lednice aby mělo pokojovou teplotu, omyjte pomeranče, odvažte si potřebné množství mouky, Maizeny nebo bramborové moučky, kakaa a cukru abyste měli vše při ruce a jdeme na to!

**********************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE:

230 gr hladké nebo polohrubé mouky

40 gr Maizeny nebo bramborové moučky

120 gr másla

3 vejce

1 pomeranč nejlépe bio kvality

150 gr cukru

20 gr kakaa bez cukru

100 ml vlažného mléka

1 prášek do pečiva

špetka soli

******************************************************************************************************************************************

Změklé máslo třete s cukrem až vznikne měkký, hladký krém. Přidejte sůl a pak vejce, jedno po druhém. Každé dobře vmíchejte do směsi másla a cukru a pak teprve přidejte další. Pak pramínkem přilévejte vlažné mléko, dejte i nastrouhanou pomerančovou kůru a vše dobře promíchejte.

Mouku prosijte spolu s polovinou Maizeny (nebo bramborové moučky) a práškem do pečiva. Touto směsí posypávejte povrch máslového krému a pomocí vařečky promíchávejte odspoda nahoru.

Nyní si těsto rozdělte na dvě poloviny. Do jedné vmíchejte prosáté kakao a do druhé zbytek Maizeny.

Do vymazané a moukou nebo strouhankou vysypané formy dejte po obvodu několik lžic tmavého těsta, na něj světlé těsto, pak zas tmavé až vypotřebujete všechno. Dejte péct na 180°po dobu asi 35 - 40 minut. Po upečení nechte prochladnout, vyklopte na drátěnou mřížku a úplně vychladnutou bábovku pocukrujte moučkovým cukrem.

Kakaové sušenky s rikotou a pomerančem (Biscotti al cacao con la ricotta e arancia)

Kakaové sušenky které vám dnes představím jsou další ze série "bez"... tentokrát bez vajec a másla. Objevila jsem je na Pinterestu jako hodně dalších a pokud mě nějaký zaujme a hlavně když je tam napsáno že "vyzkoušeno" s přilehlým komentářem, zkouším také. K receptům z internetu nemám zas tak úplnou důvěru, párkrát jsem si "naběhla" a většinou vařím podle starých kuchařek nebo blogerek o kterých vím, že opravdu vaří!

****************************************************************************************************************************

INGREDIENCE:

250 gr mouky

130 gr třtinového cukru

150 gr rikoty (tvarohu) nebo stejné množství jogurtu

50 ml rostlinného (nejlépe slunečnicového) oleje

1 plná lžička prášku do pečiva

40 gr kakaa bez cukru

špetka soli

špetka skořice

strouhaná kůra z jednoho pomeranče

nebo 1 - 2 lžíce jemně sekané kandované pomerančové kůry

************************************************************************************************************************

Do mísy prosijte mouku, kakao, prášek do pečiva, přidejte sůl, skořici a pomerančovou kůru a promíchejte.

Uprostřed utvořte důlek, do něj dejte rikotu nebo tvaroh, přilejte olej a s pomocí vidličky začněte zadělávat těsto - hezky od prostředka míchejte a přidávejte od krajů sypké ingredience, kdyby se vám hmota zdála příliš hustá, přidejte 1-2 lžíce pomerančové šťávy nebo mléka. Vyklopte na vál a zpracujte rukama na hladké těsto, pak na plech vyložený pečicím papírem tvořte malé kuličky které můžete zploštit vidličkou a udělat jim vroubky nebo nechat jak jsou. Pečte ve vyhřáté troubě na 170°asi 15 minut. Vychladlé pocukrujte moučkovým cukrem.

Dítě velkoměsta aneb z Prahy do Říma

Narodila a žila jsem až do svatby v Praze, zrovna jako moji rodiče i prarodiče, jen jedna babička byla Moravanka narozená v Brně. Takže skrz naskrz městské dítě, dalo by se říct s rodokmenem. Tak jako téměř všichni, kdo znají radosti i strasti života ve městě, toužila jsem po klidu venkova, nebo alespoň malého města, kde je klid, málo smogu, málo aut, žádný velký spěch, všichni se znají atakdále. Vzala jsem to trochu víc důkladně a odjela kapánek daleko, do klidného lázeňského městečka se spoustou zeleně a čistého vzduchu. Než dojdete na náměstí, potkáte nejméně pět až deset lidí kteří vás pozdraví, v obchodech si s kažkým tykáte a vše jak se zdá probíhá v klidu a míru i když zvlášť v posledních letech si musíte dávat trochu víc pozor kudy a kam jdete a kdo vám dýchá na záda. Pak se seznámíte s turisty z velkých měst a ti vás ujišťují že se tu máte jak v ráji, protože u nich je to daleko horší...

Ale nic to nemění na faktu,že velká města na mě dodnes působí jak magnet a čím větší, tím lepší. Pravda je, že něco jiného je bydlet dejme tomu na periferii a něco jiného navšívit jej jednou za čas jako turista, ale především Řím má pro mě neodolatelné kouzlo.

Stačí, když vystoupím z vlaku na hlavním nádraží Termini a hned se cítím jak ryba ve vodě. Plnými doušky nasávám benzínové výpary a nechávám se unášet spěchajícím davem, tady do vás někdo strčí, tamhle někoho kopnete... a hlavně vás nikdo nezná ani znát nechce! Protože, co si budeme povídat, vše má své pro a proti..

Neslyšíte nic kromě motorů aut, skřípání brzd, houkání klaksonů a sirén. V Římě jsou totiž auta úplně všude a mezi nimi se proplétají motorky. Šance, že se někdo zastaví na přechodu a pustí vás na druhou stranu, je asi tak půl na půl. O něco větší je pouze za těchto podmínek :

-velmi nízká věková hranice (dítě, nejlépe v kočárku nebo batole);

-velmi vysoká věková hranice (senior značně pokročilého věku, nejlépe o berlích nebo na vozíčku);

-velmi atraktivní a velmi mladá žena (nejlépe s velmi krátkou sukní a pokud možno blondýnka).

Nemaje ani jednu z těchto výhod musíte se probojovat sami a spoléhat hlavně na semafory. Se mnou by ani tak problém nebyl - co se v mládí naučíš, v Římě jako když najdeš. Problém je s mou drahou polovičkou, narozeným a odjakžova bydlícím právě v tom klidném, lázeňském městečku o kterém byla řeč na začátku.

I když je dnešní provoz o hodně větší než dřív, oproti Římu je to pořád učiněná poušť.Pokud nejste zrovna na městském okruhu nebo větších silnicích, chodí se prostředkem ulice, v centru je pěší zóna, úzké uličky, velký piniový háj kde jediným povoleným prostředkem je kolo nebo autíčko na baterii, semafory se dají spočítat na prstech jedné ruky. Takto naučeného člověka těžko předěláte na jednodenním výletu v metropoli.

Náš průchod Římem se podobá cestě slepce s duševně zaostalým a lze špatně odhadnout kdo je kdo. Manžel se neustále pohybuje na okraji chodníků kde rukávem leští kolemjedoucí auta a odkud já ho odhazuji na zdi starobylých paláců. Před každým druhým semaforem ječím "červená, je tam červená!" , on odpovídá "vidím, vidím!" a vrhá se do silnice jak smyslů zbavený.

Na oplátku, mým problémem je orientace. Zatím jsem sice vždycky trefila domů, ale než se mi podařilo vracet se hned na první pokus tou nejkratší cestou, trvalo mi to asi 20 let. Před každým výletem si do sešitku (nějaké mapy na mobilu mě jen ještě víc mátnou) podrobně napíšu kudy jít stylem "od nádraží dolů 300 metrů, pak první ulicí doprava, na druhé křižovatce doleva " a pak se pro jistotu přeptáme. Manžel se naopak svým orientačním smyslem chvástá a opravdu se málokdy splete.

Tentokrát byla naše první zastávka v kostele Santa Maria della Vittoria kam se dalo dojít naprosto bezpečně - hlavní třídou dolů a první velká ulice doleva. Tento impozantní kostel má hodně společného s Prahou - vděčí za své jméno dokonce bitvě na Bílé hoře! Nemohla jsem si ho nechat ujít a jak můžete posoudit,stál opravdu za to

Kostel byl postaven v rozmezí let 1608 až 1620. Původně zasvěcený svatému Pavlovi, za své dnešní jméno vděčí vítězství katolíků v bitvě na Bílé hoře 8.listopadu 1620, nad stavovskou českou armádou. Toto vítězství bylo víc než hrdinské armádě přiřčeno právě Panně Marii a její ochraně. Její obrázek zobrazující "Klanění Panny Marie dítěti" měl pověšený na krku mnich karmelitán Dominik, který připravoval vojáky na bitvu svou ohnivou řečí. Dále se vypráví, že z očí děťátka vyšlehly světelné paprsky tak silné že oslnily protivníky kterým nezbylo nic jiného než se dát na chvatný ústup. Tolik pověst. Relikvie byla se všemi poctami 8. května 1622 převezena do římského kostela který byl na její počest pojmenován Svatá Marie Vítězná a umístěna na hlavním oltáři.
Kostel je zdoben freskami znázorňující vítězství katolické armády a jejího vstupu do Prahy a protestantů zahnaných do pekla.

Je navštěvován především pro mistrovské dílo barokního sochaře a architekta Gianlorenza Bernini (autora např. Fontány di Trevi ,Fontány 4 řek na náměstí Navona , sloupoví chrámu sv.Petra ve Vatikánu a mnoha dalších) "Extáze svaté Terezy" znázorňující anděla který šípem protýká její srdce Láskou boží. Celé sousoší je umístěno v kapli kardinála Federica Cornara, na pozadí které znázorňuje zlaté paprsky. Po stranách jsou umístěny reliéfy s postavami členů rodu Cornaro. Celá scéna je velmi dekorativní, téměř divadelní a obzvlášť upoutají výrazy obou "hlavních představitelů" svaté Terezy v extázi a anděla který má téměř šibalský výraz.

V protější kapli svatého Josefa (San Giuseppe) se nachází sousoší sochaře Domenica Guidi "Il sogno di san Giuseppe" (Sen svatého Josefa) a pod nim relikvie svaté Viktorie.

Dalším cílem byl kostel Sant' Agostino (svatého Augustina) kam jsme zašli už při minulé návštěvě, ale většina římských kostelů dodržuje polední pauzu a bylo zavřeno.

Ptala jsem se manžela, zda mám popsat kudy kam, ale on pravil že kostel lehce najdeme, je přece na tom malém náměstíčku hned vedle náměstí Navona kde jsme byli již několikrát.

Svatá prostoto! Příště už se nachytat nenechám. Manžel kroužil městem jak tažný pták a já poskakovala za ním po kočičích hlavách a nedívala se nalevo ani napravo - mám přece spolehlivého vůdce! Když jsme asi po 40 minutách dokroužili zpět do místa odkud jsme vyšli, zatnula jsem zuby a na kapotu nejbližšího zaparkovaného auta roztáhla plachtu mapy Říma kterou prozřetelně vozím sebou. Kostel byl asi 5 minut od nás, kupodivu pořád na tom samém, stejnojmenném náměstí kde se nachází od roku 1483,kdy byla jeho výstavba ukončena.

Námaha ale byla odměněna, zpoždění odpuštěno, prohlídka splnila očekávání.

Je zde vystaven jeden z nejznámějších obrazů malíře Caravaggio " La Madonna dei Pellegrini" (Madona poutníků) datovaná mezi roky 1604 - 1606. Caravaggio namaloval Madonnu v neobvyklém stylu - žádný trůn, ani oblečení typické pro tehdejší dobu, žádní andělé, představuje jí jako prostou ženu s dítětem...

....a neméně slavné sousoší "La Madonna del parto" od sochaře Jacopa Sansovina

.... dále pak affresco Profeta Isaia od slavného malíře Raffaella z roku 1511 - 1512.

Po prohlídce jsme se na další cestu raději zeptali a došli tak bez úhony k řece Tevere kde jsme přešli most a octli se v kdysi malebné čtvrti Trastevere.

Původně to byla lidová čtvrť plná malých, typických restaurací, kde jste se najedli za pár lir, pouličních umělců, trhů, prostě charakteristická. Dnes tam jsou pořád malé restaurace, ale spíš s turistickým rázem a pouliční umělci se vyžívají hlavně ve čmárání po zdech.

Najedli jsme se v malé "trattorii" jak jsou místní restaurace zvány (česky by se asi řeklo hospůdka) a vyrazili do Villa Farnesina která je známá svými freskami od Raffaella. Není možná tolik známá jak by si zasluhovala, kromě úchvatných interiérů kde máte pocit, že jste v kapli Sistinské, je hezká i zvenku a můžete se projít krásnou zahradou. Bylo už poměrně pozdě, tak nám hodný pan pokladní prodal jen dětské lístky :-)

I tak jsme toho stihli hodně vidět i vyfotit.

Pokaždé, když jedu do Říma, překvapuje mě jak jsou památky, za kterými lidé jezdí z celého světa, volně přístupné bez nějakých extra opatření. Obrazy i sochy v kostelích jsou většinou v kapličkách, ale kolikrát odděleny od zvědavých návštěvníků pouze silným provazem kterým se dává na vědomí že dál už ne.

Někde se za návštěvu platí, jako třeba v Kolosseu nebo na Fori romani, samozřejmě i za muzea, ale je spousta kašen, obelisků, fontán,soch, uměleckých děl i významných jako napřiklad i těch co jsme teď viděli, kde se neplatí nic, kostely jsou všechny (a je jich v Římě kolem 900!) zdarma.

Na jednu stranu je to správné, na druhou jsou tato díla vystavena i vandalům nebo exhibionistům, jedna za všechny, Fontana di Trevi kde se každý rok někdo koupe.

Ne všechna města jsou ale takhle štědrá, to mějte na paměti pokud někdy navštívíte Itálii.

Pro dnešek se s Římem rozloučíme, ale určitě to není naposled. Mimo jiné mám už naplánovanou další cestu i na listopad - ale s mým cestovním plánem! ARRIVEDERCI, ROMA!!

Sušenky s ovesnými vločkami a čokoládou (Biscotti con fiocchi d'avena e cioccolato)

Většina receptů typu "bez" vajec, "bez" cukru, "bez" tuku - mě nikdy příliš nedojímala. Ke všem těm "bez" jsem si přidávala i svoje "bez chuti e bez zápachu" :-)) Pak jsem narazila na tyto sušenky a protože jsem doma měla jak ovesné vločky tak dokonce i mandlové mléko, pustila jsem se do nich. V receptu bylo psáno, že se vločky mají nechat namočené zhruba hodinu, na to nebyl čas tak jsem je namočila jen krátce, zato když jsem zadělala těsto nebyl ani čas je upéct, takže odpočívalo v lednici až do dnešního rána. Díky tomu vločky zaručeně změkly jak bylo pravděpodobně žádáno v originále. Nevím jaký by byl výsledek kdyby se vločky nenamáčely, ale pravda je, že po upečení byly sušenky zvenku křupavé, ale uvnitř krásně měkké.

**********************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE:

130 gr hladké mouky

100 gr celozrnné mouky

12O gr ovesných vloček

80 gr třtinového cukru

50 ml rostlinného oleje (nejlépe slunečnicového)

150 ml mandlového mléka (můžete použít i normální mléko)

1 čajová lžička prášku do pečiva

špetka soli

80 gr čokoládových pecek

******************************************************************************************************************************************

V původním receptu byla uvedena jakási polo-celozrnná mouka, kterou ani neznám, proto jsem dala zhruba půl normální hladké a zbytek normální celozrnné.

Pokud máte čas, namočte vločky (kromě 2 lžic které si necháte na posypání) do mléka asi na hodinu a pak do nich přidejte cukr a sůl, přilejte olej pak po částech přidávejte prosátou mouku smíchanou s práškem do pečiva a nakonec čokoládové pecky. Vařečkou vypracujte těsto a dejte na chvíli uležet do lednice. Pomocí dvou lžiček

nebo mokrýma rukama tvořte malé hromádky na plech vyložený pečícím papírem o velikosti ořechu které trochu zploštěte a povrch posypte ovesnými vločkami. Pečte v předehřáté troubě na 180° asi 15 - 20 minut až mírně zezlátnou.

Po upečení dejte vychladnout a mírně pocukrujte. Skladujte nejlépe v plechové krabici, kde vydrží zhruba 3-4 dny .

Jsou výborné se sladkým dezertním vínem - vyzkoušeno!

Bavette s krémem z tuňáka (Bavette con la crema di tonno)

"Bavette" podobně jako "linguine" jsou placatá verze špaget, široké asi 3 mm. Nejčastěji se dělají s bazalkovým pestem, ale vhodné jsou všechny krémové omáčky které tyto těstoviny hezky obalí a pak je to ta pravá bašta!

Vybrala jsem jeden z našich oblíbených domácích receptů, na kterém se shodne celá rodina - bavette s tuňákovým krémem. Jako vždy, i tuto pochoutku připravíte v krátkém čase, během varu těstovin. Nebudete potřebovat nic jiného než konzervu tuňáka, krémový sýr - v originálním receptu je uveden čerstvý, krémový sýr Robiola,který bych zařadila někam mezi žervé a Lučinu... Můžete samozřejmě použít i jiný sýr tohoto typu, nebo hustou smetanu na vaření, pokrm bude jen o něco tučnější, ale pokud nemusíte dodržovat opravdu striktní dietu, není to zas takové množství aby byl rozdíl znát. Pak trochu cibule a česneku, petrželky a může se začít!

**********************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE pro 4 osoby:

400 gr těstovin "bavette"

200 gr tuňáka v přírodním nálevu

2 stroužky česneku

1/2 střední cibule

100 gr sýru Robiola (nebo podobného krémového sýra)

50 ml plnotučného mléka

sekaná petrželka

olivový olej, sůl a pepř

******************************************************************************************************************************************

Nejdřív si dejte vařit vodu na bavette, osolte jí a vhoďte těstoviny, míchejte než voda znovu dosáhne bodu varu, pak stačí jen občas.

Než jsou bavette uvařené "al dente" (řiďte se návodem na obalu) připravte si krémovou omáčku:

nechte okapat tuňáka a nakrájejte nebo rozmixujte na jemno, ale ne úplně na kaši. I cibuli a česnek nakrájejte na hodně malé kousky a dejte podusit na větší, hlubší pánev s rozehřátým olivovým olejem. Když začne mírně zlátnout (ale opravdu jen mírně, jinak zhořkne), přidejte sýr a míchejte až se rozpustí, pak vložte tuňáka, opět dobře promíchejte a přilejte mléko, ochuťte solí a pepřem a povařte na mírném plameni až vznikne hustší krém. Sundejte z plotny a vmíchejte sekanou petrželku.

Místo sýra můžete použít 100 ml smetany na vaření.V tom případě se většinou nemusí přilévat mléko.

Mezitím jsou hotové i bavette,sceďte je a hned vhoďte do pánve s omáčkou, dobře zamíchejte, aby se pěkně obalily a ihned podávejte. Nezbývá než popřát BUON APPETITO!

Bramborový salát

Na bramborový salát, jako na spoustu dalších tradičních mlsků české kuchyně, jsem se při mých návštěvách domoviny vždycky těšila. V prvních letech to byla legrace - skočilo se do nejbližšího lahůdkářství a mohlo se koupit salátů ať už bramborových nebo jiných, kolik se chtělo a málokdy zklamaly.

Pak přišla vytoužená svoboda a s ní i změny ve stravování. Do lahůdkářství, restaurací, hospůdek a podobných zařízení začal pronikat svět v podobě všelijakých specialit - někdy to bylo k dobru, někdy méně.

V případě MÝCH oblíbených krmí spíše ke zlu. Na tom "správném" bramborovém salátku jsem si pochutnávala už jen díky mým obětavým kamarádkám které mi tuto dobrotu připravovaly doma. Ale bohužel moje návštěvy nejsou zas tak časté, proto mě mlsná dohnala k tomu připravit si jej sama. Okurky sice nemáme ty pravé sladkokyselé s koprem, ale objevila jsem jedny které se jim dost podobaly, jsou malinké a křupavé, na můj vkus trochu víc kyselé ale nebudeme hledat chlup! Recept jsem dostala léty vyzkoušený domácí a šla jsem do toho. Zdá se, že salát je poživatelný, ochutnávka proběhla úspěšně a tak vám jej bez obav předkládám.

**********************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE:

1/2 kg brambor

100 grmrkve

100 gr celeru

100 gr hrášku

70 gr okurek v nálevu

3 lžíce majonézy

1 lžíčka plnotučné hořčice

trochu nálevu z okurek

ocet, pepř a sůl

*********************************************************************************************************************************************

Brambory uvaříme ve slupce do měkka. Zvlášť uvaříme v osolené vodě s trochou octa mrkev a celer - stačí zhruba 10 - 15 minut podle velikosti, nesmí se rozvařit. Necháme vychladnout, brambory oloupeme a vše nakrájíme na kostičky. Přidáme hrášek (dala jsem sterilovaný).

Pro zjednodušení jsem majonézu a hořčici trochu rozředila nálevem z okurek, přidala sůl a pepř a opatrně vmíchala do salátu.

Váhy jsem uvedla tak jak recept káže, ale dělala jsem trochu od oka, celeru i hrášku dala o něco méně. Taky jsem na radu jednoho kamaráda - specializovaného na výrobu bramborového salátu - nakrájela úplně malinko čerstvé cibulky, spíš nádech a nebyla na škodu.

V Itálii se prodává cosi podobného pod názvem "insalata russa" - ruský salát. Párkrát jsem se nechala nalákat, ale pochodila jsem špatně - majonézový blivajz s tvrdými kousky mrkve a hrášku, kdoví jestli tam vůbec dávají brambory a nehodlám po tom ani pátrat, stačilo mi těch pár ochutnávek.

Nevím jaké mají představy o ruské kuchyni, ale myslím že je to podobné jako třeba naše španělské ptáčky o kterých ve Španělsku nemají ani ponětí ( ale které jsou na rozdíl od toho ruského paskvilu výborné!)

Výsledkem mého snažení je mísa bramborového salátu který uspokojí mé choutky alespoň do vánoc protože jeho konzumace bude především na mě - ale ujistili mě, že nejlepší je uleželý.... takže DOBROU CHUŤ!!

Hrníčkové knedlíky

O mém boji s knedlíkem jsem se již jednou rozepisovala - http://nejenhackovani.blog.cz/1509/jak-se-vari-knedliky-v-italii

Dnes mohu směle ohlásit mé vítězství nad touto pro mě záludnou přílohou, jinak chloubou každé správné hospodyňky.

Recept který přináším je pravděpodobně většině z vás znám, ale jde mi hlavně o to chlubení!

Jedná se o hrníčkové knedlíky zvané též televizní, prý proto že když na ně zapomenete během nějaké napínavé detektivky, nic se nestane (pokud se neodpaří všechna voda) - připravují se totiž ve vodní lázni.

Místo hrubé mouky jsem opět použila polohrubou ale jinak jsem striktně dodržela recept. Přidala jsem jen trochu petrželky pro barvu (Italové mají rádi barevná jídla) a také jsem jednou experimentovala a udělala knedlíky s drobně krájenou slaninou, které připomínaly "kanederli" jak je dělají v severském regionu Trentino - Alto Adige.

Vše vyšlo jak mělo a bude opakováno pro velký úspěch zvlášť pokud nám vydrží současné podzimní počasí..

**********************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE:

Na 1 hrnek (250 ml) hrubé mouky :

1 hrnek mléka

1 rohlík nakrájený na malé kostičky

1 žloutek

1 ušlehaný bílek

sůl podle chuti

sádlo na vymazání hrnků

******************************************************************************************************************************************

Nejdříve si připravte hrnky ve kterých se budou knedlíky vařit, dobře je vymažte sádlem a také dostatečně velký kastrol kam je uložíte.

Mouku osolte a smíchejte s mlékem ve kterém jste rozkvedlali žloutek, přidejte nakrájený rohlík a nakonec jemně vmíchejte ušlehaný sníh.

Vzniklým těstem hned naplňte vymazané hrnky asi do 2/3, pak vložte do kastrolu s horkou vodou která by měla sahat asi do jejich poloviny. Vařte pod poklicí, když těsto začne odstávat od stěn hrnečků, je hotovo!

Nechte prochladnout a pak knedlíky vyklopte. Tahle fáze, kdy se z hrnků vykutálely úhledné bábovičky mě potěšila nejvíc! Pak se nakrájí na plátky jako obvykle a podávají se např. s nějakou dobrou omáčkou - zaslouží si to!