pondělí 30. května 2016

Sypaný švédský koláč


Původně byl tento recept s jablky. Použila jsem jen způsob jak vypracovat těsto jinak je vše jinak - jablka nahradily jahody, místo krupice jsem dala celozrnnou mouku a přidala i trochu strouhaných mandlí. Výsledek nebyl vůbec špatný, koláč patří k těm co dobře "kloužou do krku" a dost rychle mizel.
Momentálně je jahodová sezóna, ale můžete použít jakékoliv ovoce.
Recept jsem našla v Hrníčkové kuchařce takže je vše měřeno na hrnky.
********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
1 hrnek hrubé mouky
1 hrnek celozrnné mouky (původně byla krupice, dejte co máte doma)
2 lžíce strouhaných mandlí (máte-li doma, jinak lze vynechat)
1 hrnek pískového cukru - dávám o něco méně, taky záleží na sladkosti ovoce
1 prášek do pečiva
špetka soli
1/2 kostky másla (dávám rostlinný tuk a máslo)
šťáva z 1 citronu
500 gr jahod nebo jiného ovoce
*********************************************************************************************************************************************
Smícháme obě mouky s práškem do pečiva a cukrem. Přidáme citronovou šťávu a dobře promícháme. Třetinu směsi vsypeme do tukem vymazané a moukou vysypané menší formy nebo pekáčku a poklademe polovinou rozkrájených jahod. Pozor aby nebyly moc zralé, koláč by příliš zvlhnul. Přidáme druhou třetinu směsi, navrch dáme zbytek jahod a přikryjeme poslední třetinou. Povrch koláče poklademe na plátky nakrájeným máslem a zvolna pečeme v troubě (zhruba 160°) až povrch hezky zezlátne - asi 45 minut.
Nechte prochladnout ve formě, pak opatrně nakrájejte na kostky a dejte na mísu . Nebo místo vymazávání použijte papír na pečení, koláč se bude lépe vyndávat. Většinou se ani nemusí cukrovat.

čtvrtek 26. května 2016

Mondeghili - milánská specialita

Tyto masové kuličky podobné našim karbanátkům se do Milána dostaly během španělské nadvlády v 16.století. Kastilci je nazývali "albondiga" a v milánském dialektu se jim časem začalo říkat "mondeghili". Jejich původ pochází ale ještě z větší dálky - byli to Arabové kteří naučili Španěly připravovat smažené kuličky sekaného masa, nazývané "al-bunduc". Z toho pak díky různě pojaté výslovnosti vznikli již jmenované názvy.
Původně se připravovali jen ze zbytků vařeného nebo pečeného masa, vejce, namočené střídky chleba, petržele a citronové kůry. S přibývajícím blahobytem se začalo vylepšovat a dnešní podoba jsou kuličky ochucené sekaným salámem, mortadellou nebo salsicciou (italská syrová klobása z vepřového masa a různého koření) a strouhaným sýrem - pochopitelně Grana Padano.
Pravé milánské "mondeghili" jsou trochu zploštěné, něco mezi kuličkami a placičkami. Smažily se na másle, ale dnes ho i na severu Itálie nahrazuje zdravější olej.
********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
300 gr vařeného nebo pečeného masa
1 vejce
střídka z housky nebo stejného množství chleba namočená v mléce, vymačkaná a dobře rozmělněná
50 gr (víceméně) drobně sekané uzeniny (salám, salsiccia nebo mortadella)
1 lžíce strouhaného sýra Grana Padano
špetka muškátového oříšku
lžička strouhané citronové kůry
lžíce sekané petrželky
malinko jemně sekané cibule nebo česneku (jen tak pro chuť, neměla by být moc výrazná)
sůl a pepř
strouhanka na obalení a olej na smažení
******************************************************************************************************************************************
Postup je jako u karbanátků - vše se smíchá dohromady a dobře promísí. Pak se tvoří kuličky a mírně zploští. Obalí se ve strouhance a smaží v horkém oleji. Jako příloha je vhodný čerstvý salát.

pondělí 23. května 2016

Zajíčkovy sušenky

Název mě napadl, když jsem si přečetla suroviny - mrkev, jablko, banán, ovesné vločky.. který zajíček by odolal? Taky by se daly nazvat "zdravotní" ale už to nezní tak hezky. A jak víme, dnes je důležitá i "image"!
Každopádně si myslím že s nimi můžete hřešit aniž byste měli výčitky vůči své linii - původně v receptu nebyl psán ani cukr, ale ten jsem přece jen přidala a nebyl na škodu.
Suroviny se měří na hrnky a lžíce (lžičky)
********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
2 hrnky celozrnné mouky
1 hrnek ovesných vloček
1 hrnek strouhané mrkve
1 hrnek strouhaného jablka
1 rozmačkaný banán
1/2 hrnku oleje
1/4 hrnku medu
1 lžička prášku do pečiva
1/2 lžičky sody
1/2 lžičky skořice
1 velké vejce
2 lžíce cukru (zhruba, můžete dát víc nebo míň nebo vůbec ne, podle chuti)
1/4 lžičky soli
...lze přidat trochu čokoládových peciček (přidala jsem) nebo hrozinky nebo co vám chutná - není na škodu!
****************************************************************************************************************************************
Smíchejte všechny suché přísady, přidejte strouhané a zadělejte tekutými. Vejce se samozřejmě musí rozšlehat. To by bylo v kostce zadělání těsta :-), které můžete ale nemusíte dát na chvíli odpočinout do lednice. Pak se tvoří pomocí 2 lžiček hromádky které se kladou na plech vyložený pečicím papírem. Pečou se asi 20 minut při teplotě 170° - nebo tak nějak, prostě až začnou vonět a zlátnout jsou hotové. Vychladlé posypejte moučkovým cukrem. Ze zkušenosti musím říct že jsou skoro lepší když se den - dva rozleží (pokud vydrží - nám vydrželo asi 5 kousků Usmívající se

úterý 17. května 2016

Kotleta po milánsku (Cotoletta alla milanese)

Milán není jen na koukání, ale je i na jídlo, proto bych vás chtěla seznámit i s jeho specialitami. Jak už je v Itálii zvykem, každý region, město i místo má své typické recepty dané především nabídkou teritoria ve kterém se nachází. Dnes se samozřejmě mnoho změnilo, všude najdete krajové i zahraniční restaurace a typické produkty se prodávají všude. Například tolik rozšířený olivový olej byl dříve v severní Itálii téměř neznámý a používalo se hlavně sádlo a máslo. I kotleta po milánsku o které bude řeč, by měla být smažená na másle, ale přiznávám že tuto zásadu nedodržuji. Abych neměla úplně výčitky svědomí ( Italové jsou na dodržování jejich typických receptur hákliví), po usmažení potřu maso kouskem másla aby získalo typickou vůni. V lepších milánských restauracích je ale prý ještě používáno máslo i když většinou odstředěné, které se dá lépe použít na smažení neboť snáší vyšší teploty.
Někomu by se mohlo zdát že mluvím o obyčejném řízku, nazývaném také vídeňským, ale není tomu tak. Rozdílů je hned několik:
za prvé, k přípravě milánské kotlety musíme použít pouze telecí maso;
za druhé, nikdy se nevykošťuje ani nenahrazuje masem vepřovým;
za třetí, nesmí se příliš naklepat - maso má být stejně vysoké jako kost- takže dnešní móda obrovských tenkých řízků přes celý talíř není na místě;
za čtvrté, při obalování nesmí o mouku ani zavadit, obaluje se jen v rozšlehaném vejci a strouhance maximálně s přidáním strouhaného Grana Padano (který se vyrábí jako parmezán, ale v oblasti pádské nížiny - nezaměňovat prosím :-))
za páté... o smažení jsem už mluvila, nechám na vás a vašich žlučnících.
Recept je jednoduchý jak jste určitě pochopili z popsaného nahoře.
****************************************************************************************************************************************
Pro 4 osoby budete potřebovat:
4 telecí kotlety
2 vejce
strouhanka se lžící strouhaného sýra Grana Padano
sůl
špetka muškátového oříšku
citron
****************************************************************************************************************************************
Kotlety odblaňte a očistěte a mírně naklepejte aby byly "v lajně" s kostí. Vejce rozšlehejte v misce a vedle si připravte jinou se strouhankou, sýrem, špetkou soli a muškátového oříšku . Pak už se pokračuje jako u řízků - maso namáčejte ve vejcích, pak ve strouhance kterou rukou dobře přimáčknete k masu. Smaží v horkém tuku, stačí zhruba 2 minuty po každé straně. Pokud chcete použít můj "trik" nabodněte na vidličku kousek másla a horké maso jím přetřete.
Jako příloha je nejlepší křehký, čerstvý salátek, bramborová kaše, opékané nebo smažené brambůrky či bramborový salát. Kotletu mírně pokapejte citrónem a pak už si jen pochutnávejte na vaší "cotelétta a la milanésa" jak by řekl rodilý Ital z Milána :-))

čtvrtek 12. května 2016

Milán (Milano)

Milán je nejen moderní metropole ale i město plné kultury a památek. Vydali jsme se tam jednou vloni v listopadu a letos znovu v dubnu jak jinak než naším oblíbeným vláčkem. Tentokrát jel ještě rychleji než do Říma, zřejmě i díky tomu že si to uhání pádskou nížinou, takže 300km v hodině nebyl problém a ani bychom si toho nevšimli kdyby se po blízké dálnici "neploužila" auta a protijedoucí vlak se stal jen červenou čárkou.
Vystoupili jsme na Hlavním nádraží (Stazione Centrale) která je už sama o sobě historickou památkou. Impozantní budova zdobena uvnitř freskami a obrazy, obrovská vstupní hala, veliké sochy jak vevnitř tak zvenku.



Od nádraží jsme se vydali pěšky k největší a nejznámějsí atrakci Milána - Milánskému dómu
jehož přesné jméno je Katedrála Narození Panny Marie (Santa Maria Nascente) v Itálii častěji zvaný Duomo di Milano. Nachází se na stejnojmenném náměstí (Piazza del Duomo) a je třetí největší katedrálou na světě a druhou v Itálii - větší je jen Bazilika svatého Petra ve Vatikánu.


Stavba v gotickém slohu, zdobená stovkami soch a věžiček byla zahájena již v roce 1387 a poslední detaily byly dokončeny až v roce 1965. Je celá z mramoru což vyžaduje častou a složitou údržbu.
Celková výška dómu je přes 106 metrů, je 157 metrů dlouhý a 109 metrů široký. Na samém vrcholu
byla umístěna v roce 1774 Madonnina del Duomo, pozlacená socha Madony, která je vysoká 4,16 m a je nejvyšším bodem chrámu. Obyvateli Milána nazývaná "Madunina" se stala pravým symbolem města a když se řekne "ve stínu Maduniny" každý Ital ví, že se mluví o Milánu. Asi jako když Pražák řekne "sejdeme se pod ocasem" aby jako místo schůzky udal Václavské náměstí.

Turisté netrpící závratí mohou vystoupit až na ochoz chrámu ze kterého lze obdivovat panoráma města a při slunečném počasí jsou vidět i vrcholky Alp.
Kuriozita: podle tradice by žádná stavba v Miláně neměla být vyšší než "Madunina". Mrakodrap Pirelli je vysoký 127 m a tak na jeho vrcholu byla umístěna kopie svaté sochy aby tradice nebyla porušena.
Vnitřek chrámu je stejně fascinující jako vnějšek. Sochy, obrazy, sarkofágy, hrobky, oltáře, kaple..a především veliké vitráže které zobrazují biblické výjevy.





Po prohlídce chrámu vyjdeme opět na náměstí a vejdeme do dalšího symbolu města Milána - Galleria Vittorio Emanuele II. Je to krytá pasáž spojující náměstí dómu s náměstím La Scala, zbudovaná na přání krále Emanuele Vittorio II obyvatelům Milána v roce 1865 a která byla díky elegantním obchodům, kavárnám a restauracim jakož i krásné výzdobě (mozaika a fresky) nazývaná též "milánským salónem" kde se scházela tehdejší milánská smetánka. Dnes patří především turistům a spolu s ulicemi Montenapoleone a via della Spiga je sídlem luxusních obchodů.




Pasáží projdeme na již zmíněné Náměstí La Scala (Piazza della Scala) a neuvítá nás nikdo jiný než samotný Leonardo da Vinci, jehož socha náměstí zdobí. Jeho pohled je zaměřený na další skvost umění, tentokrát divadelního a operního - divadlo La Scala (Teatro della Scala). Pokud byste ale čekali něco ve stylu Národního divadla nebo snad ještě pompóznějšího, budete zklamáni - divadlo je zvenku vcelku nenápadné. Zato vevnitř je bohatě zdobené a úplně největší je jeho sláva a pověst - na jeho podiu se vystřídali největší umělci všech dob a pro každého je vystoupení na jeho pódiu vrcholem slávy a úspěchu. Bylo slavnostně otevřeno roku 1778 a k té příležitosti byla uvedena lirická opera Europa riconosciuta (Poznaná Evropa) od Antonia Salieri (pamatujete si film Amadeus? Jedná se právě o toho Salieri, soupeře Mozarta). V milánské Scale uvedl své nejznámější opery i Giuseppe Verdi. K němu se váže tato kuriozita:již ve vysokém věku nacházel se Verdi právě v Miláně když se jeho zdravotní stav velmi zhoršil. Ulice kolem hotelu ve kterém pobýval byly vystlané slámou, aby drkot kočárů nerušil mistra v odpočinku. Verdi pak za necelý měsíc zemřel a v Miláně je také jeho hrobka.

Z náměstí se krátkou procházkou dostáváme ke hradu Castello Sforzesco. Byl založen roku 1450 vévodou Francesco Sforza a na výzdobě jeho interiéru se podílel i Leonardo da Vinci a Bramante - malíř a architekt - jeho je např. projekt Basiliky svatého Petra v Římě. V současné době se v budově nachází několik muzeí, jako Museo di arte antica a Museo della Preistoria. K hradu patří též krásná zahrada v anglickém stylu s květinovými záhony, říčkou a fontánami. Je zde také vyhlídková věž, aréna a neoklasický vítězný oblouk Arco della Pace.

Naše cestování zakončíme v moderní části města kde se nachází i druhé největší nádraží Milána - Porta Garibaldi.
Uvítají nás impozantní mrakodrapy a rarita v podobě dvou vysokých paláců jejichž terasy nejsou zdobeny truhlíky s květinami, nýbrž stromy - celkem 900 druhů! Říká se jim vertikální zahrady nebo lesy - v italštině "il bosco verticale". Návštěva Milána byla víc než příjemná, poučná a už se těšíme na další výlet!



pátek 6. května 2016

Koláč mascarpone, ricotta a čokoláda (Crostata con mascarpone ricotta e cioccolato)

Připravte se na čokoládové opojení... Dnešní moučník je křehký koláč z lineckého kakaového těsta plněný směsí mascarpone a ricotty s čokoládovými pecičkami. Přímo ďábelská kombinace! Naštěstí je do malé formy - použila jsem o průměru asi 22 cm - (což vám samozřejmě nebrání v tom zvýšit dávky i velikost formy !)
Pokud máte naladěno, zapiště si recept a s chutí do toho (a půl je snězeno :-))
**************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
Křehké kakaové těsto:
230 gr hladké mouky
4 lžíce kakaa
150 gr tuku (dávám tuk a máslo)
100 gr cukru
2 žloutky
špetka soli, vanilka
Krém:
200 gr mascarpone
200 gr ricotty
cukr asi 80 gr, dávám od oka, prostě až to bude sladké jak vám chutná
čokoládové pecičky nebo kousky čokolády - množství platí jak psáno nahoře
**************************************************************************************************************************************
Nejdřív si připravíme těsto, které musí trochu odpočívat v lednici. Do prosáté mouky přidáme špetku soli, kakao (též prosáté) a rozsekáme tuk. Dobře promneme až máme drobenku, ale pozor ať tuk moc nezahřejete. Pak se přidá cukr, znovu promnout a nakonec žloutky. Rychle zpracujeme v těsto, zabalíme do folie a dáme do lednice ztuhnout aspoň na půl hodiny ale klidně i do druhého dne.
Na krém našleháme ricottu s cukrem a po částech mascarpone, pak přidáme čokoládové pecičky nebo nahrubo nasekanou čokoládu, nejlépe hořkou.
Těsto je dost křehké, proto je lepší vyvalovat mezi dvěma papíry na pečení. Rozdělíme jej na 2 části, jednu o něco větší než druhou. Z většího těsta vyválíme plát který pokryje dno a vytvoří i okraj asi 3 cm - vložíme do formy i s papírem - a dáme na něj náplň. Druhou plackou koláč přiklopíme. Tato fáze je - alespoň pro mě - záludná. Nikdy se mi nepodaří přesně se trefit a koláč správně "zavíčkovat". Napadlo mě překrojit napůl vyválené těsto i s papírem a uzavřít jej na dvakrát - bohužel až ve chvíli, kdy jsem opět udělala vše našišato.
Zkusím příště, ale kdyby měl někdo lepší nápad bude vítán, každá rada dobrá!
Koláč jsem pekla asi na 170-180° zhruba 25 minut bez horkovzduchu - záleží na vaší troubě. Pozor aby ricotta nebyla příliš mokrá, jinak se riskuje že spodní vrstva těsta nebude dost propečená. Koláč vyndejte z trouby a nechte skoro úplně prochladnout, okraj objeďte nožem aby se uvolnil. Teprve pak opatrně vyndejte z formy, stáhněte zespoda papír a pocukrujte. Krájejte až když je studený a uchovávejte v lednici.

úterý 3. května 2016

Obdělané vařené hovězí maso (Lesso rifatto)

Toskánská kuchyň je pověstná tím, že se nic nevyhodí a ze zbylých jídel nebo ingrediencí se vytvářela chutná jídla která jsou dnes propagována známými šéfkuchaři jako super speciality. V podstatě oslava tzv. chudé kuchyně, kterou v minulosti vynalezly italské hospodyně v době nouze. Dnes je po nich velká poptávka a najdete je v nejedné proslulé restauraci. Cenově zanedbatelné, pokrmy získávají na ceně díky jiné vzácné ingredienci - času.
Dnešní recept je ale dostupný jak finančně, tak časově. Vývar se vaří sám a nemusíte jej ani hlídat - čímž máte základ, vařené maso a z vývaru uděláte i polévku. Samotná omáčka je opravdu rychlovka a než se v ní maso provaří aby se náležitě dochutilo, stihnete i přílohu - nejlépe vařený brambor nebo kaši. Původně se však tento pokrm podával jen s toskánským chlebem - pokud možno opékaným, tudíž z předešlého dne... dobrá toskánská hospodyňka zužitkovala všechno!
******************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
asi půl kg vařeného hovězího masa
2-3 cibule
1 plechovka oloupaných rajčat (pelati)
nebo lahev neochuceného rajčatového protlaku
sůl
peperončino
trochu vývaru
pár lístků šalvěje
olivový olej
******************************************************************************************************************************************
Vychladlé hovězí maso nakrájíme na kostky. Na pánev dáme olej a na proužky nakrájenou cibuli. Podusíme až je cibule měkká, téměř na kaši - nesmí zhnědnout, proto jí občas podlejeme trochou vývaru a dusíme pod pokličkou za občasného míchání. Pak vložíme rajčata nebo protlak, dochutíme solí a peperončínem (pokud použijete rajčata, dobře je rozkouskujte) a povaříme. Přidáme maso a šalvěj a dusíme asi 20 minut aby do sebe pěkně vsáklo omáčku.Jestli jej máte rádi můžete dochutit utřeným česnekem i když v originálním receptu není.
Jak vidíte, jídlo je opravdu jednoduché, ale velmi chutné. Jako příloha jsou vhodné výše jmenované vařené brambory které ještě získají na chuti když je necháte polotuhé a pak dovaříte spolu s masem, bramborová kaše nebo krajíc chleba (kterým se pak sluší vytřít zbytek omáčky z talíře!) Buon appetito Usmívající se