Ferragosto

Dnes je v Itálii státní svátek - jako každý rok se 15.srpna slaví Ferragosto.

Jeho vznik sahá až do roku 18.před Kristem, kdy tehdejší imperátor Augustus zavedl "feriae Augusti". což přeloženo z latiny znamená "Augustův odpočinek". Tento svátek byl přidán k jiným svátkům v tomto měsíci, které se držely na oslavu závěrečné sklizně. Bylo to období zaslouženého odpočinku, nazývané také "Augustali", po náročných, předcházejících týdnech. Je to zároveň i svátek Nanebevzetí Panny Marie.

Dnes už sklizeň není tak vyčerpávající, ale svátek se udržel pořád, naopak je považován za "letní vánoce" a značí vyvrcholení léta. V tento den se scházejí rodinní příslušníci, přátelé, nebo se slaví jen v kruhu rodinném slavnostním obědem, vzhledem k ročnímu období často u moře na pláži. Pokud se nejde do restaurace, které v tomto dni nabízejí "Menu di Ferragosto", den předem se připravují speciality, které se pak konzumují přímo pod slunečníkem.

V hotelích se oběd často protáhne i přes večeři a večer se pak pokračuje s hudbou a tancem, vrcholem všeho bývá ohňostroj. Letošní oslavy budou asi v menším tónu kvůli omezením, ale pláže se určitě zaplní.
Pokud byste si tento hezký zvyk nechtěli nechat ujít a navštívit Itálii v týdnu Ferragosto, vězte, že je z celého léta nejdražší a nejvíc chaotický :-)

Piombino (Toskánsko)

Město Piombino se nachází na západním pobřeží Itálie, v Toskánsku. Je to známý přístav, odkud vyplouvají trajekty hlavně na blízký ostrov Elba. Má ale i jiné zajímavosti, jako například jedno z nejkrásnějších a nejzvláštnějších náměstí v Toskánsku - Piazza Bovio, které se rozkládá přímo na útesu nad mořem. Je z něj hezký výhled nejen na Elbu,ale při jasném počasí bez oparu jsou vidět i další ostrovy a ostrůvky na širém moři, které je krásně čisté a jehož barvy přecházejí od tmavě modré po tyrkysovou až do smaragdové zeleni.

Na fotografiích je pohled z náměstí na ostrov Elba a na město a část historického centra. Plavba trajektem na ostrov Elba trvá asi hodinu. 

Řím - Bazilika San Pietro in Vincoli

Cestovat nyní můžeme jen virtuálně a Google Foto mi právě v těchto dnech připomněl, kde jsem byla vloni - koncem března jsme navštívili Řím, konkrétně baziliku San Pietro in Vincoli. Chystali jsme se tam už několikrát, ale mlhavé indikace "je to někde blízko Kolossea" nás zmátli a pořád se ne a ne trefit. Čekala jsem když ne dobře viditelný kostel u nejvíce navštěvované italské památky , tak alespoň postavený v jeho stínu, ale kdepak.

Při podrobnějším zkoumání se cesta smrskla na rušnou ulici mezi nádražím Termini a Kolosseem, kudy jsme šli nejméně desetkrát. Dokonce jsme objevili i ukazatel, jenže jak jsem zjistila později, ukazoval jiným směrem (!).

Nakonec nás napadlo vyjít NAD hlavní ulici a konečně jsme přišli úzkou uličkou k zadní straně kostela. Pokud chcete mít úchvatnější zážitek, pokračujte o kousek dál po ulici, vyšlápněte si hezkých pár schodů a rozprostře se před vámi náměstí Svatého Petra in Vincoli a průčelí kostela.

A teď vám odhalím čím je tento titulární kostel tak zajímavý. "Vincoli" znamená v italštině svazky, pouta, řetězy v přeneseném smyslu - odtud název San Pietro in Vincoli.

Podle svědectví apoštolů obdržela císařovna Elia Eudocia během své návštěvy v Palestině v roce 442 darem od patriarchy Giovenale (Juvenal) řetězy, s nimiž byl svatý Petr uvězněn v Jeruzalémě a pověřila svou dceru Licinii, aby je odvezla do Říma. Církev již uchovávala řetězy kterými byl svatý Petr spoután v římské věznici Mamertino. Legenda praví, že když papež Leone I. (Lev I.) k sobě přiblížil oba řetězy, tyto se spojili do nerozlučného svazku a to bylo vzato jako božské znamení a na památku tohoto zázraku byla postavena bazilika, ve které jsou dodnes uloženy.

V následujících letech a stoletích prošla bazilika mnoha obnovami, nejdůležitější byly provedeny za vlády císaře Adriana v roce 780, papeže Sista IV v roce 1471 a papeže Juliusa II (Giulio II) v roce 1503.

Právě poslední z jmenovaných má zásluhu na veledíle kterým přispěl k světové proslulosti kostela, když pověřil známého sochaře Michelangela Buonarotti zhotovením své hrobky. Práce na ní byla započata v roce 1505 a několikrát přerušena, dokončena až v roce 1545, dokonce 32 let po smrti papeže. Původní projekt byl impozantní. Jednalo se v podstatě o mauzoleum, kde mělo být umístěno přes 40 soch a předpokládalo se i rozšíření baziliky. Nakonec, po šesté úpravě, zůstalo soch jen sedm, mezi které patří mistrovské dílo Michelangela - Mosé (Mojžíš).

Socha je považována za jedno z nejvýznamnějších děl renesančního sochařství.

Je vysoká 2 metry a 35 cm a zaujímá centrální pozici. Její výroba přinesla slavnému sochaři nemálo trápení,byl povolán papežem do Říma z Florencie kde již dosáhl slávy a to ho vystavilo závisti, kritikám a zlým jazykům ostatních umělců té doby. On sám nebyl s konečným výsledkem spokojený. Původně byla socha posazena tak, že hleděla přímo před sebe.Po 25 letech se jí rozhodl upravit jak jí vidíme dnes, s hlavou otočenou směrem ke vchodu, aby odvrátil pohled od řetězů Svatého Petra, zdá se z náboženských důvodů.

Aby toho dosáhl a socha si uchovala přirozenost pohybu, musel snížit podstavec na kterém Mosé seděl o 7 cm, zmenšit levé koleno a nohu přemístit trochu dozadu, vousy otočil doprava, protože pro levou stranu chyběl mramor, na úpravu nosu vytesal kousek mramoru z levé tváře.

Růžky na hlavě Mosého byly vytesány omylem - Michelangelo špatně přeložil popis napsaný v hebrejštině, kde se mluvilo o slunečních paprscích :-)

Legenda praví, že po konečné úpravě byl sám Michelangelo natolik překvapený jak realisticky jeho socha vypadá, že jí udeřil kladívkem do kolena a vykřikl : "Proč nemluvíš?"

O majestátním vousu Mosého se říkalo, že "víc než dílem dláta, zdá se být dílem štětce".

Sarkofág papeže Juliuse II je umístěný přímo nad hlavou slavné sochy, ale ostatky papeže se nacházejí v Vatikánu v Bazilice Svatého Petra.

Byl jedním z nejvýznamějších papežů renesančního období a zakladatelem Vatikánských museí.

Mám v rezervě ještě dost fotografií z našich cest za poznáváním věčného města a prozatím dost času ,takže...

ARRIVEDERCI, ROMA!

Panikovirus

Sám název napovídá, oč se jedná - mít strach či nemít? Toť otázka...

Řečí se vede spousta už několik týdnů a teď když nezvaný dorazil i k nám, máme se o čem bavit od rána do večera a zpět. Ještě ve čtvrtek byla spousta legrace, v poslední den Karnevalu byly vidět masky Korona virusu, který byl daleko v Asii, byly už zrušeny přímé lety z Číny a vše směřovalo k tomu, že budeme mít krásné jaro, horké léto a veselý italský život.

Nějak nikoho nenapadlo zrušit i lety nepřímé, takže kdo letěl s přestupem vystoupil na letišti jako obvykle. V sobotu se objevil první nakažený v Miláně, údajně byl nakažen kamarádem, který před pár dny přiletěl ze Šanghaje. Jenže kamarád byl po kontrole negativní... Zlomyslně se mluvilo o tom, že dotyčný byl zřejmě na návštěvě v některém z masážních čínských center, kde se masírují jen určité části těla.

Ať to byla pravda nebo ne, nemocných začalo kvapem přibývat a takřka ze dne na den se jejich počet zvýšil na několik set a to už přestávala být legrace. Připomínalo mi to reakce na zemětřesení - nejsme nijak ohrožená oblast, ale pár jsme jich pocítili. Nejdřív začnou drnčet okna, pak se s vámi zhoupne židle nebo postel, lustr taky není už nehybný jako dřív a vy nevíte, jak dlouho to bude trvat a jestli to přejde a budete si o tom povídat u kávy nebo se hrabat v troskách.

Během pár dnů jsme se stali zemí zamořenou a všichni potenciálními nosiči zkázy. Italové, kteří přijmou do své náruče kdekoho, více či méně nadšeně ale přijmou, se najednou setkali se skutečností, že ostatní tak přívětiví nejsou a jde jim hlavně o vlastní kejhák.

Částečně si za to mohou sami. Zatímco jinde se dělaly kontroly spíš namátkově až když se nemoc nedala zatajit, tady už jsme za sebou měli několik tisíc vyšetření tamponem, připravené nemocnice s infekčními odděleními a lékařským personálem v plné polní. Virologové byli denními hosty v televizi aby informovali národ a celý svět o průběhu infekce, byla v pohotovosti armáda a dobrovolníci Červeného kříže a Národní obrany se stali ještě více dobrovolnými. Na to vše byli Italové patřičně hrdí a chtěli světu ukázat, že nejsou těmi nezodpovědnými, sluncem a vínem omámenými individui jak se o nich často přezíravě mluví.

Nejvíc pochopitelně ti, kteří dnes jak se zdá, moc připraveni nejsou.

V Itálii není nic šedivé - buď jsou v tabulkách na prvním místě nebo jim společnost dělají rozvojové země. Není divu, že nemocných nebo podezřelých z nemoci (téměř polovina lidí byla bez příznaků a kdoví kolik takových se po Evropě toulá) díky kontrolám přibývalo po desítkách a není ušetřený téměř žádný region. Nejvíc nakažených je na severu, v Lombardii a Benátsku, některá místa byla ihned izolována a celé vesnice jsou v karanténě, školy jsou na několik dní zavřené, nekonají se žádné hromadné akce a tragédie největší, dnes byly odsunuty na pozdní jaro některé zápasy 1.ligy, což nesli Italové obzvlášť těžce.

K dnešmímu dni bylo vykonáno 21 000 vyšetření. Nakažených je asi 1600, mrtvých 41 z nichž všichni měli už závažné zdravotní problémy a vysoký věk, ale přibývá i uzdravených. Většina pacientů má příznaky ošklivější chřipky, někdy s problémy jako je bronchitida nebo zápal plic.

Přitom každoročně v Itálii na tyto komplikace spojené s běžnou chřipkovou epidemií z těch samých důvodů zemře v průměru 4 000 - 8 000 lidí.

Jediný zádrhel je v tom, že zatím neexistuje vakcína a virus se velmi rychle šíří. Italským vědcům se jej podařilo izolovat, takže naděje na léčbu a očkování už je, ale nebude to hned. Další předpoklad je ten, že jako většina chřipkových onemocnění se virus silně oslabí s příchodem letních teplot.

Stále platí vyšší pohotovost, protože inkubační doba je poměrně dlouhá (2 - 3 týdny) a například blízko Florencie je město s největší čínskou komunitou v Itálii. Ti se zachovali, alespoň jak se zdá, slušně a do karantény šli dobrovolně. Jejich obchody, především restaurace, kadeřnictví a estetická centra jsou zavřená, protože by tam teď stejně nikdo nešel a upřímně řečeno, trochu odpočinku jim neuškodí. Není snad oboru, na který by se nevrhli a díky jejich nízkým cenám (a tomu odpovídajícím službám ) způsobili už dost škody italským kolegům.

V prvních dnech po objevení tolika nemocných najednou samozřejmě propukla panika a fotografie prázdných marketů proběhly světovým tiskem. Kromě těstovin, konzerv, balené vody a zmrazených potravin byla vykoupena těměř všude mouka. Dost mě to překvapilo, protože si nějak nedovedu představit italské paničky jak hnětou v míse těsto na chleba. Vzhledem k tomu, že nikde nechybělo droždí je docela možné že použíjí mouku na jiné účely, třeba jako pleťovou masku, aby je virus nezastihnul neupravené.

Restaurace, vlaky, hotely takřka prázdné, jsou zakázané školní výlety, cestovní kanceláře se potýkají s odřeknutými cestami jak sem tak ven. Evropské státy a dnes dokonce i Amerika říká, že do Itálie néé, italské turisty zas nikdo nechce a zacházejí s nimi jak s třaskavinou.

Do letadla se dostanete spíš s bombou než s Italem.

O ekonomické škodě se mluví v milionech euro a vláda vydala jako téměř vždy, opatření ve stylu "pomoz si sám".

To všechno národ nese poněkud nelibě a zareagoval na to po svém, jak jinak než humorem.

Například se říká, že máme konečně něco Made in China co vydrží déle než měsíc.

V Neapoli problém hodlají vyřešit sladce :-)

Dále prohlásili, že neapolské metro je na 100% bezpečné, protože jeho intervaly jsou delší než inkubační doba viru :-)

Došlo i k opatřením jako zavírat kavárny a bary v 18 hodin. Ihned se objevily nápisy :

"Tento bar se zavírá v šest, protože po této hodině zde začíná obíhat virus!!Pokud se chcete bavit, jděte do přístavu, ty jsou otevřené pořád!"

V Miláně byl zavřený chrám a divadlo La Scala, ale zůstala otevřená Ikea.

Zato ve Florencii se proti epidemii postavil starosta čelem a na přiští víkend vyhlásil "protistrachové opatření" - všechna muzea budou zdarma! A že to nejsou ledajaká muzea, kde se běžně platí kolem 15 euro za osobu (mimochodem i tak velmi dobře utracené peníze). Zdarma je do italských muzeí vstup pouze první neděli v měsíci.

Lidi se začínají pomalu oklepávat a příliš nepanikařit.Nakonec kdo žil v 60 - 80 letech přežil asijskou chřipku, Černobyl, epidemii Aidsu, zakouřené kanceláře a hospody i bonbóny nabízené neznámými pány...

Sdělovací prostředky které se jako vždy dychtivě vrhnou na jakoukoliv špatnou zprávu, teď trochu brzdí a dávají nám injekce optimismu. Něco ve stylu lidé bděte a neblbněte. Zásobování nevázne a dokonce i vlaky jezdí přesně!!

Teď nám nezbývá než čekat a žít normálním životem. A jestli máte na léto objednaný zájezd do Itálie, nemusíte jej hned rušit, v létě zde bude jako vždy lahodných 40°ve stínu a na to nejsou Číňané zvyklí.

A kdybyste měli přeci jen trochu obav, můžete se ochránit slušivou maskou jak znázorněno dole na fotografii!

Caffé sospeso (Zavěšená káva)

Caffé sospeso (v neapolském nářečí "O café suspeso") nebo-li zavěšená káva je starý, hezký a solidární neapolský zvyk nechat u baru zaplacenou kávu pro někoho, kdo si jí nemohl dovolit. Když si někdo objednal "un caffé sospeso", automaticky zaplatil dvě a dostal jedno. Druhé bylo napsáno na lísteček a připíchnuté na nástěnku. Kdokoliv přišel a zeptal se, jestli je nějaké kafe volné, dostal jej zdarma. Neznal se ani dárce ani příjemce a v tom byla ta pravá, nefalšovaná solidarita a kupodivu toho prý nikdo nezneužíval.
Jiná doba, dnes si espresso může dovolit každý, i když se velmi často mezi lidmi nabízí. Stačí, když přijdete do baru kde potkáte někoho známého a už se závodí v tom, kdo komu kávu nabídne. Tím máte samozřejmě příležitost kávu oplatit a tak pořád dokola.
Pití kávy je totiž jedním z italských rituálů a jako u všeho pravého italského se velmi dbá na formu. Nečekejte ale žádný sedánek u "kafíčka a dortíčku" jak je tomu zvykem v středoevropských krajích. Kafe do sebe Ital obrací většinou u barového pultu a ve stoje. Pokud si k tomu sedne, tak jej do sebe obrátí stejně rychle, ale někdy si dopřeje sladkou briošku nebo koblihu eventuálně přečte noviny. Děje se tak především ráno, protože velká většina Italů snídá v kavárně, místo kávy se pije i capučíno nebo ostatní, níže popsané snídaňové nápoje.
Nedávno mi přišel mail od mého kamaráda, že se v rodině dohadují o tom jak se vlastně italská káva správně objednává, protože syn studující v Praze tvrdil, že v jedné kavárně viděl napsáno "piccolo neexistuje, dejte si espresso!"
Sepsala jsem delší traktát o italské kávě a vzhledem k tomu, že je v tomto oboru poněkud zmatek, rozhodla jsem se obohatit i vás. Pokud už máte jasno, klidně přeskočte následující řádky a dejte si třeba kafe :-)

"Piccolo" opravdu neexistuje a dokonce ani "presso"! A píše se to takhle, s dvojitou souhláskou, žádné "pikolo" a "preso". Pokud v Itálii řeknete "presso" zeptají se vás "co?" - je to totiž sloveso které znamená mačkám, lisuji, stlačuji = presovat. Od něj vzniklo espresso, kdy je mletá káva stlačena pod tlakem asi 9 barů při teplotě 90°Celsia. Kávu můžete tedy žádat tímto způsobem.
Ital většinou jednoduše zažádá o "un caffé" a hned se ví o co jde - malé vám ho dají v každém případě.
Šálky na kávu jsou tady ve velikosti frťana a naplní ho zhruba do poloviny až do 2/3.
Obdržíte asi 30 ml kávy s pěnou, silné vůně a vlastností která by se dala nazvat "zmrtvýchvstání"
Jestli se vám ho zdá málo, můžete objednat "caffé lungo" (dlouhé kafe) nebo "caffé doppio" (dvojité kafe) a dostanete frťana skoro plného.
Pro milovníky silných emocí a s tvrdší náturou je k mání i "caffé ristretto" - doslova přeloženo úzké, nebo-li koncentrované kafe, kde vám dno frťana pokryjí asi dvěma lžičkami kávy. Je oblíbené především v jižní Itálii, protože i při vysokých letních teplotách do sebe vpravíte svůj podíl dryáku aniž by se organismus přehřál.
Dále máme i "caffé corretto" - upravené kafe. Upravuje se většinou likérem, který vám tam cáknou od oka, stačí když množství likéru nepřesahuje množství kávy :-)

Ale pozor, v nádražních nebo silně turistických barech se někdy zázrak nekoná, neboť je známo, že turista je zvyklý na tu děsnou kontinentální kávu tak proč se s tím párat.
Dalším rozmáhajícím se nešvarem je zaměstnávat levné pracovní síly, čím mladší tím lepší s úkolem prodat co nejdřív a co nejvíc - tam se často kvality nedočkáte.
Správný kávový barman ví, že rozhodující jsou tři M - macchina (stroj), miscela (směs) a mano (ruka).
Já bych přidala i horký šálek, protože není pro mě nic horšího než dostat kávu vlažnou. Někdo si z toho důvodu objednává i kávu ve skle ( caffé in vetro).
Dokonce i filtr kam se mletá káva dává, by se měl vymývat horkou vodou, absolutně zakázané jsou saponáty.

Tohle je základ, pak existují různé varianty. Dejme tomu "caffé macchiato" (makjáto) kdy vám do kávy přidají trochu mléčné pěny. Může být macchiato s teplým mlékem, nebo studeným (zde bez pěny), záleží na chuti a ročním období.
Nečekejte ale žádné kafe s mlékem, protože macchiato znamená doslova poskvrněné.
Jinak si objednejte "caffelatte" (kávu s mlékem), je to ale vyloženě snídaňová záležitost.Macchiato existuje i mléko (Latte macchiato) kdy do sklenice mléka kápnou trochu kávy.
Módní výstřelky jako káva ginseng a podobně nejsou za pravou kávu považované, dělají se pomocí připravených směsí v sáčku, jsou již slazené a starší generace kávových expertů se o nich odmítá bavit.
Cappuccino jistě znáte, je také trochu víc podobné české kávě. Větší šálek s kávou, mlékem a bohatou mléčnou pěnou, na kterou vám podle své nálady a sympatie k vám barman vykouzlí ornament z kakaa či čokolády. Pokud se tak nestane, neberte si to osobně a porozhlédněte se po pultu - většinou tam objevíte kromě různých druhů cukru i sypací cukřenku s kakaem. Někdy ho dělám doma a přidám i špetku skořice.
Cappuccino se pije zásadně k snídani a během dopoledne, nebo k odpolední svačině.
Po obědě místo kávy si ho dá jen barbar nebo turista.
Na velké kafáče nebo dokonce turka v Itálii můžete zapomenout.

V Česku si kávu přizpůsobují vlastním chutím, stejně jako v Německu. Tam si musíte vyloženě říct o espresso, protože když si objednáte kafe, dají vám ho dvě deci. Na tuhle specialitku jsme narazili v Mnichově a nikde se nám nedařilo dávku zredukovat. Až jsme v jedné restauraci objevili pravého, nefalšovaného Neapolce, který tam asi před 40 lety emigroval. Když zjistil, že jsme krajané, vyhnal od kávovaru snaživého německého barmana, odněkud vylovil balíček protekční italské kávy ("nechávám si jí posílat každý měsíc z Neapole!") a vykouzlil pravé nefalšované espresso. Prozradil nám odkud pochází on, jeho rodiče, jak se kdo choval za války a kde bydlí jeho příbuzní v našem Toskánsku. Poradil nám jak si objednávat kávu (říkejte jen espresso!!) protože Němci mají spoustu kvalit, ale kafe ať nechají nám Italům, byl strašně rád, že nás viděl (poprvé v životě) a odešli jsme s pocitem, že opouštíme dalšího člena rodiny v daleké cizině.

V domácnostech stále přetrvává oblíbená "moka", což je malý kávovar složený se tří částí - spodní, do které se naleje voda, filtr na mletou kávu a vrchní díl podobný malé konvičce s dalším filtrem a pístem kudy uvařená káva vytéká. Je méně presovaná než ta v baru a obsahuje prý i více kofeinu, i když se to nezdá. Vůně a klokotavý zvuk, který vydává když je hotová, je typickým pro italská rána stejně jako kokrhání kohouta na české vesnici.
I když se v posledních letech rozmohly domácí kávovary s praktickými kapslemi, většina Italů nedá na starou dobrou moka dopustit. Prodává se od nejmenší velikosti pro jednu osobu až po téměř obří pro šest osob.
I zde platí přísná pravidla - vodu dávat studenou, odolat pokušení použít horkou aby se vařila dřív - káva chce svůj čas.
Když jí použijete poprvé, první dvě, tři kávy nutno vylít, aby se do ní nejdřív dostalo správné aroma, které jí už víc neopustí, protože ani moka se nikdy nemyje v saponátu natož v myčce.
Káva musí být správně namletá, ne moc hrubá aby voda filtrem neprotekla moc rychle a ani moc jemná, jinak protéká (pokud se to vůbec podaří) moc pomalu a káva je pak trpká a hořká.
Do filtru se nesmí pěchovat, ale dát volně lžičkou tak, aby se vytvořil mírný kopeček. Pak se hezky uzavře a vaří na mírném plameni, jak začne brblat, zavře se plyn a nechá dojít.
Získáte silnou, horkou a chutnou překapávanou kávu.

Je pravda, že po letech strávených ve vlasti té jediné báječné kávy na světě se mi při slově "pikolo" trochu ježí vlasy, ale chápu to. Tady zas přidávají do guláše rajčata a do štrůdlu dávají místo ořechů piniové oříšky.
Závěrem ještě poslední radu - v Itálii bývá velký rozdíl - především finanční - mezi pitím kávy i ostatních nápojů ve stoje u pultu nebo s obsluhou u stolečku. Pokud si objednáte a odeberete kávu sami, stojí dnes 1 - 1,20 euro. O něco dražší je bez kofeinu nebo cappuccino, ale jsou to desetníkové položky.
Jestli jsou poblíž stolečky typu kemping, klidně si tam kávu doneste a vypijte. Kde je ale servis s obsluhou, připravte se na cenu dvoj až třínásobnou a v místech jako jsou Benátky nebo Florencie i vyšší, často přehnanou.
I když v posledních letech musí být ceny uvedené před podnikem ne každý to dodržuje a hádejte se pak s Italem.
Pokud jsem ve vás probudila chuť na dobrý šálek kávy, bylo to účelem :-)) Ať si jí připravíte po italsku, po česku nebo po turecku, nezáleží na tom. Hlavní je si jí vychutnat!!

Římské fontány

 

Od nádraží Termini kam jsme brzy ráno dorazili se vydáváme na okružní cestu Římem, tentokrát na téma "římské fontány".

Některé jsem už popsala v minulých článcích o Římu, ale myslím že si zaslouží samostatný článek. Vybrala jsem jen ty nejslavnější, protože staří Římané měli ve fontánách velkou zálibu o čemž svědčí jejich neskutečný počet - odhaduje se, že na území hlavního města jich je přes tisíc. Samozřejmě ne všechny jsou famózní a veliké jako ty navštěvované turisty, ale dodnes je voda v Římě považována za jednu z nejchutnějších v Itálii.
Po pár minutách chůze objevíme hned čtyři fontány na křižovatce stejnojmenné ulice via delle Quattro Fontane. Jejich vznik se datuje mezi lety 1588 a 1593 a jedná se vlastně o jedno dílo rozdělené na čtyři části. Fontány jsou vytesané v rozích domů a jedná se o dvě alegorické mužské figury představující řeky Tibera a Arno - symboly měst Říma a Florencie a protější dvě ženské které pod jmény Diana a Giunone symbolizují Věrnost a Pevnost.

 

Vydáme se ulicí směrem dolů a již z dálky je vidět další skvost Říma - kostel Trinitá dei Monti (Svatá trojice al Monte Pincio) od kterého sejdeme Španělskými schody na stejnojmenné náměstí k neméně slavné fontáně La Barcaccia. V překladu to znamená člun a fontána jej skutečně svou formou připomíná. Zhotovena na přání papeže Urbana VIII sochařem Piero Bernini byla dokončena v roce 1629.

 

 

Unikátní je též Fontana del Tritone na náměstí Barberini (piazza Barberini) dokončená v roce 1643 sochařem Gianlorenzo Bernini, která představuje jedno z jeho mistovských děl. Na veliké lastuře se tyčí Tritone - mytologická postava, napůl muž a napůl ryba - který fouká do velké ulity ve formě trubky ze které stříká mohutný proud vody.

Jedním z největších náměstí Říma je Piazza della Repubblica (Náměstí republiky) v jejímž středu je umístěna Fontana delle Naiadi , což jsou mytologické postavy - nymfy - ochránkyně řek, jezer a také manželství. Bohužel dnes díky velkému provozu není jednoduché si fontánu dobře prohlédnout a obdivovat jak by si zasloužila.Jejím tvůrcem je palermitánský sochař Mario Rutelli a vznikla v roce 1901.

Z náměstí Republiky se přemístíme na Náměstí lidu - Piazza del Popolo, jedno z nejkrásnějších v Římě. Zde najdeme fontány hned tři - uprostřed se nachází impozantní Fontana dei Leoni (Lví fontána) zdobená na každém z rohů sochou lva z jejichž tlam proudí gejzíry vody. Byla zhotovena v letech 1814 - 1828 sochařem Giuseppe Valadierem místo jiné fontány z 16.století ze které byl ponechán egyptský obelisk.

Náměstí je elipsovitého tvaru a kromě Lví fontány se tam nacházejí další dvě - Fontana del Nettuno (Neptunova fontána) a Fontana della dea di Roma (Fontána bohyně Říma) na níž se tyčí jeden ze sedmi pahorků Říma - Monte Pincio.
                                                                     

Dalším krásným a veleznámým náměstím je Piazza Navona - Navonské náměstí a i zde najdeme fontány hned tři - Fontána 4 řek (Fontana dei Quattro fiumi) uprostřed náměstí před kostelem Svaté Anežky ( Sant Agnese in Agone)- sochy symbolizují 4 řeky kontinentů známých v té době - Dunaj,Nil, Ganga a Rio della Plata, která je dílem sochaře Gianlorenza Bernini jakož i Fontana del Moro - na jižní straně a Fontana di Nettuno - dílo sochaře Giacomo della Porta ve spolupráci s Berninim- na severní.

 
K fontáně 4 řek se váže tato kuriozní historka - Bernini zvolil odvážný projekt - nemá mohutný podstavec jak bývalo zvykem ale uprostřed je volný prostor a fontánu ještě zdobí vysoký obelisk. Sochařovi odpůrci ( a nebylo jich málo, neměl zrovna pěkný charakter jak už tomu u géniů bývá ) tvrdili, že fontána není vyvážená a brzy spadne. Bernini prý přijel v kočáře na náměstí, uvázal lano na spodek obelisku a připevnil jeho druhý konec ke stromu a se slovy "..a teď už nespadne" zapráskal do koní a ujel.. A ona opravdu nespadla a stojí tam už zhruba 360 let - a bez lana :-))


A na závěr ta nejznámější, kterou žádný turista věčného města nevynechá - Fontana di Trevi.

Jedna z nejkrásnějších a nejproslulejších ke které se váže známá legenda, že když do ní vhodíte minci, určitě se tam zase vrátíte, když vhodíte dvě budete mít štěstí v lásce a při třech se v Římě i vdáte...
Proč se jmenuje Fontana di Trevi? Nejpravděpodobnější je verze, že její jméno pochází od názvu "trivium" což v latině znamená 3 cesty - je totiž postavena tam, kde se scházeli tři ulice.
Projekt vypracoval architekt Nicola Salvi a na jejím postavení se podílel i již zmíněný slavný sochař Gianlorenzo Bernini. Uprostřed fontány vytesané v mramoru je umístěna socha boha moře Oceanuse který řídí kočár ve formě velké mušle vedený dvěma koňmi, z nichž jeden představuje moře rozbouřené, druhý klidné. Ve výklencích po stranách jsou sochy představující Hojnost a Zdraví ( Salubritá a Abbondanza ).
V žádném jiném místě na světě se neslaví nádherný a proměnlivý vodní svět jako ve Fontaně di Trevi. Její přítomnost tušíte již v přilehlých ulicích - je to voda, která s rostoucím hlukem najednou jakoby vybuchne na náměstí kde se objeví v dech beroucí podívané.
Naše dnešní procházka Římem končí a brzy naplánujeme další návštěvu "na téma".
Prozatím se rozloučíme s věčným městem a doufáme že legenda o vhozené minci je pravdivá!

Boloň (Bologna)

Boloň je hlavním městem stejnojmenné provincie i regionu Emilia - Romagna, žije v ní necelých 400 000 obyvatel, rozkládá se v jižní části Pádské nížiny v blízkosti Apeninského pohoří.
Je nazývána La Dotta (doktorská, protože je sídlem nejstarší evropské univerzity), la Grassa (tučná - díky své výtečné kuchyni, proslavené především specialitami jako lasagne, torlellini, mortadella, salsicce, ragú..), la Rossa (červená, rudá - zde jsou vysvětlení hned dvě, červené jsou střechy většiny boloňských domů anebo i pro politické cítění svých obyvatel - komunistická italská strana měla v Boloni a okolních městech hodně svých zastoupenců.
Srdcem města je Piazza Maggiore (Hlavní náměstí) , jedno z největších center v Itálii. Je proslavená hned několika monumenty, jako slavnou Neptunovou fontánou, jejíž fotku jsem si půjčila z internetu neboť byla momentálně v rekonstrukci...




..a starobylými paláci z 13. a 15. století..





Jednou z největší atrakcí města je impozantní Basilica di san Petronio (Bazilika svatého Petronia) na níž vás hned zvenku upoutá nedokončené průčelí. Její výstavba byla započata v roce 1390, ale protáhla se po několik století. Aby se bazilice zajistil dostatečný prostor, bylo zbouráno celkem 8 kostelů, několik věží a soukromých domů - nakonec šlo o nejdůležizější stavbu města. Chrám je dlouhý 132 metrů, široký 60 metrů a je pátým největším z celé Itálie. Je věnován patronu města svatému Petroniovi který byl jeho osmým biskupem v letech 431 až 450. V roce 1530 v ní proběhla korunovace císaře Karla V papežem Klementem XIII.





V této krásné bazilice se mi stala příhoda, podle mě i ostatních návštěvníků pokud ne přímo divná, tak přinejmenším zvláštní. Když jsme se trochu porozhlédli a pokochali oko i duši, začala jsem si fotit nejzajímavější objekty, tak jako dalších asi 100 turistů. První byla Petroniova kaple, vedle které trůnil stánek s upomínkovými předměty, jehož paní prodavačka mě upozornila že fotit se nesmí. Myslela jsem, že se to týká jen téhle kaple a poslušně jsem mobil dala do kapsy (stejně už jsem si vyfotila co jsem chtěla :-))





Pak jsem chodila chrámem, všude to cvakalo, nejsem maniak abych si dělala selfíčko před krucifixem, ale fotit bylo co. Pak začal najednou pobíhat kolem dokola velký, nepříjemný pán s tím, že fotit se nesmí, je to povoleno jen když si koupíte lístek. Který se "kupodivu" prodával ve stánku s upomínkami. Všichni koukali jak vyjevení, ptali se proč když to není nikde napsané? Prý je, hned u vchodu. Asi bylo, ale zvláštní je, že si toho nikdo nevšimnul. Já jsem měla nafoceno asi 30 fotek ( které tímto zaplatí Vatikán ), a sunula jsem si to k východu. Jenže pán se dostal do ráže,u cizinců nepochodil, jeho jediné cizí slovo které používal "ticket, ticket" nebylo bráno na vědomí. Buď jsem vypadala nejvíc italsky nebo nejvíc přitrouble, ale zasedl si na mě a začal hulákat na celý svatostánek, ať si jdu koupit lístek. Opravdu řval jak tur, asi dostával procenta za každý ten jeho "ticket".
Podle vzoru Japonečků apod. jsem začala mluvit cizí řečí, tedy česky. Nejdřív slušně : "Nerozumím!"
"Jo, jo, to známe!! Jen si pojďte k pokladně, hezky si zaplatíte!" Hrozilo, že budu platit za celý kostel. "Nerozumím, co chcete?" Trochu znejistěl, ale nevzdal to. "Jdeme, jdeme, už jsem vám říkal, že se fotit nesmí!" Brala jsem za kliku a za mnou se začala tvořit fronta nechápajících (a celou dobu hojně fotících ) turistů.
Dostala jsem na toho blbého náfuku vztek (byl to takový uhlazený seladon, ale měl špinavé boty a mastné vlasy) a zvýšila jsem můj český hlas :"Co tady řvete? Nevidíte, že jste v kostele??!" a pateticky jsem zdvihla oči k nebesům. Zaváhal, sice udělal pohrdlivé "pche" a určitě si myslel něco o chudých turistech z východu, ale pustil mě z pomyslných pařátů. Manžel už byl naštěstí venku a ničeho si nevšiml, takovou ostudu by nepřežil :-)
Nevím,za kolik byl famozní ticket, takto jablko sváru, abychom zůstali u tématu, myslím tak 2-3 eura, o to nešlo, ale ten přístup mě trochu rozladil. Musela jsem hrát svou roli české turistky až do konce,ale bývala bych moc ráda tomu náfukovi řekla, že například v Římě toho mají o hodně, ale opravdu o hodně víc, na nikom nechtějí žádný "ticket" a pokud se fotit nesmí, jako třeba v kostele svatého Klementina, kde jsme byli před 10 dny, je na každé lavici veliká cedule s nápisem No photo a v kostele hlídač který je o hodně, ale opravdu o hodně sympatičtější než on! Nicméně to nic nemění na faktu, že návštěva Baziliky byla skvělým zážitkem.
Mimo jiné, další stánek s upomínkovými předměty byl umístěn přímo v jedné kapli...asi jsou v Boloni opravdu komunisti!








V jedné z kapliček se nacházejí kopie výjevů z bible, jejichž originály od sochaře Jacopo della Quercia zdobí hlavní portál chrámu, od stvoření světa, vyhnání z ráje, narození Krista až po vraždění neviňátek...





V chrámu je celkem 22 kaplí, z nichž nejslavnější je Cappella Bolognini (Kaple Bolognini zvaná též Kaple 3 králů), bohatě zdobená freskami vytvořenými v rozmezí let 1410 až 1415. Znázorňují život Svatého Petronia, život 3 králů a levá, nejznámější je část věnována zobrazení Pekla a Ráje. Bohužel jsme se nedostali až k ní, byla ohrazená kvůli opravám.





Neméně slavné jsou Boloňké věže,které se nacházejí hned vedle náměstí a z jedné z nich, Torre dei Asinelli,která je přístupná veřejnosti můžete po vyšlápnutí všech 498 schodů obdivovat panoráma města.
Původně byla Bologna město věžaté, dnes se jich zachovalo jen pár, nejznámější jsou právě tyto dvě a myslím že při pohledu na ně téměř každého napadne podoba s neméně slavnými, bohužel již neexistujícími americkými dvojčaty...





Bologna je městem podloubí - kdybyste tam jeli, nechte klidně deštník doma! Prakticky by vám posloužil jen při přecházení z jednoho chodníku na druhý. Podloubí jsou všude, vedou celým městem a můžete si v klidu prohlížet obchody, kavárny, lidé posedávají u stolků i když venku řádí hromy blesky...





...a tím se dostáváme k další excelenci Boloně - jídlo!! Boloňa je bez přehánění gastronomický ráj. Vůbec celá oblast se vyznačuje dobrým jídlem i pitím - každý si ovšem bedlivě střeží, aby jejich specialitu snad nedělali o pár kilometrů dál! Takže parmskou šunku jedině z Parmy, tortellini z Boloně, zrovna tak jako mortadellu..
A mám pro vás jedno překvapení - tolik famozní a v celém světě připravované a oblíbené boloňské špagety...neexistují!! Když se totiž zeptáte pravého Boloňana, udiveně se na vás podívá :"Spaghetti??? Snad jste chtěli říct TAGLIATELLE ALLA BOLOGNESE!!" A věřte mi, není nic horšího pro italského labužníka než prznit jeho regionální kuchyni.
Tagliatelle jsou nudle asi 1 cm široké, absolutně ručně dělané pouze z vajec (čerstvých, "naturalmente"!) a mouky. Na každých 100 gr mouky 1 vejce a pak už jen vál a silné ruce. Vypracovat, vyválet, nechat oschnout, stočit volně do role a ručně krájet na stejnoměrné plátky. Rozvinout a nechat usušit.
Samozřejmě , dnes se koupí vše hotové, nebo se na přípravu tagliatelle používá strojek. Ale pořád je ještě v Boloni a okolí spousta hospodyněk které si tuto tradici nenechají vzít. Podávají se s boloňským ragú připraveným jak jinak než podle tradičního receptu.
To samé platí o plněných taštičkách "tortellini" - tenounká vrstva těsta (spíš nádech) a uvnitř náplň z mortadelly. Miniaturky, malinké prstýnky...i cena odpovídá - kolem 25 euro za kilogram.





Obchody s potravinami, které jsem viděla v Boloni, jsem neviděla už léta. Pár jsem jich vyfotila, ale jen to zvyšuje mojí skepsi a že na tom "my Toskánci" zas úplně špatně nejsme - ale třeba na maso musíte najít soukromého řezníka kterých ubývá s přibývajícími obchodními centry. Ale pomalu, pomaličku si lidé začínají všímat že kolikrát koupíte za méně peněz na první pohled hezké maso, které když vyndáte z balíčku a ořežete vyjde vám na kilo dráž než u řezníka. Tak jestli chcete, můžete závidět se mnou...





Velmi známým místem pro labužníky nebo prostě jen pro ty, kteří si chtějí něco dobrého zakousnout, je už léta letoucí tržnice, zvaná Mercato di Mezzo, kde najdete vše od velmi dobré kávy (dokonce i té bez kofeinu, kterou si dopřává můj manžel), čerstvých zákusků, křupavého pečiva a voňavých uzenin až po obrovská kola parmezánu, několikakilogramových mortadel či od stropu visících celých šunek.
Nebudu ani připomínat, že jsme se skvěle najedli v jedné zahradní restauraci, na fotografii vlevo nahoře jsou pravé boloňské tortellini zasypávány čerstvě nastrouhaným parmezánem, který vám obsluha přinese ve velké míse - a osobně nasype na talíř (a nepřestane dokud neřeknete dost, jako se to stalo mě, protože jsem fotila)!