úterý 31. října 2017

Třená mramorovaná bábovka s pomerančem a kakaem

Pro další ze série bábovek jsem použila trochu jiný recept než obvykle (hrníčkový nebo kelímkový), ale klasické třené těsto. Zlákala mě i kombinace kakaa a pomeranče, která se mi osvědčila i v jiných receptech.
Nejdříve si vyndejte máslo z lednice aby mělo pokojovou teplotu, omyjte pomeranče, odvažte si potřebné množství mouky, Maizeny nebo bramborové moučky, kakaa a cukru abyste měli vše při ruce a jdeme na to!
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
230 gr hladké nebo polohrubé mouky
40 gr Maizeny nebo bramborové moučky
120 gr másla
3 vejce
1 pomeranč nejlépe bio kvality
150 gr cukru
20 gr kakaa bez cukru
100 ml vlažného mléka
1 prášek do pečiva
špetka soli
******************************************************************************************************************************************
Změklé máslo třete s cukrem až vznikne měkký, hladký krém. Přidejte sůl a pak vejce, jedno po druhém. Každé dobře vmíchejte do směsi másla a cukru a pak teprve přidejte další. Pak pramínkem přilévejte vlažné mléko, dejte i nastrouhanou pomerančovou kůru a vše dobře promíchejte.
Mouku prosijte spolu s polovinou Maizeny (nebo bramborové moučky) a práškem do pečiva. Touto směsí posypávejte povrch máslového krému a pomocí vařečky promíchávejte odspoda nahoru.
Nyní si těsto rozdělte na dvě poloviny. Do jedné vmíchejte prosáté kakao a do druhé zbytek Maizeny.
Do vymazané a moukou nebo strouhankou vysypané formy dejte po obvodu několik lžic tmavého těsta, na něj světlé těsto, pak zas tmavé až vypotřebujete všechno. Dejte péct na 180°po dobu asi 35 - 40 minut. Po upečení nechte prochladnout, vyklopte na drátěnou mřížku a úplně vychladnutou bábovku pocukrujte moučkovým cukrem.

pondělí 23. října 2017

Kakaové sušenky s rikotou a pomerančem (Biscotti al cacao con la ricotta e arancia)

Kakaové sušenky které vám dnes představím jsou další ze série "bez"... tentokrát bez vajec a másla. Objevila jsem je na Pinterestu jako hodně dalších a pokud mě nějaký zaujme a hlavně když je tam napsáno že "vyzkoušeno" s přilehlým komentářem, zkouším také. K receptům z internetu nemám zas tak úplnou důvěru, párkrát jsem si "naběhla" a většinou vařím podle starých kuchařek nebo blogerek o kterých vím, že opravdu vaří!
****************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
250 gr mouky
130 gr třtinového cukru
150 gr rikoty (tvarohu) nebo stejné množství jogurtu
50 ml rostlinného (nejlépe slunečnicového) oleje
1 plná lžička prášku do pečiva
40 gr kakaa bez cukru
špetka soli
špetka skořice
strouhaná kůra z jednoho pomeranče
nebo 1 - 2 lžíce jemně sekané kandované pomerančové kůry
************************************************************************************************************************
Do mísy prosijte mouku, kakao, prášek do pečiva, přidejte sůl, skořici a pomerančovou kůru a promíchejte.
Uprostřed utvořte důlek, do něj dejte rikotu nebo tvaroh, přilejte olej a s pomocí vidličky začněte zadělávat těsto - hezky od prostředka míchejte a přidávejte od krajů sypké ingredience, kdyby se vám hmota zdála příliš hustá, přidejte 1-2 lžíce pomerančové šťávy nebo mléka. Vyklopte na vál a zpracujte rukama na hladké těsto, pak na plech vyložený pečicím papírem tvořte malé kuličky které můžete zploštit vidličkou a udělat jim vroubky nebo nechat jak jsou. Pečte ve vyhřáté troubě na 170°asi 15 minut. Vychladlé pocukrujte moučkovým cukrem.

středa 18. října 2017

Dítě velkoměsta aneb z Prahy do Říma

Narodila a žila jsem až do svatby v Praze, zrovna jako moji rodiče i prarodiče, jen jedna babička byla Moravanka narozená v Brně. Takže skrz naskrz městské dítě, dalo by se říct s rodokmenem. Tak jako téměř všichni, kdo znají radosti i strasti života ve městě, toužila jsem po klidu venkova, nebo alespoň malého města, kde je klid, málo smogu, málo aut, žádný velký spěch, všichni se znají atakdále. Vzala jsem to trochu víc důkladně a odjela kapánek daleko, do klidného lázeňského městečka se spoustou zeleně a čistého vzduchu. Než dojdete na náměstí, potkáte nejméně pět až deset lidí kteří vás pozdraví, v obchodech si s kažkým tykáte a vše jak se zdá probíhá v klidu a míru i když zvlášť v posledních letech si musíte dávat trochu víc pozor kudy a kam jdete a kdo vám dýchá na záda. Pak se seznámíte s turisty z velkých měst a ti vás ujišťují že se tu máte jak v ráji, protože u nich je to daleko horší...
Ale nic to nemění na faktu,že velká města na mě dodnes působí jak magnet a čím větší, tím lepší. Pravda je, že něco jiného je bydlet dejme tomu na periferii a něco jiného navšívit jej jednou za čas jako turista, ale především Řím má pro mě neodolatelné kouzlo.
Stačí, když vystoupím z vlaku na hlavním nádraží Termini a hned se cítím jak ryba ve vodě. Plnými doušky nasávám benzínové výpary a nechávám se unášet spěchajícím davem, tady do vás někdo strčí, tamhle někoho kopnete... a hlavně vás nikdo nezná ani znát nechce! Protože, co si budeme povídat, vše má své pro a proti..

Neslyšíte nic kromě motorů aut, skřípání brzd, houkání klaksonů a sirén. V Římě jsou totiž auta úplně všude a mezi nimi se proplétají motorky. Šance, že se někdo zastaví na přechodu a pustí vás na druhou stranu, je asi tak půl na půl. O něco větší je pouze za těchto podmínek :
-velmi nízká věková hranice (dítě, nejlépe v kočárku nebo batole);
-velmi vysoká věková hranice (senior značně pokročilého věku, nejlépe o berlích nebo na vozíčku);
-velmi atraktivní a velmi mladá žena (nejlépe s velmi krátkou sukní a pokud možno blondýnka).
Nemaje ani jednu z těchto výhod musíte se probojovat sami a spoléhat hlavně na semafory. Se mnou by ani tak problém nebyl - co se v mládí naučíš, v Římě jako když najdeš. Problém je s mou drahou polovičkou, narozeným a odjakžova bydlícím právě v tom klidném, lázeňském městečku o kterém byla řeč na začátku.
I když je dnešní provoz o hodně větší než dřív, oproti Římu je to pořád učiněná poušť.Pokud nejste zrovna na městském okruhu nebo větších silnicích, chodí se prostředkem ulice, v centru je pěší zóna, úzké uličky, velký piniový háj kde jediným povoleným prostředkem je kolo nebo autíčko na baterii, semafory se dají spočítat na prstech jedné ruky. Takto naučeného člověka těžko předěláte na jednodenním výletu v metropoli.
Náš průchod Římem se podobá cestě slepce s duševně zaostalým a lze špatně odhadnout kdo je kdo. Manžel se neustále pohybuje na okraji chodníků kde rukávem leští kolemjedoucí auta a odkud já ho odhazuji na zdi starobylých paláců. Před každým druhým semaforem ječím "červená, je tam červená!" , on odpovídá "vidím, vidím!" a vrhá se do silnice jak smyslů zbavený.
Na oplátku, mým problémem je orientace. Zatím jsem sice vždycky trefila domů, ale než se mi podařilo vracet se hned na první pokus tou nejkratší cestou, trvalo mi to asi 20 let. Před každým výletem si do sešitku (nějaké mapy na mobilu mě jen ještě víc mátnou) podrobně napíšu kudy jít stylem "od nádraží dolů 300 metrů, pak první ulicí doprava, na druhé křižovatce doleva " a pak se pro jistotu přeptáme. Manžel se naopak svým orientačním smyslem chvástá a opravdu se málokdy splete.
Tentokrát byla naše první zastávka v kostele Santa Maria della Vittoria kam se dalo dojít naprosto bezpečně - hlavní třídou dolů a první velká ulice doleva. Tento impozantní kostel má hodně společného s Prahou - vděčí za své jméno dokonce bitvě na Bílé hoře! Nemohla jsem si ho nechat ujít a jak můžete posoudit,stál opravdu za to


Kostel byl postaven v rozmezí let 1608 až 1620. Původně zasvěcený svatému Pavlovi, za své dnešní jméno vděčí vítězství katolíků v bitvě na Bílé hoře 8.listopadu 1620, nad stavovskou českou armádou. Toto vítězství bylo víc než hrdinské armádě přiřčeno právě Panně Marii a její ochraně. Její obrázek zobrazující "Klanění Panny Marie dítěti" měl pověšený na krku mnich karmelitán Dominik, který připravoval vojáky na bitvu svou ohnivou řečí. Dále se vypráví, že z očí děťátka vyšlehly světelné paprsky tak silné že oslnily protivníky kterým nezbylo nic jiného než se dát na chvatný ústup. Tolik pověst. Relikvie byla se všemi poctami 8. května 1622 převezena do římského kostela který byl na její počest pojmenován Svatá Marie Vítězná a umístěna na hlavním oltáři.
Kostel je zdoben freskami znázorňující vítězství katolické armády a jejího vstupu do Prahy a protestantů zahnaných do pekla.
Je navštěvován především pro mistrovské dílo barokního sochaře a architekta Gianlorenza Bernini (autora např. Fontány di Trevi ,Fontány 4 řek na náměstí Navona , sloupoví chrámu sv.Petra ve Vatikánu a mnoha dalších) "Extáze svaté Terezy" znázorňující anděla který šípem protýká její srdce Láskou boží. Celé sousoší je umístěno v kapli kardinála Federica Cornara, na pozadí které znázorňuje zlaté paprsky. Po stranách jsou umístěny reliéfy s postavami členů rodu Cornaro. Celá scéna je velmi dekorativní, téměř divadelní a obzvlášť upoutají výrazy obou "hlavních představitelů" svaté Terezy v extázi a anděla který má téměř šibalský výraz.


V protější kapli svatého Josefa (San Giuseppe) se nachází sousoší sochaře Domenica Guidi "Il sogno di san Giuseppe" (Sen svatého Josefa) a pod nim relikvie svaté Viktorie.



Dalším cílem byl kostel Sant' Agostino (svatého Augustina) kam jsme zašli už při minulé návštěvě, ale většina římských kostelů dodržuje polední pauzu a bylo zavřeno.
Ptala jsem se manžela, zda mám popsat kudy kam, ale on pravil že kostel lehce najdeme, je přece na tom malém náměstíčku hned vedle náměstí Navona kde jsme byli již několikrát.
Svatá prostoto! Příště už se nachytat nenechám. Manžel kroužil městem jak tažný pták a já poskakovala za ním po kočičích hlavách a nedívala se nalevo ani napravo - mám přece spolehlivého vůdce! Když jsme asi po 40 minutách dokroužili zpět do místa odkud jsme vyšli, zatnula jsem zuby a na kapotu nejbližšího zaparkovaného auta roztáhla plachtu mapy Říma kterou prozřetelně vozím sebou. Kostel byl asi 5 minut od nás, kupodivu pořád na tom samém, stejnojmenném náměstí kde se nachází od roku 1483,kdy byla jeho výstavba ukončena.
Námaha ale byla odměněna, zpoždění odpuštěno, prohlídka splnila očekávání.


Je zde vystaven jeden z nejznámějších obrazů malíře Caravaggio " La Madonna dei Pellegrini" (Madona poutníků) datovaná mezi roky 1604 - 1606. Caravaggio namaloval Madonnu v neobvyklém stylu - žádný trůn, ani oblečení typické pro tehdejší dobu, žádní andělé, představuje jí jako prostou ženu s dítětem...


....a neméně slavné sousoší "La Madonna del parto" od sochaře Jacopa Sansovina


.... dále pak affresco Profeta Isaia od slavného malíře Raffaella z roku 1511 - 1512.


Po prohlídce jsme se na další cestu raději zeptali a došli tak bez úhony k řece Tevere kde jsme přešli most a octli se v kdysi malebné čtvrti Trastevere.


Původně to byla lidová čtvrť plná malých, typických restaurací, kde jste se najedli za pár lir, pouličních umělců, trhů, prostě charakteristická. Dnes tam jsou pořád malé restaurace, ale spíš s turistickým rázem a pouliční umělci se vyžívají hlavně ve čmárání po zdech.
Najedli jsme se v malé "trattorii" jak jsou místní restaurace zvány (česky by se asi řeklo hospůdka) a vyrazili do Villa Farnesina která je známá svými freskami od Raffaella. Není možná tolik známá jak by si zasluhovala, kromě úchvatných interiérů kde máte pocit, že jste v kapli Sistinské, je hezká i zvenku a můžete se projít krásnou zahradou. Bylo už poměrně pozdě, tak nám hodný pan pokladní prodal jen dětské lístky :-)
I tak jsme toho stihli hodně vidět i vyfotit.






Pokaždé, když jedu do Říma, překvapuje mě jak jsou památky, za kterými lidé jezdí z celého světa, volně přístupné bez nějakých extra opatření. Obrazy i sochy v kostelích jsou většinou v kapličkách, ale kolikrát odděleny od zvědavých návštěvníků pouze silným provazem kterým se dává na vědomí že dál už ne.
Někde se za návštěvu platí, jako třeba v Kolosseu nebo na Fori romani, samozřejmě i za muzea, ale je spousta kašen, obelisků, fontán,soch, uměleckých děl i významných jako napřiklad i těch co jsme teď viděli, kde se neplatí nic, kostely jsou všechny (a je jich v Římě kolem 900!) zdarma.
Na jednu stranu je to správné, na druhou jsou tato díla vystavena i vandalům nebo exhibionistům, jedna za všechny, Fontana di Trevi kde se každý rok někdo koupe.
Ne všechna města jsou ale takhle štědrá, to mějte na paměti pokud někdy navštívíte Itálii.
Pro dnešek se s Římem rozloučíme, ale určitě to není naposled. Mimo jiné mám už naplánovanou další cestu i na listopad - ale s mým cestovním plánem! ARRIVEDERCI, ROMA!!


neděle 8. října 2017

Sušenky s ovesnými vločkami a čokoládou (Biscotti con fiocchi d'avena e cioccolato)

Většina receptů typu "bez" vajec, "bez" cukru, "bez" tuku - mě nikdy příliš nedojímala. Ke všem těm "bez" jsem si přidávala i svoje "bez chuti e bez zápachu" :-)) Pak jsem narazila na tyto sušenky a protože jsem doma měla jak ovesné vločky tak dokonce i mandlové mléko, pustila jsem se do nich. V receptu bylo psáno, že se vločky mají nechat namočené zhruba hodinu, na to nebyl čas tak jsem je namočila jen krátce, zato když jsem zadělala těsto nebyl ani čas je upéct, takže odpočívalo v lednici až do dnešního rána. Díky tomu vločky zaručeně změkly jak bylo pravděpodobně žádáno v originále. Nevím jaký by byl výsledek kdyby se vločky nenamáčely, ale pravda je, že po upečení byly sušenky zvenku křupavé, ale uvnitř krásně měkké.
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
130 gr hladké mouky
100 gr celozrnné mouky
12O gr ovesných vloček
80 gr třtinového cukru
50 ml rostlinného oleje (nejlépe slunečnicového)
150 ml mandlového mléka (můžete použít i normální mléko)
1 čajová lžička prášku do pečiva
špetka soli
80 gr čokoládových pecek
******************************************************************************************************************************************
V původním receptu byla uvedena jakási polo-celozrnná mouka, kterou ani neznám, proto jsem dala zhruba půl normální hladké a zbytek normální celozrnné.
Pokud máte čas, namočte vločky (kromě 2 lžic které si necháte na posypání) do mléka asi na hodinu a pak do nich přidejte cukr a sůl, přilejte olej pak po částech přidávejte prosátou mouku smíchanou s práškem do pečiva a nakonec čokoládové pecky. Vařečkou vypracujte těsto a dejte na chvíli uležet do lednice. Pomocí dvou lžiček
nebo mokrýma rukama tvořte malé hromádky na plech vyložený pečícím papírem o velikosti ořechu které trochu zploštěte a povrch posypte ovesnými vločkami. Pečte v předehřáté troubě na 180° asi 15 - 20 minut až mírně zezlátnou.
Po upečení dejte vychladnout a mírně pocukrujte. Skladujte nejlépe v plechové krabici, kde vydrží zhruba 3-4 dny .
Jsou výborné se sladkým dezertním vínem - vyzkoušeno!Usmívající se

středa 4. října 2017

Bavette s krémem z tuňáka (Bavette con la crema di tonno)

"Bavette" podobně jako "linguine" jsou placatá verze špaget, široké asi 3 mm. Nejčastěji se dělají s bazalkovým pestem, ale vhodné jsou všechny krémové omáčky které tyto těstoviny hezky obalí a pak je to ta pravá bašta!
Vybrala jsem jeden z našich oblíbených domácích receptů, na kterém se shodne celá rodina - bavette s tuňákovým krémem. Jako vždy, i tuto pochoutku připravíte v krátkém čase, během varu těstovin. Nebudete potřebovat nic jiného než konzervu tuňáka, krémový sýr - v originálním receptu je uveden čerstvý, krémový sýr Robiola,který bych zařadila někam mezi žervé a Lučinu... Můžete samozřejmě použít i jiný sýr tohoto typu, nebo hustou smetanu na vaření, pokrm bude jen o něco tučnější, ale pokud nemusíte dodržovat opravdu striktní dietu, není to zas takové množství aby byl rozdíl znát. Pak trochu cibule a česneku, petrželky a může se začít!
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE pro 4 osoby:
400 gr těstovin "bavette"
200 gr tuňáka v přírodním nálevu
2 stroužky česneku
1/2 střední cibule
100 gr sýru Robiola (nebo podobného krémového sýra)
50 ml plnotučného mléka
sekaná petrželka
olivový olej, sůl a pepř
******************************************************************************************************************************************
Nejdřív si dejte vařit vodu na bavette, osolte jí a vhoďte těstoviny, míchejte než voda znovu dosáhne bodu varu, pak stačí jen občas.
Než jsou bavette uvařené "al dente" (řiďte se návodem na obalu) připravte si krémovou omáčku:
nechte okapat tuňáka a nakrájejte nebo rozmixujte na jemno, ale ne úplně na kaši. I cibuli a česnek nakrájejte na hodně malé kousky a dejte podusit na větší, hlubší pánev s rozehřátým olivovým olejem. Když začne mírně zlátnout (ale opravdu jen mírně, jinak zhořkne), přidejte sýr a míchejte až se rozpustí, pak vložte tuňáka, opět dobře promíchejte a přilejte mléko, ochuťte solí a pepřem a povařte na mírném plameni až vznikne hustší krém. Sundejte z plotny a vmíchejte sekanou petrželku.
Místo sýra můžete použít 100 ml smetany na vaření.V tom případě se většinou nemusí přilévat mléko.
Mezitím jsou hotové i bavette,sceďte je a hned vhoďte do pánve s omáčkou, dobře zamíchejte, aby se pěkně obalily a ihned podávejte. Nezbývá než popřát BUON APPETITO!Usmívající se