Stěhujeme se!

Milí návštěvníci mého blogu,

včera jsem se dočetla jako mnozí z vás, že blog.cz přestane fungovat.
Být člověkem, řekla bych že se s námi rozloučil po dlouhé a těžké nemoci. A pozůstalí by mohli říkat, že hodně trpěl a je to pro něj vysvobození .
Protože ale není bytostí živou, dalo by se říct že to prostě nezvládli.

Nebudu zde polemizovat, všimli jsme si toho všichni a někdo předešel dobu a odstěhoval se už dřív (a dobře udělal)

Já začala přepisovat a publikovat články na blogspot ručně, protože v prvních letech jsem neměla českou klávesnici a úprava nebyla nic moc.

Teď jsem nějakým způsobem starý blog zálohovala, nevím sice co dál, ale budu pokračovat v přepisování a kopírování, i když pod články nemám původní komentáře. Začala jsem od konce, připomenula si tak staré recepty a zážitky a pokud mě chcete sledovat i nadále, nová adresa je tato:

https://rosmarino-e-salvia.blogspot.com/?m=1

Je mi líto, že část blogů které jsem sledovala, končí úplně , ale chápu to. Zvykat si po tolika letech na novou doménu není snadné, i já potřebuji leccos doladit. Požádala jsem o pomoc i zkušenější, takže se možná podaří přenést všechno a rychleji. Prozatím vás zdravím a jdu pokračovat ve stěhování. Růžena

Jak jsem jela tramvají

Během jedné z mých návštěv Prahy jsem se nechala zlákat na vyhlídkovou projížďku tramvají - a jakou tramvají!

Mladší z vás je asi znají jen ze starších filmů, ale kdo se narodil v padesátých letech a dříve, jistě pamatuje pražské dřevěné, červené, drkotající tramvaje, jejichž dveře byly, alespoň ve vlečňáku, věčně otevřené a v dopravních špičkách ověšené na venkovních držadlech hrozny cestujících. Jejich výhodou bylo i to, že se dalo nastupovat i vystupovat během jízdy, neboť tramvajka hrčela a chrčela a zvlášť do kopce a v zatáčkách mívala krátký dech. Dnes se stala pro turisty romantickou a pro dříve narozené Pražany nostalgickou atrakcí.

Vyjeli jsme od Stromovky, kde je konečná, směrem na Pražský hrad. Lístek nám prodal a proštípl pravý průvodčí, s brašnou a kleštičkami. Pak jsme za zvukového doprovodu skřípání a hrkání vyrazili. Cestu zpestřila skupina francouzských turistů, kteří nastoupili v domnění, že jde o normální linku. Když přišel průvodčí a domáhal se peněz za lístek, nastrčili mu k označení ten, který se prodává v trafice. Pak se za pomoci ostatních cestujících dohodli na správném postupu a rachotilo se vesele dál.

Až teď si uvědomuji. jak výrobci těchto tramvají mysleli na všechno a dá se říct, že v mnohém předběhli dobu. Podlaha je ze dřeva tak jako celá tramvaj a jsou v ní drážky, takže při dešti nebo sněhu se mokro nedrží na povrchu a neriskuje se, jako v těch dnešních, že při náhlém zabrzdění ladně zabruslíte až k řidiči a zastavíte se o přední sklo. Nahoře jsou malá obdélníková okénka, která se v létě otvírala - klimatizace, která neškodila ovzduší, ani jste z ní nedostali bolení krku či zad.

Přední vůz se v zimě většinou zavíral a aby drahocenné přírodní teplo (dané počtem cestujících, protože se netopilo) neunikalo, na dveřích které vedly na plošinku byly dva otvory se zašupovacími dvířky - jeden pro ústa, abyste se mohli s průvodčím domluvit a druhý na ruku, kterou se mu podávaly peníze. Mezi úchytkami viselo lanko, za které průvodčí zatahal, zacinkalo se a řidič věděl, že jsou všichni na svých místech, mají zaplaceno a můžeme vyrazit. Pamatuji se, že byla k dispozici nádoba se sypáním, kdyby se tramvaj ve sněhu někde zadrhla - průvodčí pak pohotově zakročil. Na rozdíl od dnešních moderních dopravních prostředků, on byl připraven!

Jízda touto tramvají nás prostě vhodila do našich dětských let..Vystoupili jsme u Hradu a pokračovali dál pěšky, ale to už je jiný příběh a jiné dojmy...

Kdybych to byl býval věděl...

Jak současná situace probíhá, víme dnes všichni - žádné courání jen tak venku, maximálně může jít do práce kdo ještě chodí, do lékárny, nebo nakoupit a jen po jednom. Už ani k lékaři se nesmí, můžeme zavolat a on posoudí zda nás navštívit doma, nebo máme rovnou zavolat sanitku. V neděli jsme šli s manželem nabít jeho telefon, já nabíjím přes internet, ale byl to důvod jak se projít, protože trafiky jsou zatím otevřené. A hned jsme natrefili na policejní hlídku, která se v ten moment dost náruživě hádala se dvěma chlapci, podle vzhledu cizinců, nejspíš z jižní Ameriky. Chtěli jsme projít kolem, ale jak byli v ráži, zastavili i nás a prý kam jdeme. Řekli jsme pravdu a hned, že na to stačí jeden a vy paní se vraťte domů. Byli jsme asi půl km od domu, počkala jsem za rohem na manžela a klusali zpět. I když ven se z uvedených důvodů jít smí, měla by se vycházka omezit jen na nezbytně dlouhou dobu.

Je velkou výhodou vlastnit psa, protože jedním z mála důvodů, jak se dostat beztrestně ven, je právě venčení psího miláčka.Málokdy jsem viděla tolik pejsků pobíhat venku se svými lidskými přáteli a nabízí se i pronájem:-)

1 PROCHÁZKA 10 EURO - 3 PROCHÁZKY 20 EURO

Mluví se o válce, ale na bojišti s neznámým nepřítelem se utkávají hlavně lékaři a zdravotnický personál. Svou velkou zásluhu mají i ti, co se starají o naše zásobování a ochranu, jako provozovatelé a prodavačky v obchodech s potravinami a marketech a policejní a požárnické útvary.

My ostatní zachraňujeme národ sezením na gauči !!

Ještě před týdnem se v Evropě mluvilo o tom, jak Itálie nezvládla situaci, reagovala pozdě a nezodpovědně.

A jeden italský politik kritikům předvídavě odpověděl ať si z toho vezmou raději příklad, že pokud se všude neudělají drastická opatření, budou za dva týdny tam, kde je dnes Itálie.

Teď už se nikdo nesměje ani nekritizuje, naopak, doporučuje se "italský systém" i v ostatních zemích.

Všichni si uvědomili, že se nejedná o obyčejnou chřipku, ale neznámý virus, proti kterému nemáme léky a nejsme imunní a nevíme, jakým směrem se může ubírat a na jak dlouho.

Malinko mě těší a zároveň hodně rmoutí, když vidím že se to samé srocování, cestování a neposlouchání expertů, tolik kritizované v Itálii děje všude.

Dnes při poslouchání zpráv z ciziny prožíváme situaci ze začátku měsíce, kdy ještě nikoho nenapadlo, že epidemie, vlastně už pandemie, bude mít tak dramatický průběh. Naopak, ostatní státy měly dost času na to, aby se připravily zodpovědně, ale bohužel se z italské situace nepoučily.

Italové alespoň reagují optimisticky a probudila se v nich dokonce národní hrdost. Každý večer kolem 18 hodiny se převážně ve větších městech konají improvizované koncerty na balkónech. Kdo zpívá, kdo hraje na nějaký nástroj...následující video je pořízené ve městě Bari (Puglia)

Objevily se italské vlajky, ručně vyrobené plakáty s namalovanou duhou a nápisem "Zas bude dobře" nebo "Zvládneme to". V poledne se tleská na počest hrdinských lékařů a zdravotníků, civilní ochraně a všem, kteří se snaží zvládnout dramatickou situaci opravdu ze všech sil a několik jich už bohužel zemřelo.

Moje naprosto sobecká starost je , že se mi momentální nicnedělání začíná líbit a brzy se pravděpodobně nevejdu do žádného oblečku. Další "výhodou" je, že při vzácných vycházkách si musí každý udržovat odstup alespoň jednoho metru, raději i víc a pak chodí hodně lidí s rouškou takže se nemusíte malovat, česat a vůbec starat se o to, jak vypadáte, což povede k celkovému zanedbání.

Já navíc nosím brýle, které když si nasadím roušku se po chvíli zamlží a musím si vybrat, jestli chci dýchat nebo vidět.

Dnes odpoledne oznámil region Lombardia (kde počet pacientů na JIP dosáhl tisícovky), že podle mobilů chodí 40% lidí ven a budou zpřísněny kontroly. Jít ven bez mobilu už asi stejně nikdo nedokáže.

Pořádají se proto výlety tohoto typu...

PROGRAM NA ZÍTŘEK - prohlídka obývacího pokoje s průvodcem.

Odjezd v 7.30 z koupelny

Příjezd do kuchyně,kde bude podávána chutná snídaně

Po snídani bude následovat prohlídka pokojů

Ve 13 hodin oběd v kuchyni

Během odpoledne navštívíme obývací pokoj s ochutnávkou čaje nebo kávy a sladkého pohoštění

Návrat večer.

Po vyhlášení karantény jsme si všichni říkali, jak toho využijeme k tomu, abychom konečně udělali to, na co se léta chystáme a pořád nemáme čas. I já jsem měla různá předsevzetí, ale bylo jich tolik, že jsem si nedokázala vybrat a raději sedla k počítači.

Přeji vám hodně trpělivosti a hlavně hodně, hodně zdraví !!

Já zůstanu doma (Io resto a casa)

Zhruba před dvěma týdny dorazil do Itálie nikým nezvaný koronavirus a začal naprosto neplánovaně pustošit severni Itálii. Epidemie se rozběhla nevídaným tempem, začalo se mluvit o kalamitě, nakupovat zásoby, jiní se utěšovali tím, že ostatní regiony postiženy nejsou a protože byla v místech ohniska vyhlášena přísná karanténa, zůstane vše pod kontrolou. Po prvním týdnu se situace opravdu uklidnila a vše se vrátilo do normálních kolejí.

Lidé z nakažených oblastí měli zákaz odjíždět na jiná místa podle čínského vzoru, kde se situace díky těmto opatřením začala mírně zlepšovat.

Jenže Italové nejsou Číňani, kteří jsou jednak navyklí na určitý režim a pak jim v případě porušení hrozilo až pět let vězení. Pro Italy je vydání jakéhokoliv zákazu nebo příkazu důvodem k tomu, aby dostali osypky a začali hned přemýšlet, jak zákon obejít. A to i v případě, že jde o jejich dobro.

První uzavřené obce byly malé a bylo lehké je uhlídat, když se virus začal šířit dál, situace se zkomplikovala.

Například na město Bergamo dopadl jako bomba a během jednoho, dvou dnů tam bylo tolik nakažených jako před 14 dny v celé Itálii. Vláda vydala opatření typu že si máme často mýt ruce, vyhýbat se místům kde je příliš lidí, nelíbat se, neobjímat, ani si nepodávat ruce, udržovat mezi sebou odstup alespoň jednoho metru a kdo chtěl jet mimo svou oblast,stačilo napsat prohlášení, že jede za prací a nebo na lékařskou prohlídku či navštívit staré rodiče a že nemá žádné zdravotní problémy, které by poukazovaly na koronavirus. Školy všech stupňů byly zavřené, nejdříve na 2 týdny, pak se prodloužilo až do 3.dubna.

Sportovní události a televizní programy probíhali bez diváků, ale už se ozývaly hlasy, jestli by nebylo lepší zavřít všechno.

Sever mezitím zoufale volal o pomoc, protože začala chybět místa v nemocnicích, především na jednotkách intenzívní péče.

Žádali o uzavření celé Itálie, protože při neustálém přemísťování se virus rychle šířil, ale nebylo jim vyhověno.

Chyběly například i roušky, ale když o ně požádali některé evropské země, odpověď byla rychlá a stručná - nedáme vám nic, potřebujeme je pro vlastní lidi i když jinde zatím žádná velká epidemie nepropukla.

V té době se mnohým Evropanům zdálo, že jsou imunní, například Francouzi, s elegancí a šarmem jim vlastním, dali do oběhu video s názvem Pizza Koronavirus, kde kašlající pizzaiolo na upečenou pizzu vyplivne zelený hlen. Po protestech z italské strany se sice omluvili a stáhli video, ale po dobu jeho trvání na netu to pro ně musela být opravdu velká legrace. A ejhle, dnes tam mají přes dva tisíce nakažených - že by si nakonec tu vábně vyhlížející pizzu někdo dal??

Byly zavřené hranice nejen pro Italy, ale i pro jejich výrobky a dokonce se požadovalo, aby kola Parmezánu byla opatřena certifikátem, že jsou vydesinfikovaná a viru prostá.

Od hranic vrátily kamióny se stromky a květinami, protože mohly šířit nákazu.

Řada absurdních opatření ke kterým se evropská unie nikterak nevyjádřila a teprve když zjistili, že jim taky začíná téct do bot, začali mluvit o solidaritě a prohlašovat že "jsme všichni Italové".

A kdo nakonec Italům pomůže? Číňani! Už dorazila první zásilka s respirátory a zdravotnickým materiálem, který jim zbyl když se epidemii podařilo zkrotit a brzy dorazí další.

Korunu všemu nasadili Italové minulý víkend. Vláda se konečně nechala přesvědčit a vydala nařízení, že bude v karanténě celá Lombardie. Zpráva se ale roznesla už v sobotu večer a milánské nádraží bylo vzato ztečí jako za války. Stovky lidí, většinou původem z jižní Itálie, kteří v severní Itálii pracují nebo studují, se vrhli do posledního vlaku jedoucího do Salerna. Podařilo se je zastavit někde pod Římem, kde je zkontrolovali (změřili teplotu) a asi s pětihodinovým zpožděním poslali dál.

Na jihu do té doby nákaza prakticky neexistovala, uvidíme za dva týdny jak bude dál.

V neděli bylo krásné počasí a Italové vyrazili k moři, ti ze severu převážně na toskánské pobřeží a na ostrov Elba, kde má hodně z nich letní byty a kde jak se zdá,hodlají nějaký čas zůstat. Restaurace prý praskaly ve švech a podle záběrů z televize nebylo rozhodně dodržováno žádné opatření o vyhýbání se přelidněným místům, natož o družení se. Italové jsou velice komunikativní národ, hodně mluví, děti místo mluvení řvou a strašně rádi se všichni objímají nebo dotýkají s kýmkoliv se dají do řeči. Sympatické, pokud jsou všichni zdraví.

Na horách, v místě které je asi 50 km od nás, byla podobná situace u lyžařských vleků.

Bacily musely být snad viditelné i pouhým okem a představovala jsem si, jak si to hromadně hasí k nám dolů do údolí.

Díky tomu se liknavá italská vláda rozhodla k přísnějšímu opatření a pomohlo i rozhodnutí velkých obchodních řetězců a některých soukromých obchodů zavřít sami od sebe, aby uchránili zdraví svých pracovníků a klientů. Razí se heslo "já zůstanu doma" a jsme tak trochu jako v domácím vězení, i když za určitých podmínek se ven jít dá. Musíte sebou ale mít certifikát, vlastnoručně podepsaný s prohlášením, kam jdete a proč a jsou povoleny tři důvody : ze zdravotních důvodů, t.j. k lékaři nebo do lékárny,do práce, na nákup (ale v autě nesmí jet víc jak dvě osoby), nebo z nutnosti. Tam se názory trochu rozcházejí, co je nutnost. Například můžete venčit psa, pokud možno rychle a v odstupu od ostatních. Jít na návštěvu nutnost není, ani jít si zaběhat. To se sice smí, ale nemělo by se. Procházet jen tak se nesmíte, leda by vám někdo půjčil psa.

Nesmíme nikam odjet, dokonce ani opustit město nebo obec. Nesmíme zkrátka obcovat, množit se a pokud možno neumírat, protože pohřby se nekonají, tedy církevní obřad na který si Italové potrpí.

Kdo vás zastaví (policie, městská nebo státní) má právo si to, co říkáte, zkontrolovat, zavolat např. vašemu doktorovi nebo do práce (nebo se zeptat psa, jestli se mu opravdu chtělo čůrat právě teď).

Zatímco píšu, už je zas všechno jinak - prý na procházku můžete, ale neměli byste - pak si vyberte!

Takže kontroly jsou víceméně na nic - stačí říct že se jdete projít a nemít kolem sebe nikoho v okruhu 1 metru!

Jsou otevřené markety (ale jen pro nákup jídla, žádný shopping!) a obchody s potravinami, kam se vstupuje jen po pár lidech a čeká se zatím venku, dva ven a dva dovnitř. Čekání se ale vyplatí, protože uvnitř se pak nakupuje jedna radost, máte skoro celý obchod pro sebe!

V lékárnách, na poště, nebo v bance je systém podobný.Továrny fungují, pokud mají co vyrábět a podmínky dovolují předepsaný rozestup. Někde se dělníci začínají bouřit, protože ne každý podnikatel to dodržuje.

Kanceláře pracovat mohou, ale většinou za zavřenými dveřmi, nebo ještě lépe z domova.

Zavřená jsou estetická centra a kadeřnictví, restaurace, bary, diskotéky a muzea.

Ale parfumérie, čistírny, mechanici, elektrikáři, obchody s elektronikou, s potřebami pro zvířata a zahradnictví, občerstvení na dálnici, to všechno je otevřené, i když se musí dodržovat předpisy.

Je to typické italské opatření - nejdřív velký humbuk, budou kontroly, pokuty, nikomu se nebude slevovat a pak úlevy, úpravy, vyjímky.. všechno napůl.

Připadám si jako za mlada - vrací se mi na mysl hesla "rozestupy udržovat, rozestupy udržovat!", nebo "Občané, rozejděte se!" I fronta venku před marketem je milou vzpomínkou, když se čekalo až někdo pustí z ruky košík. Taky si říkám, jak jsme přežili různé krize jako rok 68, nebo uhelné prázdniny. I v té době byly obchody pleněny, bylo jich málo a uvnitř zboží ještě méně. Fronty nekonečné, přitom do práce chodili téměř všichni a ještě se často vařily teplé večeře a hotová jídla se pokud vím neprodávala..

Uvidíme časem, jestli jsou dosavadní opatření dostačující. Někdo říká, že ne,mělo by se zavřít všechno. Zatím to máme do 25.března, kdy ale nebude určitě vyhráno, jen se doufá ve zmírnění nákazy. Když se podíváme na čísla, nezdá se téměř 13 000 nakažených při 60 milionech obyvatelstva taková hrůza. Problém je ale rychlost, s jakou se virus šíří a jeho silná koncentrace v postižených oblastech a také počet mrtvých, už přes tisíc.I když zde je nutné mít na vědomí, že italská populace je nejstarší v Evropě a většina pacientů měla kromě vysokého věku i jiné, leckdy vážné zdravotní problémy.

Jednu dobrou zprávu pro vás ale přece jen mám. V Africe už nejsou války, hladomor, tyranie ani mučení!

Od konce února se zde nevylodila ani jedna loď. Poslední Ong , která hledala bezpečný přístav (hádejte kde), ještě na širém moři varovala Itálii, aby se neschovávala za koronavirus a pomohla strádajícím. Bylo jim jako vždy vyhověno a vylodili se na Sicílii, kde byli umístěni do karantény. Od té doby je v Africe všem dobře, dokonce tak, že s námi přestala komunikovat a Tunisko a Maroko uzavřeli hranice.

Zajímalo by mě, kolik států by bylo ochotných přijmout byť jen pár Italů (třeba rodiny s malými dětmi) z humanitárních důvodů, i kdyby byli ochotni podstoupit karanténu a veškeré prohlídky.

Italský lid je od přírody optimista a věří, že to zvládnou a věřím tomu i já. Dojímají plakáty kreslené dětmi a vyvěšené na balkonech, kde je napsáno "Andrá tutto bene" - Všechno dobře dopadne a proslov italského premiéra Conte , který říká oddálíme se dnes, abychom se o to víc mohli objímat později. Já osobně méně poeticky tvrdím, že "Italové všechno rozdejchaj" Tedy pokud jim nezakážou i dýchat :-)

(autor ilustrace Franco Rivoli)

Dárky pro miminka

Po delší odmlce, kdy se díky vedrům nedalo vařit, jíst, spát ani psát, jsem získala inspiraci od mé kolegyně Silvie, která dokáže vytvořit originální dárky pro miminka a potěší i jejich maminky. Vše je zhotoveno z plenek a kromě hezké podívané jsou i nesmírně praktické.

Jako jeden z prvních zhotovila "horkovzdušný balón"

V koši jsou bačkůrky a plyšáček...

Pro synka kolegyně vytvořila plínkový zámeček..

..pro svého čerstvého synovce vláček...vagóny byly plné krémíčků, olejíčků, plyšových hraček, ručníků, prostě kompletní miminkovská výbava!

Děvčata v salónu nezahálí a když se nejmladší kolegyni narodila druhá dcerka, byla na její počest vytvořena holčička plínková ...

Pro velký úspěch si u ní začaly objednávat dárky i klientky, především budoucí babičky. Jedním z nich byl medvídek na motorce, který cestoval až do Říma (i když ne po vlastní ose :-))

...na řídítkách jsou navlečené ponožky a reflektor je kojenecká láhev..

Důkazem, že se jedná o o vlastnoruční výrobu je zapnutý ohřívač vosku na depilaci v pozadí kabinky naší šikovné estetistky, kde byla pořízena většina fotografií :-))

Podobných dárků bylo ještě o něco víc a určitě přibydou další. Původní inspiraci načerpala na internetu, ale hodně pracovala i její vlastní fantazie, takže na závěr nezbývá než dodat "Brava Silvia!!"

Caffé sospeso ( Zavěšená káva)

Caffé sospeso (v neapolském nářečí "O café suspeso") nebo-li zavěšená káva je starý, hezký a solidární neapolský zvyk nechat u baru zaplacenou kávu pro někoho, kdo si jí nemohl dovolit. Když si někdo objednal "un caffé sospeso", automaticky zaplatil dvě a dostal jedno. Druhé bylo napsáno na lísteček a připíchnuté na nástěnku. Kdokoliv přišel a zeptal se, jestli je nějaké kafe volné, dostal jej zdarma. Neznal se ani dárce ani příjemce a v tom byla ta pravá, nefalšovaná solidarita a kupodivu toho prý nikdo nezneužíval.

Jiná doba, dnes si espresso může dovolit každý, i když se velmi často mezi lidmi nabízí. Stačí, když přijdete do baru kde potkáte někoho známého a už se závodí v tom, kdo komu kávu nabídne. Tím máte samozřejmě příležitost kávu oplatit a tak pořád dokola.

Pití kávy je totiž jedním z italských rituálů a jako u všeho pravého italského se velmi dbá na formu. Nečekejte ale žádný sedánek u "kafíčka a dortíčku" jak je tomu zvykem v středoevropských krajích. Kafe do sebe Ital obrací většinou u barového pultu a ve stoje. Pokud si k tomu sedne, tak jej do sebe obrátí stejně rychle, ale někdy si dopřeje sladkou briošku nebo koblihu eventuálně přečte noviny. Děje se tak především ráno, protože velká většina Italů snídá v kavárně, místo kávy se pije i capučíno nebo ostatní, níže popsané snídaňové nápoje.

Nedávno mi přišel mail od mého kamaráda, že se v rodině dohadují o tom jak se vlastně italská káva správně objednává, protože syn studující v Praze tvrdil, že v jedné kavárně viděl napsáno "piccolo neexistuje, dejte si espresso!"

Sepsala jsem delší traktát o italské kávě a vzhledem k tomu, že je v tomto oboru poněkud zmatek, rozhodla jsem se obohatit i vás. Pokud už máte jasno, klidně přeskočte následující řádky a dejte si třeba kafe :-)

"Piccolo" opravdu neexistuje a dokonce ani "presso"! A píše se to takhle, s dvojitou souhláskou, žádné "pikolo" a "preso". Pokud v Itálii řeknete "presso" zeptají se vás "co?" - je to totiž sloveso které znamená mačkám, lisuji, stlačuji = presovat. Od něj vzniklo espresso, kdy je mletá káva stlačena pod tlakem asi 9 barů při teplotě 90°Celsia. Kávu můžete tedy žádat tímto způsobem.

Ital většinou jednoduše zažádá o "un caffé" a hned se ví o co jde - malé vám ho dají v každém případě.

Šálky na kávu jsou tady ve velikosti frťana a naplní ho zhruba do poloviny až do 2/3.

Obdržíte asi 30 ml kávy s pěnou, silné vůně a vlastností která by se dala nazvat "zmrtvýchvstání"

Jestli se vám ho zdá málo, můžete objednat "caffé lungo" (dlouhé kafe) nebo "caffé doppio" (dvojité kafe) a dostanete frťana skoro plného.

Pro milovníky silných emocí a s tvrdší náturou je k mání i "caffé ristretto" - doslova přeloženo úzké, nebo-li koncentrované kafe, kde vám dno frťana pokryjí asi dvěma lžičkami kávy. Je oblíbené především v jižní Itálii, protože i při vysokých letních teplotách do sebe vpravíte svůj podíl dryáku aniž by se organismus přehřál.

Dále máme i "caffé corretto" - upravené kafe. Upravuje se většinou likérem, který vám tam cáknou od oka, stačí když množství likéru nepřesahuje množství kávy :-)

Ale pozor, v nádražních nebo silně turistických barech se někdy zázrak nekoná, neboť je známo, že turista je zvyklý na tu děsnou kontinentální kávu tak proč se s tím párat.

Dalším rozmáhajícím se nešvarem je zaměstnávat levné pracovní síly, čím mladší tím lepší s úkolem prodat co nejdřív a co nejvíc - tam se často kvality nedočkáte.

Správný kávový barman ví, že rozhodující jsou tři M - macchina (stroj), miscela (směs) a mano (ruka).

Já bych přidala i horký šálek, protože není pro mě nic horšího než dostat kávu vlažnou. Někdo si z toho důvodu objednává i kávu ve skle ( caffé in vetro).

Dokonce i filtr kam se mletá káva dává, by se měl vymývat horkou vodou, absolutně zakázané jsou saponáty.

Tohle je základ, pak existují různé varianty. Dejme tomu "caffé macchiato" (makjáto) kdy vám do kávy přidají trochu mléčné pěny. Může být macchiato s teplým mlékem, nebo studeným (zde bez pěny), záleží na chuti a ročním období.

Nečekejte ale žádné kafe s mlékem, protože macchiato znamená doslova poskvrněné.

Jinak si objednejte "caffelatte" (kávu s mlékem), je to ale vyloženě snídaňová záležitost.Macchiato existuje i mléko (Latte macchiato) kdy do sklenice mléka kápnou trochu kávy.

Módní výstřelky jako káva ginseng a podobně nejsou za pravou kávu považované, dělají se pomocí připravených směsí v sáčku, jsou již slazené a starší generace kávových expertů se o nich odmítá bavit.

Cappuccino jistě znáte, je také trochu víc podobné české kávě. Větší šálek s kávou, mlékem a bohatou mléčnou pěnou, na kterou vám podle své nálady a sympatie k vám barman vykouzlí ornament z kakaa či čokolády. Pokud se tak nestane, neberte si to osobně a porozhlédněte se po pultu - většinou tam objevíte kromě různých druhů cukru i sypací cukřenku s kakaem. Někdy ho dělám doma a přidám i špetku skořice.

Cappuccino se pije zásadně k snídani a během dopoledne, nebo k odpolední svačině.

Po obědě místo kávy si ho dá jen barbar nebo turista.

Na velké kafáče nebo dokonce turka v Itálii můžete zapomenout.

V Česku si kávu přizpůsobují vlastním chutím, stejně jako v Německu. Tam si musíte vyloženě říct o espresso, protože když si objednáte kafe, dají vám ho dvě deci. Na tuhle specialitku jsme narazili v Mnichově a nikde se nám nedařilo dávku zredukovat. Až jsme v jedné restauraci objevili pravého, nefalšovaného Neapolce, který tam asi před 40 lety emigroval. Když zjistil, že jsme krajané, vyhnal od kávovaru snaživého německého barmana, odněkud vylovil balíček protekční italské kávy ("nechávám si jí posílat každý měsíc z Neapole!") a vykouzlil pravé nefalšované espresso. Prozradil nám odkud pochází on, jeho rodiče, jak se kdo choval za války a kde bydlí jeho příbuzní v našem Toskánsku. Poradil nám jak si objednávat kávu (říkejte jen espresso!!) protože Němci mají spoustu kvalit, ale kafe ať nechají nám Italům, byl strašně rád, že nás viděl (poprvé v životě) a odešli jsme s pocitem, že opouštíme dalšího člena rodiny v daleké cizině.

V domácnostech stále přetrvává oblíbená "moka", což je malý kávovar složený se tří částí - spodní, do které se naleje voda, filtr na mletou kávu a vrchní díl podobný malé konvičce s dalším filtrem a pístem kudy uvařená káva vytéká. Je méně presovaná než ta v baru a obsahuje prý i více kofeinu, i když se to nezdá. Vůně a klokotavý zvuk, který vydává když je hotová, je typickým pro italská rána stejně jako kokrhání kohouta na české vesnici.

I když se v posledních letech rozmohly domácí kávovary s praktickými kapslemi, většina Italů nedá na starou dobrou moka dopustit. Prodává se od nejmenší velikosti pro jednu osobu až po téměř obří pro šest osob.

I zde platí přísná pravidla - vodu dávat studenou, odolat pokušení použít horkou aby se vařila dřív - káva chce svůj čas.

Když jí použijete poprvé, první dvě, tři kávy nutno vylít, aby se do ní nejdřív dostalo správné aroma, které jí už víc neopustí, protože ani moka se nikdy nemyje v saponátu natož v myčce.

Káva musí být správně namletá, ne moc hrubá aby voda filtrem neprotekla moc rychle a ani moc jemná, jinak protéká (pokud se to vůbec podaří) moc pomalu a káva je pak trpká a hořká.

Do filtru se nesmí pěchovat, ale dát volně lžičkou tak, aby se vytvořil mírný kopeček. Pak se hezky uzavře a vaří na mírném plameni, jak začne brblat, zavře se plyn a nechá dojít.

Získáte silnou, horkou a chutnou překapávanou kávu.

Je pravda, že po letech strávených ve vlasti té jediné báječné kávy na světě se mi při slově "pikolo" trochu ježí vlasy, ale chápu to. Tady zas přidávají do guláše rajčata a do štrůdlu dávají místo ořechů piniové oříšky.

Závěrem ještě poslední radu - v Itálii bývá velký rozdíl - především finanční - mezi pitím kávy i ostatních nápojů ve stoje u pultu nebo s obsluhou u stolečku. Pokud si objednáte a odeberete kávu sami, stojí dnes 1 - 1,20 euro. O něco dražší je bez kofeinu nebo cappuccino, ale jsou to desetníkové položky.

Jestli jsou poblíž stolečky typu kemping, klidně si tam kávu doneste a vypijte. Kde je ale servis s obsluhou, připravte se na cenu dvoj až třínásobnou a v místech jako jsou Benátky nebo Florencie i vyšší, často přehnanou.

I když v posledních letech musí být ceny uvedené před podnikem ne každý to dodržuje a hádejte se pak s Italem.

Pokud jsem ve vás probudila chuť na dobrý šálek kávy, bylo to účelem :-)) Ať si jí připravíte po italsku, po česku nebo po turecku, nezáleží na tom. Hlavní je si jí vychutnat!!

Svatební

Jaro je oblíbeným obdobím pro svatební obřady a i v naší rodině jsme se dočkali, v červnu se oženil starší syn a s budoucí manželkou se rozhodli, že si všechno zorganizují sami.

Dříve italské svatby probíhaly zhruba takto:

s přípravou se začínalo asi rok dopředu a kromě blízkého příbuzenstva, většinou početného včetně vzdálených sestřenic i bratranců které kolikrát novomanželé znali jen z vyprávění, se zvali i kamarádi , kamarádi kamarádů, jejich snoubenky, přítelkyně,kamarádky snoubenek, jejich děti, děti dětí atakdále až se seznam příbuzenstva podobal spíš pyramidovému schématu. Každý z pozvaných přivedl někoho a kdo na tom nejvíc prodělal byl ten, který platil svatbu. Nemluvě o složitých rošádách, vzpomenout si, kdo s kým se nesnáší aby nedošlo k prekérním situacím a celá veselka neskončila v pikantní rubrice místních novin.

Tohle všechno se týkalo hlavně obřadu v kostele, který následoval i několik dní po oficiálním upsání se na radnici. Tam se dostavili kromě svatebčanů jen svědci a nejbližší příbuzní, oblečeni naprosto normálně a celý obřad trval zhruba 20 minut, kdy oddávající úředník přečetl práva a povinnosti a dohlédl na to, aby byly podpisy čitelné a na správném místě. Prstýnky, první manželský polibek, fotka a jinak žádné velké štráchy.

Za pravou svatbu , pro úřady v podstatě bezvýznamnou, se považovala výše popsaná trachtace.

Výslužka, jak jí známe my, se nedává, ale připravují se tzv. bomboniere. I tady se projevila móda "udělej si sám" nebo méně poeticky krize. Dřívější bomboniery se kupovaly, mohly to být malé předměty z porcelánu, křišťálu nebo stříbra, ke kterým se připevňoval malý balíček většinou z krajky nebo šifónu ve kterém byly uzavřeny "confetti" (konfety) což jsou mandle obalené v cukru a lísteček se jmény snoubenců a datem svatby.

Nyní se preferují ručně dělané,někdy jsme dostali i malé skleničky s medem nebo ručně malované krabičky či háčkované dečky nebo kloboučky.

O bomboniere se postarala naše šikovná nevěsta, pracovala na nich asi od března, ale odměnou jí bylo, že nikdo nevěřil že to není práce profesionálů :-)

V sáčku z tuhého papíru byl drátěný košíček s malinkým kaktuskem...

Dnešní svatby jsou méně komplikované - pokud se vůbec konají. Buď se uspořádá všechno, včetně hezkého obřadu jen na radnici, nebo - náš případ - se úlohy kostela ujme restaurace!

Přiznávám, že do té doby jsem nic podobného netušila a myslela jsem si, že budeme mít takový lepší oběd.

Ve čtvrtek jsme tudíž zašli na radnici v místě bydliště snoubenců a bylo nás asi deset. Měli jsme štěstí na sympatickou paní, která kromě suchého úřednického povídání přidala i dojemný proslov, po kterém jsme všichni zamáčkli slzu, vzájemně si pogratulovali a po italsku se olíbali.

Poté jsme zašli do blízkého baru kde se podával aperitiv který přešel prakticky do oběda, zapili jsme italským sektem a vše bylo velmi sympatické a neformální.

Ale to hlavní mělo teprve přijít. V den svatebního oběda začaly přípravy brzy ráno, protože na desátou byl objednán fotograf. Ženich strávil noc u nás doma, nevěsta v jejich společném domově. Co se dělo tam, přesně nevím, ale určitě to byl ještě větší chaos než ten náš. Přišla k nám fotografka a museli jsme být již oblečení a připravení. Začalo se hýbat nábytkem a stavěla nás do všech možných póz. Já jsem se ve volných chvílích snažila něco vyfotit...

Pár minut po jedenácté jsme se vypravili do blízké restaurace na oběd. Je prostorná a s hezkým výhledem na okolní kopce. Nevěsta se dostavila o něco později ve svátečně vyzdobeném autě Volkswagen též známém coby Brouk se stahovací střechou. Já budoucí tchýně měla za úkol předat nevěstě svatební kytici a pak už jsme vpochodovali dovnitř za potlesku svatebčanů, personálu, ostatních hostů i troubení aut projíždějících po blízké silnici. V restauraci se nejdříve podával aperitiv a mezitím byli novomanželé odvedeni na další focení do místního termálního parku. Tyto hezké okamžiky bohužel vyfocené nemám, měla jsem co dělat, abych uhlídala kytku, synovce, manžela..atd. Ale fotky jsou, pan fotograf se tužil.

Když se vrátili (syn pravil, že se nebude fotit alespoň rok), byl uspořádán slavnostní obřad. Opravdu jako v kostele, květinová výzdoba nahradila oltář a projev pronesla nevěstina kamarádka, která se zabývá organizováním svateb a jiných oslav. Připravila vše perfektně, jen vyměnila listy s prohlášením manželů, takže syn ve zmatku prohlásil, že si bere nevěstu za manžela, ale přispělo to k obveselení obřadu a kdo by koukal na detaily, že. Znovu se vyměňovali prstýnky, polibky a podpisy manželů i svědků.

Potom se začalo nosit na stůl - předkrmy studené e teplé, rizoto, ravioli, několik druhů hlavních jídel, všechno z ryb. Jako zlatý hřeb oběda byla ryba zvaná ricciola (ríčola) která žije v mořských hlubinách, pečená na grilu a podávaná s grilovanou zeleninou. Její vstup, vlastně příjezd do prostředka sálu způsobil nadšené ovace, protože celkový vzhled byl velmi efektní.

Já, která ryby příliš nemusím, jsem snědla všechno což je důkazem, jak to bylo dobré! Delikátní, chuťově nepřeplácané a velmi kvalitní. Mohla jsem si sice objednat i něco jiného, ale už pohled na připravenou krmi mě lákal a dobře jsem udělala :-) Fotit nebylo vhodné, takže nechám pracovat vaší fantazii...

Zato po obědě, kdy jsme se přešli do vedlejší místnosti, tam se fotit dalo a bylo co...posuďte sami..

..i já jsem přispěla svou troškou do mlýna na žádost mé, v té době ještě budoucí snachy..

Cukroví bylo klasické linecké, zdobené cukrovými srdíčky, z téhož těsta pak podkovičky pro štěstí, část jsem posypala rozsekanými pistáciemi, pak sladké broskvičky plněné krémem i čokoládou, třené linecké zdobené čokoládovými knoflíky, banánky s pomerančovou marmeládou a pusinky - baci z oříškového těsta spojené též čokoládou.

Přišli další kamarádi, kolegové, známí a přátelé, připíjelo se šampaňským i sektem, nechybělo italské Prosecco ani ovocné šťávy pro děti..

Každý z přítomných dostal bombonieru a mohl si vzít domů pytlíček s konfetami. Všichni se pobavili v pohodě a míru jak to má být, nikdo se nepopral ani neopil!

Bývá zvykem odjet na svatební cestu hned po obřadu nebo pár dní po něm, ale oba novomanželé se rozhodli pro cestu na Sardínii do skvěle vypadajícího resortu a dali přednost konci srpna , kdy tam bude určitě větší klid na líbánky! Takže jak říkají v Itálii - Ať žijí novomanželé aneb Viva gli sposi!

Stopy

Ráda jsem přijala výzvu od Blondýny - Simonky na téma o zvířatech, ke kterým jsem měla od malička vřelý vztah. Můj sen byl mít pejska, nejlépe zlatého kokršpaněla, ale v našem malém pražském bytě nebylo dostatek místa pro cokoliv většího než akvárium s rybičkami.

Po pravdě řečeno, jako první se u nás objevili dva malí stehlíci. Bylo to v letech hlubokého komunismu a tatínek je z recese pojmenoval Nikita a Sergej. Měli velkou klec, dostatek zrní, boudičky na spaní, houpačku a jednou za měsíc nebo tak nějak, jsme dobře zavřeli okna a vypouštěli je z klece ven abychom jí mohli řádně vyčistit. Kupodivu se zpět do vězení vraceli dobrovolně.

Foto z internetu

Na jarní a letní prázdniny jsem jezdila k babičce na venkov a tam byla kočka Minda, králíci, slepice, rodila se kuřátka a koťátka a mohla jsem se kamarádit se všemi pejsky z vesnice.

Domů mezitím přibylo i to malé akvárium s několika krásně zbarvenými rybičkami. Tatínek jej mistrně umístil nad malou televizku (měli jsme tenkrát opravdu málo místa) a když se jednou vrátil se zábavního zařízení a chtěl televizi zapnout, opřel se o akvárko, lépe řečeno se na něj pověsil a pak jsme rybičky měli na pár dní ve velké sklenici od okurek a vytopenou televizi. Pamatuji si ale, že nám jí dokonce opravili i když museli vyměnit skoro všechny součástky a důvod pro tak radikální zákrok považovali přinejmenším za kuriózní.

Foto z internetu

V Itálii kam jsem se vdala, měli doma už asi třetího pejska, přesněji řečeno fenky a všechny se jmenovaly Lady aby se to nepletlo.

Pak nám jedna sousedka věnovala dvě andulky a kanárka, přibyla i straka která měla poraněné křídlo. Chyběla mi jen kočička, ale manžel nechtěl kvůli psovi a pak se prohlašoval za psomila a méně za kočkomila.

Jak už to tak chodí, odříkaného chleba největší krajíc. Naproti nám bydlel veterinář a někdo mu přinesl 3 malá koťátka pro která se hledal příbytek. Slovo dalo slovo a když jsem jednou přišla domů, manžel mě uvítal slovy "máš tam kočku". A nejen tak někde - vybrala si jako svůj pelíšek postýlku mladšího syna a uvelebila se rovnou na polštářku. Černá jak uhel, naše Suzy nás oblažila svou přítomností a několika koťaty, z manžela se stal kočkomil do takové míry že jsme jeden čas měli doma asi sedm chlupáčů. Suzy se zvrhla s kocourem veterináře a povila 4 koťátka. Dále k nám docházel kocour Silvestr, který se jednou ztratil a neviděli jsme ho víc jak týden. V té době, v 90 letech, byla Itálie pod nájezdem emigrantů z Balkánu o kterých se říkalo, že chytají kočky a jedí je. Když už jsme Silvestra oplakali, vzbudilo nás ve 3 ráno úpěnlivé mňoukání. Silvestr seděl na římse - bydleli jsme v přízemí - špinavý, hubený, poškrábaný a nehezky vonící. Dostal najíst a napít a spal plné dva dny. Emigrantům unikl, ale zřejmě se dostal do spárů kocourů zápasících o kočičí přízeň.

Čas šel dál, zvířátka přicházela a odcházela, koťátka se rozdala, my jsme se přestěhovali a do nového bytu s námi šla jen jedna kočka jménem Brenda (matka Suzy, otec siamský fešák z horní ulice).

Po čase odešla i ona do kočičího ráje, dožila se úctyhodného věku 16 let. Rok jsme drželi smutek a pak syn přinesl černou kočičku které dal jméno Sissi a ta je s námi dodnes. Jako jediná ze všech se přátelí se mnou jen ve chvílích /jako třeba teď/ kdy zapnu počítač nebo jsem na telefonu. Svou náklonost mi vyjadřuje tím, že přechází sem a tam po mém břiše a občas mě sekne packou. Můj choť se stal jejím pánem, vůdcem, miláčkem a sluhou - jídlo přijímá pouze od něj, od ostatních jedině v krajním případě a ještě trucuje - čeká na něj před koupelnou, před pokojem a když slyší výtah, naběhne ke dveřím. Zřejmě rozpozná i jak zavře dveře dole u vchodu protože můj příchod domů s ní vůbec nehne, maximálně pootevře jedno oko, většinu dne totiž prospí a probere se až kvečeru.

Možná, že jí vadí i to, že jsem adoptovala jednoho pejska. Místo vysněného zlatého kokršpaněla je to fenka zlatého retrívra. Její panička bydlí dole v ulici, známe se už hodně let a kromě ní má doma ještě čtyři kočky, velký dům a zahradu. Bohužel i málo času, protože pracuje celý den a synové se rozutekli po svém. Slečna pejsková má ráda společnost a vydá asi za tři kokršpaněly. Má zákaz skákat po lidech, ale když není panička doma, využíváme toho a objímáme se o stošest, jen se musím nejdřív někde zapřít, protože je to jako když na vás spadne almara. Chodíme spolu na procházky a spokojenost je na všech stranách, maminka nemá výčitky svědomí, holčička je nadmíru šťastná z oňuchávání keříků a společnosti pejsánků a teta se hezky projde.

Všechna naše zvířátka, ať domácí, nebo s přechodným bydlištěm zanechala nejen evidentní stopy v našich srdcích, ale i na našich pohovkách, postelích, židlích a květinkách. Ve skříni mám oblečení rozdělené na letní, zimní a pro psa. Někde jsem četla tuto frázi:

Bohatí lidé mají na šatech etikety módních firem. Šťastní lidé zvířecí chlupy!

Jak jel Ital do Brna

V nadprůměrně horkých dnech které zde panovaly téměř 3 měsíce pouze s kratičkými přestávkami (a jak se zdá ještě není konec - dnes opět 36°) jsem nostalgicky pročítala Českou kuchařku z 80.let protože náš jídelníček se zmrsknul na studená jídla, saláty, minutky, nebo salát - mozzarella, v nejlepším případě těstoviny s nějakou rychlou omáčkou. Dále ovoce- zelenina - ovoce, jako dezert přicházela v úvahu pouze zmrzlina...a pak voda a zas voda. Zdravá strava, samozřejmě, ale mám pocit že můj žaludek je rybník a v břiše kvákají žáby. Tak jsem se alespoň teoreticky laskala s omáčkami, knedlíčky, bramboráky a dortíčky. Když jsem slzela nad tím, jak možná ne příliš zdravě, zato jednoduše a chutně se u nás dřív vařilo, vzpomněla jsem si na jednu srážku mezi českou, respektive moravskou kuchyní a mým italským manželem.

Abyste byli trochu v obraze - můj jinak celkem klidný a spořádaný choť má fobii z čehokoliv tučného, slaného, sladkého a vůbec strašně nezdravého (podle jeho mínění) co se nachází v každé jiné národní kuchyni kromě té italské a i tam s výhradami podle toho z jakého pocházejí regionu.

Pokud mu naservírujete cokoliv co se vymyká běžné zvyklosti, jeho první otázka bude : "Co to je?" a hned za ní druhá : "Co to se mnou udělá??" Podle již osvědčeného scénáře já odpovím : "Nic, když na to nebudeš myslet!"

V tom je právě ten problém - když ví co pokrm skrývá, hned řekne že to jíst nebude protože by mu bylo špatně.

Je to opravdu jen jeho dojem a důkaz, že většina nemocí je psychického původu - kdyby věděl kolik másla, sádla, smetany, bešamelu a majonézy spořádal v domnění že ta omáčka na špagetách zrovna tak jako pěkně opečená krusta na čemkoliv je z parmezánu anebo že to bílé mazlavé je jogurt, jsem už dávno vdova.

Pokud se vám zdá, že to hraničí s hypochondrií - máte pravdu!

Jenže jak říkával můj tatínek, svět chce být klamán - a já dám na otcovské rady! Pravdivé je i přísloví které praví že i mistr tesař se někdy utne aneb na každého jednou dojde.

A na mého Itala "došlo" právě v Brně. Na toto malebné město mám já krásné vzpomínky z dětství kdy jsem tam jezdila za tetou a strejdou a manžel tam byl párkrát ještě než jsme se poznali. Pro Italy byla totiž Česká republika zajímavá už v dřívějších dobách, obzvlášť v období mezi 70. a 80. lety a "památkám" za kterými tam údajně jezdili bylo podle mě v průměru tak 20 - 25 let.

Při naší poslední návštěvě Prahy se na nás přijel na pár dní podívat i syn který pracuje v Mnichově a jelikož maminka byla jako vždy zaneprázdněná běháním po návštěvách, dělal společnost hlavně tatínkovi.

Prahu už viděl několikrát, tak prý kam se podíváme - jeden den jeli vlakem do Drážďan, druhý do Brna.

Manžel nadšeně souhlasil (kupodivu ho zrovna nikde nic nebolelo) a zvládl oba náročné výlety na jedničku. Sice mě trochu mrzelo že jsem do Brna nemohla jet taky, ale bylo mi slíbeno, že se tam podívám příště také, takže jsem je s lehkým srdcem pustila do světa.

Zatímco jsem se veselila, synek mi posílal z rychlíku vtipná sms,jako třeba že jsou na cestě a vlak se místy řítí krajinou až 80 kilometrovou rychlostí :-)) Alespoň si užili panoráma.

V pořádku a na čas dojeli, prošli se po hlavní třídě, prohlédli si město v novém kabátě a když jim vyhládlo, manžel zamáčknul slzu a rozhodl se zavzpomínat na staré, dobré (pro něj) časy kdy oběd v nejlepší restauraci jej přišel asi na tolik, co kafe na stojáka v Itálii. Z Prahy už věděl, že je všechno jinak, ale kdoví jestli se sem ještě vrátím - pravil - ať to stojí co to stojí, vzhůru na město!

Vybral restauraci hotelu Continental, kdysi jsme tam byli i spolu ještě před svatbou. Prý ten samý elegantní styl, vzorná obsluha, krásné prostředí...ve kterém přece nemohou číhat žádné nástrahy!

K jídlu si objednali polévku a pak specialitu šéfkuchaře - vybíral synek, tatínek se důvěřivě přidal, přiobjednali 2 pivka a hody mohly začít. Na závěr se ještě dorazili skvělým štrůdlem a kávou.

Jen na okraj, mám syny dva - jeden je český vzhledem a povahově Ital, druhý přesný opak. Chutě mají tak půl na půl, ale zvlášť ten mladší - co byl s námi v Praze - je přímo zamilovaný do české národní kuchyně a poměrně dobře se vyzná. Když někdo dokáže jet z Mnichova do dejvické cukrárny protože tam mají výborné žloutkové věnečky, řekla jsem vám všechno.

Večer jsme se zas sešli v pražském hotelu a já si vyposlechla nadšený komentář jak úžasné jídlo jim připravili! Prý malé, krásně měkkounké kousky masa, hlaďounké noky a HLAVNĚ naprosto skvěle uvařenou cibuli s malými kousíčky opečené slaniny (ale byla úplně libová, samozřejmě!) Něco mi nesedělo...aha..vařená cibule? Jak vařená? Prý taková dlouhá, nahoře trochu opečená a posypaná tou výbornou, libovou slaninou.

Kdybych si nelámala hlavu co to bylo za pro mě zcela neznámou, inovativní a superlativní specialitu, všimla bych si synátora kterak se usmívá pod fousy.

I optala jsem se ho, co to vlastně pojedli. Podal mi účet , nijak astronomický, mimochodem, vzhledem k místu, kde bylo černé na bílém napsáno - moravský vrabec s dušeným zelím a bramborovým knedlíkem!! On to prý věděl od začátku co si objednali, ale mlčel aby tatínka nepřešla chuť a hlavně (dodávám já) aby se zbytečně nezdržovalo protože měl hlad - jako vždy a pořád.

Pak už mu nechtěl kazit radost a (dodávám opět já) riskovat šokem vyprovokovaný žlučníkový záchvat.

Vzpomněla jsem si na všechno to vrtání, šťourání, vyptávání se na neznámé a nebezpečné potraviny - a pak se mi rozplývá nad moravským vrabcem se zelím ?? ( což byla ta "dlouhá cibule" ). Budiž maso, ale zelí? To samé zelí které jsem se asi 2x pokusila neúspěšně servírovat ... kdepak, je moc kyselé, moc sladkokyselé, nadýmá atd..

Přiznávám se, že když jsem mu vysvětlovala, že to co pozřel a bezproblémově strávil byla zavrhovaná poživatina, tak z mého hlasu zaznívala nemalá škodolibost. "Ale na lístku bylo přece napsáno "cibulka"? - bránil se (umí trochu česky a jídelní lístek v italštině nebyl, anglicky zas neumí on..) Jo, to byla..a kdyby rozuměl ještě o něco lépe, kromě zelí a knedlíků by si přečetl i "škvarečky!" Jenže to by si musel dát něco úplně jiného a třeba ne tak báječného...takže vlastně lépe tak!

Zlomyslně jsem koupila balíček kyselého zelí a táhla se s ním v kufru domů s tím, že ho udělám a bude se jíst bez odmluvy! Jenže pak se na něj nějak zapomnělo a když vyplulo na povrch, přečetla jsem si, že bylo vyrobeno a zabaleno někde v Polsku a záruční doba byla asi 2 roky..To bylo dost i na mě a putovalo do koše. Ale nevzdávám se, slyšela jsem, že v Lidlu se prodává a pomsta bude sladká -nebo spíš sladkokyselá..

Pokud někdo z vás pojede do Brna nebo znáte někoho kdo dělá v hotelu Continental, zajděte tam nebo jim vzkažte a vzdejte jim hold - učinili šťastného jednoho italského pamětníka a všechno bylo naprosto perfektní.

Jen v jednom byl maličko zklamán - po tom všem co do sebe naládoval, mu nebylo ani trochu špatně!!

Setkání

Dnes vám popíši mé první setkání (spíš bych měla napsat utkání) s italskou policií. O které je známo, že se neustále potýká s nedostatkem pracovních sil, ne snad proto že by o službu v tomto skvělém útvaru nebyl zájem, ale kvůli nedostatku financí. Nejsou peníze! vykřikují politici na stížnosti agentů kteří si ze svého kupují i papír na kterém musí psát hlášení s mnoha kopiemi. Nejsou peníze! je zavrhována každá žádost zoufalých komisařů aby jim byli poslány posily alespoň v době dovolených nebo zvláštních akcí. Peníze jsou jen na ochranky politiků nebo hlídání emigrantů ve sběrných centrech... ale to je už jiná story.

I přes extrémní nedostatek personálu se mi podařilo zaměstnat hned dva policisty a jsem na to právem hrdá.

Abych vás alespoň trochu uvedla do obrazu - mám ráda pejsky ale doma žádného nemáme tudíž jsem částečně adoptovala jednu psí slečnu - zlatý retrívr barvy šampáňo, 2 roky - kdo by odolal. Chodíme se spolu venčit do parku když je panička pracovně vytížená a jsme všechny spokojené.

Před pár dny se odpoledne vracíme k jejich domu který se nachází v jedné postranní slepé uličce. Nechám slečnu pejskovou na zahradě a když odcházím vidím auto které vjíždí do ulice. Tady nezaparkujou, myslím si, je to jen pro obyvatele. Zahnu za roh do naší ulice, auto vycouvá a jede pomalu směrem nahoru. Koukám na ně a říkám si, měla bych je upozornit že o něco výš je bezplatné parkoviště. To už auto stojí a řidič na mě mává červenou plácačkou a něco říká. "Cože?" ptám se. "Signora!" "Co potřebujete?" žiju nadále v domnění že chtějí zaparkovat.

"Jsme policie!" Auto je normální osobní, člověk za volantem v civilu.

Okamžitě se mi vybaví zkazky o falešných policistech, kteří se vloudí do bytu aby vás vykradli nebo tvrdí, že váš příbuzný měl havárku a potřebuje nutně peníze. Měli by se identifikovat, nemá ani uniformu, napadne mě zároveň s případem kdy se postiženému prokázali - průkazkou na tramvaj. Taky řekněte mi kdo z vás viděl opravdu a podrobně skutečnou policejní průkazku? I kdyby byla nakrásně pravá, zamávají vám s ní před očima a co vidíte? Rozmazanou fotku a nějaká písmena. Když si podvodníci vyberou osobu nad padesát, v 90% je dalekokozraká.

A mě ukázali jen PLÁCAČKU!! Mám jen malou kabelku kde jsou klíče, mobil-starší typ, sušenky pro pejskovou a kapesník. Dokumenty nemám, takže i když seberou klíče, nevědí kam jít.

Postavím se k situaci čelem - narazili jste, chlapci!

Řidič vystoupil a prý kam jdu. Já na něj s úsměvem ve stylu 'na mě si nepřijdete' : "Proč se ptáte?" "Musím vás zkontrolovat". " A proč zrovna mě?" přehlížím ho.

"Máte dokumenty?"

"Nemám!" odpovím zvesela. To víš, abys věděl kde bydlím - tůdle!!

"Nemáte...a kam jdete a odkud jdete?" Nedá si pokoj.

"Jdu domů a byla jsem se psem" začínám odsekávat.

"A kde je ten pes??"

"Pes je doma!!"

"Kde?"

"Támhle v té ulici!" ukážu dolů.

"Takže vy nejdete domů!"

"Jdu domů, pes je u sebe doma".

"On to není váš pes?" Začíná mu svítat a já mám dojem že někomu ukradli psa a mám co dělat s ochránci zvířat.

Situace se začínala komplikovat a na pomoc kolegovi z auta vystoupil druhý muž. A ejhle..toho znám! A je to opravdový policista!! Jéje.. vídávala jsem ho v parku s dcerkami kterak tam ze sebe dělal šaška.. "Dobrý den", tvářím se vstřícně. Poznal mě, určitě poznal, i když možná nevěděl kam mě zařadit. Jenže pak tomu sympatickému taťkovi ztvrdly rysy a hned na mě :" Odkud jdete paní?"

"Byla jsem se psem!"

"A kde máte psa??" Mám dojem že se zblázním.

"Pes je doma, já jdu domů, ale jinam domů... můžu vědět co se děje??"

A konečně jsem se dočkala věty, která nechybí v žádném pořádném policejním filmu : "Otázky tady dávám já!!"

A už to jelo - kdo jste, kde bydlíte, datum narození, musíme si vás zkontrolovat. Znovu se ptám proč.

"Jsme v Itálii", odpověděl logicky, "tak kontrolujeme!"

Ale že to trvalo - jsem tu už 33 let a tohle je moje první kontrola!!

"Koho je ten pes?" ptá se podezíravě. Řeknu jméno, příjmení i titul. Jako když mávneš kouzelným proutkem - kdo by neznal naší paní gynekoložku? Odrodila určitě i holčičky pana policejního...

Taky že změnil tón hlasu a zjihnul.

Prý jestli jsem s tím psem chodila ulicí nahoru a dolů?

Copak jsem blbá?? myslím si v duchu a nahlas přiznávám že jsem ho unesla do parku.

"A neviděla jste tady takové 2 ženské?"

" Neviděla". "Tak kdybyste je viděla, zavoláte nás?"

" To víte že jo" (ani mě nehne!! a jaké ženské - tlusté, hubené, bílé, černé, tetované..)

Ptám se alespoň jestli jsou Italky nebo cizinky? Prý cizinky, odpoví tajemně. To ovšem mění situaci - identikit jako hrom. Hlavně když má člověk jasno. Jsem propuštěna a smím domů.

Sotva jsem vstoupila do dveří, zvoní mobil a volá udýchaná majitelka slečny pejskové. "Představ si, volal mi soused že před mojí brankou jsou nějaké ženské a obhlížejí to tam. Tak jsem zavolala na policii a řekli že hned někoho pošlou - víš, já se s nimi docela dobře znám!"

Jo, vím. Nechám jí vydechnout a mírně přehánějíc povídám : "Víš co jsi provedla?? Málem mě zavřeli a holčičku (pejskovou, pozn.aut :-)) ti chtěli dát do útulku!" Vylíčím moje dobrodružství, ale solidarity se nedočkám, upřímně se baví a pro smích nemůže ani mluvit.

Po inkriminovaných ženských není už ani vidu ani slechu. Dospěli jsme k názoru že se prostě ztratili ve slepé uličce a řetězovou shodou náhod jsem se stala podezřelou číslo jedna.

Říkám si že za takovou důslednost by si příslušníci přece jen zasloužili abych dostála svému slibu a nahlásila podezřelé cizinky.

Jakmile potkám nějaké dvě Němky, Francouzky nebo Rusky zavolám na ně policii. A běda jim jestli sebou budou mít psa.....

Svatý Martin ( San Martino)

Dnes se slaví svátek svatého Martina. Svatý Martin se narodil roku 316 n.l. v rodině pohanského římského důstojníka v provincii Horní Panonie, dnešního Madarska. Otec jej donutil stát se vojákem již v jeho 15 letech. Legenda praví, že jedné chladné noci, za velkého deště a silného větru potkal Martin jedoucí na svém koni polonahého žebráka, který jej prosil o almužnu. Martin ale neměl peníze a tak rozetnul ve dví svůj teplý vojenský plášť a polovinu mu daroval.

Tady se legenda dělí na dvě části - jedna, kterou známe v našich českých krajích praví, že následující noc se mu zjevil sám Kristus zahalený právě do jeho pláště a díky tomuto zjevení přijal Martin v roce 339 křest a zasvětil svůj život Bohu.

V Itálii je zas tato verze - poté co žebrák poděkoval a řekl Martinovi že Bůh mu jeho dobročinní oplatí, pokračoval Martin ve své svízelné cestě v dešti a lijáku. Po krátké době se ale mraky začaly protrhávat a vysvitlo teplé slunce, které ho pak doprovázelo po zbytek jeho cesty - tzv."léto svatého Martina".

Kolem 11.listopadu bývá totiž v Itálii období kdy se zdá, že se léto vrátilo - mírné teploty, slunce a teplý větřík.

Letošní rok jak se zdá je toho důkazem - máme zde teploty kolem 20 stupňů a netrvá jen pár dní jako obvykle, ale už asi týden a ještě nekončí.

Naopak, v českých zemích by měl Martin přijet na bílém koni což by mělo znamenat příchod sněhu. Víc než jindy spíš platí přísloví "kdeže loňské sněhy jsou!!" protože to už dávno není pravda.

Ale že Martin na bílém koni opravdu jel a poutníka potkal o tom svědčí například i tato socha nacházející se na kostele sv.Martina ve městě Lucca v Toskánsku..

Vše nejlepší všem Martinům :-))!

Halloween

Pracuji v poměrně solidním a slušném kadeřnicko - estetickém salonu - to jsem si myslela do doby než vypukl sobotní Halloween. Normálně tomuto svátku příliš neholduji, ale co by člověk neudělal pro kolektiv!

Obchod byl zahalen do pavučin, ze stěn viseli pavouci, netopýři a tarantule (někdo je měl i ve vlasech) a klienti nás nepoznávali ( a někoho nepoznaly ani vlastní děti!).

V Itálii se tento svátek rozjížděl trochu pomalu, ale pak se chytli, jako všude kde je možnost nějaké zábavy.

Vždyť jak už říkali pánové Voskovec a Werich : "ať je třeba i trochu smutno, hlavně když je veselo!"

Podotýkám jen, že průměrný věk zaměstnanců je zhruba 45 let....

....ale taky se trochu pracovalo...

....nakonec jsem kolegům slíbila, že fotky pošlu do světa aby všichni viděli v jakých podmínkách tady musím pracovat :-)))

Může mi říct někdo......

Dost z vás si jistě pamatuje na píseň Jitky Molavcové "Máme rádi zvířata,zvířata,protože jsou chlupatá mají hebkou srst"! Právě ten krásný chlupatý kožíšek co se nám tak líbí je pro naše zvířátka v horkých dnech spíš zátěží. Pejsci se ochlazují vyplazením jazyka no a o kočičkách je známo že si vždycky najdou to nejlepší místečko...

A co my,človíčkové?

Letošní červenec nám zatím dává pěkně zabrat - a jsme teprve na začátku! Nakonec,tady nic nového pod sluncem (jak vhodné přirovnání). Tělo si samo řekne co dělat a co ne - hodně pít,jíst hodně ovoce a zeleniny,žádná těžká jídla,málo alkoholu,lehké oblečení,nechodit ven v tom největším žáru,chránit hlavu před sluncem a pro ty šťastnější zapnout klimatizaci anebo odjet k moři...Zvláštní opatrnost si pak zaslouží staří občané a malé děti.

Za ta léta co tu jsem se prakticky nic nezměnilo,jen snad že k vysokým teplotám přibyla i větší vlhkost vzduchu a pak taky způsob informací ohledně počasí. Pokud někdo umí italsky a sledoval by italské televizní noviny a předpovědi počasí,musí si nutně myslet že Italové jsou národem dementů, který očividně netouží po ničem jiném než houfně umírat na úpal. Už při prvních náznacích tepla se začne mluvit o tom,že nastane horké léto a televize,rádio,internet a tisk nás bombarduje výše zmíněnými radami jak tomu čelit. Rady,kterými se už léta řídí generace Italů jsou propagovány desítkami expertů,odborníků,novinářů,meteorologů několikrát denně. Zdá se,že bez jejich rad se Italové oblékají do zimních svetrů, klimatizaci si pletou s klimaktériem,dopřávají si vydatné obědy zalité lahvemi silného Chianti a pak berou své 90 leté prarodiče na dlouhé odpolední procházky po rozžhavených ulicích metropole a ještě přes ně přehodí houni.

Po prvním zářijovém deštíku se objeví novináři vyslýchající experty,zda je toto již konec léta. Pokud désť trvá déle, předpovídají se záplavy (ty pak bohužel opravdu přijdou,většinou jindy a jinde a kolikrát způsobené např.tím,že člověk stavěl tam kde neměl nebo nečistí kanály a stoky).

Tak nějak v prosinci se začne mluvit o tom,že asi bude zima. To byste nevěřili,co dokáže s Italama udělat poprašek sněhu. Nepřeháním,někdy jsou i opravdové sněhové kalamity,ale zřejmě není normální když napadne 5cm a jsou uzavřené školy,obchody a nezřídka i dálnice.Lidem se doporučuje nevycházet, teple se oblékat,sedět u kamen,jíst teplá jídla atd.-prostě opak toho co měli dělat v létě.Jdete-li ven,jste považována za nebezpečného dobrodruha. Obchody jsou pleněny při prvních náznacích zatažené oblohy,protože kdoví kdy zas přivezou zásoby,že.

Pravda je,že za uzavřenou dálnici (to se před pár lety opravdu stalo a Itálie byla v úseku Apennin rozdělená na dvě části několik hodin) mohli chytráci kteří vyjeli bez řetězů a - ono to na zmrzlém sněhu klouže!!- a zůstali trčet napříč vozovkou. Posléze se to řešilo tak,že se uzavírala preventivně,z čehož by měli velikou legraci zahraniční řidiči kamionů a autobusů kdyby neměli takový vztek že musí ve vozech 2 dny spát.

Teď musíme povinně vozit v autě řetězy od října až do 15.dubna - co kdyby. Vyzráli na to-řeklo by se. Brání tomu jen maličkost,totiž že polovina Italů je sebou stejně nevozí a druhá polovina je neumí nasadit.

Pokud se opravdu stane nějaká pohroma,vina je hlavně těch,co nás na to neupozornili. Ne sám svatý Petr,který by to zřejmě jako jediný dokázal předvídat,ale instituce. Naši vynalézaví starostové se tím pádem sichrují a volají svým poddaným domů s předzvěstí přírodních katastrof. Většinou se seknou jen o pár dní a kilometrů...

Teď ale máme horké léto a kdo by myslel na zimu,Italové žijí přítomností. Teď mají starost hlavně aby počasí vydrželo až pojedou na dovolenou. Veškeré problémy se odkládají na podzim,prego!!

Jak jsem jela tramvají

Během jedné z mých návštěv Prahy jsem se nechala zlákat na vyhlídkovou projížďku tramvají - a jako tramvají!

Mladší z vás je asi znají jen ze starších filmů, ale kdo se narodil v padesátých letech a dříve, jistě pamatuje pražské dřevěné, červené, drkotající tramvaje, jejichž dveře byly, alespoň ve vlečňáku, věčně otevřené a v dopravních špičkách ověšené na venkovních držadlech hrozny cestujících. Jejich výhodou bylo i to, že se dalo nastupovat i vystupovat během jízdy, neboť tramvajka hrčela a chrčela a zvlášť do kopce a v zatáčkách mívala krátký dech. Dnes se stala pro turisty romantickou a pro dříve narozené Pražany nostalgickou atrakcí.

Vyjeli jsme od Stromovky, kde je konečná, směrem na Pražský hrad. Lístek nám prodal a proštípl pravý průvodčí, s brašnou a kleštičkami. Pak jsme za zvukového doprovodu skřípání a hrkání vyrazili. Cestu zpestřila skupina francouzských turistů, kteří nastoupili v domnění, že jde o normální linku. Když přišel průvodčí a domáhal se peněz za lístek, nastrčili mu k označení ten, který se prodává v trafice. Pak se za pomoci ostatních cestujících dohodli na správném postupu a rachotilo se vesele dál.

Až teď si uvědomuji. jak výrobci těchto tramvají mysleli na všechno a dá se říct, že v mnohém předběhli dobu. Podlaha je ze dřeva tak jako celá tramvaj a jsou v ní drážky, takže při dešti nebo sněhu se mokro nedrží na povrchu a neriskuje se, jako v těch dnešních, že při náhlém zabrzdění ladně zabruslíte až k řidiči a zastavíte se o přední sklo. Nahoře jsou malá obdélníková okénka, která se v létě otvírala - klimatizace, která neškodila ovzduší, ani jste z ní nedostali bolení krku či zad.

Přední vůz se v zime většinou zavíral a aby drahocenné přírodní teplo (dané počtem cestujících, protože se netopilo) neunikalo, na dveřích které vedly na plošinku byly dva otvory se zašupovacími dvířky - jeden pro ústa, abyste se mohli s průvodčím domluvit a druhý na ruku, kterou se mu podávaly peníze. Mezi úchytkami viselo lanko, za které průvodčí zatahal, zacinkalo se a řidič věděl, že jsou všichni na svých místech, mají zaplaceno a můžeme vyrazit. Pamatuji se, že byla k dispozici nádoba se sypáním, kdyby se tramvaj ve sněhu někde zadrhla - průvodčí pak pohotově zakročil. Na rozdíl od dnešních moderních dopravních prostředků, on byl připraven!

Jízda touto tramvají nás prostě vhodila do našich dětských let..Vystoupili jsme u Hradu a pokračovali dál pěšky, ale to už je jiný příběh a jiné dojmy...