Stopy

Ráda jsem přijala výzvu od Blondýny - Simonky na téma o zvířatech, ke kterým jsem měla od malička vřelý vztah. Můj sen byl mít pejska, nejlépe zlatého kokršpaněla, ale v našem malém pražském bytě nebylo dostatek místa pro cokoliv většího než akvárium s rybičkami.

Po pravdě řečeno, jako první se u nás objevili dva malí stehlíci. Bylo to v letech hlubokého komunismu a tatínek je z recese pojmenoval Nikita a Sergej. Měli velkou klec, dostatek zrní, boudičky na spaní, houpačku a jednou za měsíc nebo tak nějak, jsme dobře zavřeli okna a vypouštěli je z klece ven abychom jí mohli řádně vyčistit. Kupodivu se zpět do vězení vraceli dobrovolně.

Foto z internetu

Na jarní a letní prázdniny jsem jezdila k babičce na venkov a tam byla kočka Minda, králíci, slepice, rodila se kuřátka a koťátka a mohla jsem se kamarádit se všemi pejsky z vesnice.

Domů mezitím přibylo i to malé akvárium s několika krásně zbarvenými rybičkami. Tatínek jej mistrně umístil nad malou televizku (měli jsme tenkrát opravdu málo místa) a když se jednou vrátil se zábavního zařízení a chtěl televizi zapnout, opřel se o akvárko, lépe řečeno se na něj pověsil a pak jsme rybičky měli na pár dní ve velké sklenici od okurek a vytopenou televizi. Pamatuji si ale, že nám jí dokonce opravili i když museli vyměnit skoro všechny součástky a důvod pro tak radikální zákrok považovali přinejmenším za kuriózní.

Foto z internetu

V Itálii kam jsem se vdala, měli doma už asi třetího pejska, přesněji řečeno fenky a všechny se jmenovaly Lady aby se to nepletlo.

Pak nám jedna sousedka věnovala dvě andulky a kanárka, přibyla i straka která měla poraněné křídlo. Chyběla mi jen kočička, ale manžel nechtěl kvůli psovi a pak se prohlašoval za psomila a méně za kočkomila.

Jak už to tak chodí, odříkaného chleba největší krajíc. Naproti nám bydlel veterinář a někdo mu přinesl 3 malá koťátka pro která se hledal příbytek. Slovo dalo slovo a když jsem jednou přišla domů, manžel mě uvítal slovy "máš tam kočku". A nejen tak někde - vybrala si jako svůj pelíšek postýlku mladšího syna a uvelebila se rovnou na polštářku. Černá jak uhel, naše Suzy nás oblažila svou přítomností a několika koťaty, z manžela se stal kočkomil do takové míry že jsme jeden čas měli doma asi sedm chlupáčů. Suzy se zvrhla s kocourem veterináře a povila 4 koťátka. Dále k nám docházel kocour Silvestr, který se jednou ztratil a neviděli jsme ho víc jak týden. V té době, v 90 letech, byla Itálie pod nájezdem emigrantů z Balkánu o kterých se říkalo, že chytají kočky a jedí je. Když už jsme Silvestra oplakali, vzbudilo nás ve 3 ráno úpěnlivé mňoukání. Silvestr seděl na římse - bydleli jsme v přízemí - špinavý, hubený, poškrábaný a nehezky vonící. Dostal najíst a napít a spal plné dva dny. Emigrantům unikl, ale zřejmě se dostal do spárů kocourů zápasících o kočičí přízeň.

Čas šel dál, zvířátka přicházela a odcházela, koťátka se rozdala, my jsme se přestěhovali a do nového bytu s námi šla jen jedna kočka jménem Brenda (matka Suzy, otec siamský fešák z horní ulice).

Po čase odešla i ona do kočičího ráje, dožila se úctyhodného věku 16 let. Rok jsme drželi smutek a pak syn přinesl černou kočičku které dal jméno Sissi a ta je s námi dodnes. Jako jediná ze všech se přátelí se mnou jen ve chvílích /jako třeba teď/ kdy zapnu počítač nebo jsem na telefonu. Svou náklonost mi vyjadřuje tím, že přechází sem a tam po mém břiše a občas mě sekne packou. Můj choť se stal jejím pánem, vůdcem, miláčkem a sluhou - jídlo přijímá pouze od něj, od ostatních jedině v krajním případě a ještě trucuje - čeká na něj před koupelnou, před pokojem a když slyší výtah, naběhne ke dveřím. Zřejmě rozpozná i jak zavře dveře dole u vchodu protože můj příchod domů s ní vůbec nehne, maximálně pootevře jedno oko, většinu dne totiž prospí a probere se až kvečeru.

Možná, že jí vadí i to, že jsem adoptovala jednoho pejska. Místo vysněného zlatého kokršpaněla je to fenka zlatého retrívra. Její panička bydlí dole v ulici, známe se už hodně let a kromě ní má doma ještě čtyři kočky, velký dům a zahradu. Bohužel i málo času, protože pracuje celý den a synové se rozutekli po svém. Slečna pejsková má ráda společnost a vydá asi za tři kokršpaněly. Má zákaz skákat po lidech, ale když není panička doma, využíváme toho a objímáme se o stošest, jen se musím nejdřív někde zapřít, protože je to jako když na vás spadne almara. Chodíme spolu na procházky a spokojenost je na všech stranách, maminka nemá výčitky svědomí, holčička je nadmíru šťastná z oňuchávání keříků a společnosti pejsánků a teta se hezky projde.

Všechna naše zvířátka, ať domácí, nebo s přechodným bydlištěm zanechala nejen evidentní stopy v našich srdcích, ale i na našich pohovkách, postelích, židlích a květinkách. Ve skříni mám oblečení rozdělené na letní, zimní a pro psa. Někde jsem četla tuto frázi:

Bohatí lidé mají na šatech etikety módních firem. Šťastní lidé zvířecí chlupy!