Dítě velkoměsta aneb z Prahy do Říma

Narodila a žila jsem až do svatby v Praze, zrovna jako moji rodiče i prarodiče, jen jedna babička byla Moravanka narozená v Brně. Takže skrz naskrz městské dítě, dalo by se říct s rodokmenem. Tak jako téměř všichni, kdo znají radosti i strasti života ve městě, toužila jsem po klidu venkova, nebo alespoň malého města, kde je klid, málo smogu, málo aut, žádný velký spěch, všichni se znají atakdále. Vzala jsem to trochu víc důkladně a odjela kapánek daleko, do klidného lázeňského městečka se spoustou zeleně a čistého vzduchu. Než dojdete na náměstí, potkáte nejméně pět až deset lidí kteří vás pozdraví, v obchodech si s každým tykáte a vše jak se zdá probíhá v klidu a míru i když zvlášť v posledních letech si musíte dávat trochu víc pozor kudy a kam jdete a kdo vám dýchá na záda. Pak se seznámíte s turisty z velkých měst a ti vás ujišťují že se tu máte jak v ráji, protože u nich je to daleko horší...
Ale nic to nemění na faktu,že velká města na mě dodnes působí jak magnet a čím větší, tím lepší. Pravda je, že něco jiného je bydlet dejme tomu na periferii a něco jiného navštívit jej jednou za čas jako turista, ale především Řím má pro mě neodolatelné kouzlo.
Stačí, když vystoupím z vlaku na hlavním nádraží Termini, po pár krocích jsem na náměstí Republiky a hned se cítím jak ryba ve vodě. Plnými doušky nasávám benzínové výpary a nechávám se unášet spěchajícím davem, tady do vás někdo strčí, tamhle někoho kopnete... a hlavně vás nikdo nezná ani znát nechce! Protože, co si budeme povídat, vše má své pro a proti..

Neslyšíte nic kromě motorů aut, skřípání brzd, houkání klaksonů a sirén. V Římě jsou totiž auta úplně všude a mezi nimi se proplétají motorky. Šance, že se někdo zastaví na přechodu a pustí vás na druhou stranu, je asi tak půl na půl. O něco větší je pouze za těchto podmínek :
-velmi nízká věková hranice (dítě, nejlépe v kočárku nebo batole);
-velmi vysoká věková hranice (senior značně pokročilého věku, nejlépe o berlích nebo na vozíčku);
-velmi atraktivní a velmi mladá žena (nejlépe s velmi krátkou sukní a pokud možno blondýnka).
Nemaje ani jednu z těchto výhod musíte se probojovat sami a spoléhat hlavně na semafory. Se mnou by ani tak problém nebyl - co se v mládí naučíš, v Římě jako když najdeš. Problém je s mou drahou polovičkou, narozeným a odjakživa bydlícím právě v tom klidném, lázeňském městečku o kterém byla řeč na začátku.
I když je dnešní provoz o hodně větší než dřív, oproti Římu je to pořád učiněná poušť. Pokud nejste zrovna na městském okruhu nebo větších silnicích, chodí se prostředkem ulice, v centru je pěší zóna, úzké uličky, velký piniový háj kde jediným povoleným prostředkem je kolo nebo autíčko na baterii, semafory se dají spočítat na prstech jedné ruky. Takto naučeného člověka těžko předěláte na jednodenním výletu v metropoli.
Náš průchod Římem se podobá cestě slepce s duševně zaostalým a lze špatně odhadnout kdo je kdo. Manžel se neustále pohybuje na okraji chodníků kde rukávem leští kolemjedoucí auta a odkud já ho odhazuji na zdi starobylých paláců. Před každým druhým semaforem ječím "červená, je tam červená!" , on odpovídá "vidím, vidím!" a vrhá se do silnice jak smyslů zbavený.
Na oplátku, mým problémem je orientace. Zatím jsem sice vždycky trefila domů, ale než se mi podařilo vracet se hned na první pokus tou nejkratší cestou, trvalo mi to asi 20 let. Před každým výletem si do sešitku (nějaké mapy na mobilu mě jen ještě víc mátnou) podrobně napíšu kudy jít stylem "od nádraží dolů 300 metrů, pak první ulicí doprava, na druhé křižovatce doleva " a pak se pro jistotu přeptáme. Manžel se naopak svým orientačním smyslem chvástá a opravdu se málokdy splete.
Tentokrát byla naše první zastávka v kostele Santa Maria della Vittoria kam se dalo dojít naprosto bezpečně - hlavní třídou dolů a první velká ulice doleva. Tento impozantní kostel má hodně společného s Prahou - vděčí za své jméno dokonce bitvě na Bílé hoře! Nemohla jsem si ho nechat ujít a jak můžete posoudit, stál opravdu za to

Kostel byl postaven v rozmezí let 1608 až 1620. Původně zasvěcený svatému Pavlovi, za své dnešní jméno vděčí vítězství katolíků v bitvě na Bílé hoře 8.listopadu 1620, nad stavovskou českou armádou. Toto vítězství bylo víc než hrdinské armádě přiřčeno právě Panně Marii a její ochraně. Její obrázek zobrazující "Klanění Panny Marie dítěti" měl pověšený na krku mnich karmelitán Dominik, který připravoval vojáky na bitvu svou ohnivou řečí. Dále se vypráví, že z očí děťátka vyšlehly světelné paprsky tak silné že oslnily protivníky kterým nezbylo nic jiného než se dát na chvatný ústup. Tolik pověst. Relikvie byla se všemi poctami 8. května 1622 převezena do římského kostela který byl na její počest pojmenován Svatá Marie Vítězná a umístěna na hlavním oltáři.
Kostel je zdoben freskami znázorňující vítězství katolické armády a jejího vstupu do Prahy a protestantů zahnaných do pekla.

Je navštěvován především pro mistrovské dílo barokního sochaře a architekta Gianlorenza Bernini (autora např. Fontány 4 řek na náměstí Navona , sloupoví chrámu sv.Petra ve Vatikánu a mnoha dalších) "Extáze svaté Terezy" znázorňující anděla který šípem protýká její srdce Láskou boží. Celé sousoší je umístěno v kapli kardinála Federica Cornara, na pozadí které znázorňuje zlaté paprsky. Po stranách jsou umístěny reliéfy s postavami členů rodu Cornaro. Celá scéna je velmi dekorativní, téměř divadelní a obzvlášť upoutají výrazy obou "hlavních představitelů" svaté Terezy v extázi a anděla který má téměř šibalský výraz.

V protější kapli svatého Josefa (San Giuseppe) se nachází sousoší sochaře Domenica Guidi "Il sogno di san Giuseppe" (Sen svatého Josefa)

 a pod nim relikvie svaté Viktorie.

Dalším cílem byl kostel Sant' Agostino (svatého Augustina) kam jsme zašli už při minulé návštěvě, ale většina římských kostelů dodržuje polední pauzu a bylo zavřeno.
Ptala jsem se manžela, zda mám popsat kudy kam, ale on pravil že kostel lehce najdeme, je přece na tom malém náměstíčku hned vedle náměstí Navona kde jsme byli již několikrát.
Svatá prostoto! Příště už se nachytat nenechám. Manžel kroužil městem jak tažný pták a já poskakovala za ním po kočičích hlavách a nedívala se nalevo ani napravo - mám přece spolehlivého vůdce! Když jsme asi po 40 minutách dokroužili zpět do místa odkud jsme vyšli, zatnula jsem zuby a na kapotu nejbližšího zaparkovaného auta roztáhla plachtu mapy Říma kterou prozřetelně vozím sebou. Kostel byl asi 5 minut od nás, kupodivu pořád na tom samém, stejnojmenném náměstí kde se nachází od roku 1483,kdy byla jeho výstavba ukončena.
Námaha ale byla odměněna, zpoždění odpuštěno, prohlídka splnila očekávání.

Je zde vystaven jeden z nejznámějších obrazů malíře Caravaggio " La Madonna dei Pellegrini" (Madona poutníků) datovaná mezi roky 1604 - 1606. Caravaggio namaloval Madonnu v neobvyklém stylu - žádný trůn, ani oblečení typické pro tehdejší dobu, žádní andělé, představuje jí jako prostou ženu s dítětem...

Dokonce, jak se zdá, mu jako modelka posloužila jedna jeho známá prostitutka. Netřeba dodávat, že v té době vzbudil obraz nemalé pohoršení.

....a neméně slavné sousoší "La Madonna del parto" od sochaře Jacopa Sansovina

dále pak affresco Profeta Isaia od slavného malíře Raffaella z roku 1511 - 1512.

Po prohlídce jsme se na další cestu raději zeptali a došli tak bez úhony k řece Tevere kde jsme přešli most a octli se v kdysi malebné čtvrti Trastevere.

Původně to byla lidová čtvrť plná malých, typických restaurací, kde jste se najedli za pár lir, pouličních umělců, trhů, prostě charakteristická. Dnes tam jsou pořád malé restaurace, ale spíš s turistickým rázem a pouliční umělci se vyžívají hlavně ve čmárání po zdech.
Najedli jsme se v malé "trattorii" jak jsou místní restaurace zvány (česky by se asi řeklo hospůdka) a vyrazili do Villa Farnesina která je známá svými freskami od Raffaella. Není možná tolik známá jak by si zasluhovala, kromě úchvatných interiérů kde máte pocit, že jste v kapli Sistinské, je hezká i zvenku a můžete se projít krásnou zahradou. Bylo už poměrně pozdě, tak nám hodný pan pokladní prodal jen dětské lístky :-)
I tak jsme toho stihli hodně vidět i vyfotit.

Pokaždé, když jedu do Říma, překvapuje mě jak jsou památky, za kterými lidé jezdí z celého světa, volně přístupné bez nějakých extra opatření. Obrazy i sochy v kostelích jsou většinou v kapličkách, ale kolikrát odděleny od zvědavých návštěvníků pouze silným provazem kterým se dává na vědomí že dál už ne.
Někde se za návštěvu platí, jako třeba v Kolosseu nebo na Fori romani, samozřejmě i za muzea, ale je spousta kašen, obelisků, fontán, soch, uměleckých děl i významných jako například i těch co jsme teď viděli, kde se neplatí nic, kostely jsou všechny (a je jich v Římě kolem 900!) zdarma.
Na jednu stranu je to správné, na druhou jsou tato díla vystavena i vandalům nebo exhibicionistům, jedna za všechny, Fontana di Trevi kde se každý rok někdo koupe.
Ne všechna města jsou ale takhle štědrá, to mějte na paměti pokud někdy navštívíte Itálii.
Pro dnešek se s Římem rozloučíme, ale určitě to není naposled. Mimo jiné mám už naplánovanou další cestu i na listopad - ale s mým cestovním plánem! ARRIVEDERCI, ROMA!!