Jak jsme jeli do Němec aneb “Jste tam za 10 minut”

 Předloni jsme se vydali navštívit našeho mladšího syna který pracuje v německém Wiesbadenu, 40 km od Frankfurtu nad Mohanem. Letěli jsme z Pisy se společností Ryanair, kterou nemám ráda, protože jsou velmi nekompromisní co se zavazadel týče. Přesáhnout o 20 dkg váhu znamená otevřít kufr a vzít si z něj na sebe ještě jeden svetr. Vy tak vážíte o 20 deka víc , kufr o 20 deka míň, jakoby to letadlu nebylo jedno.

Až při porovnání ceny jejich letenek oproti jiným jsem je začala mít ráda o něco víc ( a v dnešní době bych s nimi letěla třeba v noční košili).

                

                                                            Pohled z letadla        

 

Před odletem jsem se ptala synka jak daleko od letiště vlastně bydlí a jak to ve Frankfurtu funguje - slyšela jsem, že letiště je obrovské . Řekl, že my přistaneme na druhém terminálu , odtamtud nás odveze letištní autobus na první terminál, kde počká on. "Jste tam za 10 minut",  kein Problem! 

Cesta proběhla v klidu. Během letu nám byla nabízena káva, nápoje, obložené chleby, časopisy, voňavky i lístky do loterie - vše za patřičný peníz. Kolem 18 hodiny jsme přistáli a letadlo jelo dál po letištní ploše. Jelo se tak dlouho, že jsme si mysleli, jestli jsme nepřistáli někde jinde a nebudeme zase vzlétat. Dodrncali jsme se konečně k terminálu a  spletitými chodbami jsme přišli do vestibulu. Pak dalších 15 minut autobusem na 1. terminál, kde přistávají letadla bohatších turistů a kde čekal synek.  Odtamtud jsme měli jet vlakem přímo z letiště do Wiesbadenu. Bylo asi tři čtvrtě na sedm. Ptal se, jestli se nechceme najíst na letišti. Mám s letištní stravou špatné zkušenosti a zeptala jsem se, za jak dlouho dorazíme do hotelu. 

“Za 40 minut jsme na nádraží ve Wiesbadenu a pak jsme za 10 minut v hotelu”. Dobrá, najíme se tam, nebo zajdeme do centra. 

Za 40 minut jsme opravdu byli na nádraží ve Wiesbadenu.

Po 10 minutách chůze jsme v dálce teprve zahlédli světla velkoměsta, po dalších 10 jsme prošli kolem domu, kde bydlí syn. Má malý byteček, kam se vejde jen on. Ptám se, jak dlouho ještě půjdeme, umírala jsem hlady. “Jsme tam za 10 minut! Vydrž!”

Držela jsem, abych nemluvila sprostě. Jen tak mezi řečí prohodil, že neví, jestli ještě seženeme něco k jídlu, protože v restauracích se kuchyň zavírá ve 21 hodin a pak už se jen pije. 

 "A co hotel?” “ Tam se podávají jen snídaně . Ale už od šesti, v nejhorším si počkáte, ha ha!”

V Itálii se často chodí na večeři, když v Německu zavírají, s tím jsme nepočítali. 

Do hotelu jsme se doploužili ve tři čtvrtě na devět...

                                                               Hotel Novum 

Horký lázeňský pramen před hotelem..

...a zelený mužík..

Nakonec nás zachránila italská pizzerie, která se snažila udělat čest svému jménu a kuchyň byla otevřená až do 22 hodin. Škoda, že kromě názvu tam nepracoval jediný Ital, ale pizza byla výborná a pro mě za mě jí mohl péct třeba sám Lucifer v pekle. 

Druhý den poprchávalo a vydali jsme se na procházku městem, Po obědě se vyčasilo a krásné počasí nás doprovázelo během celého našeho pobytu.

Wiesbaden je lázeňské město se vším všudy - krásné zahrady,..

Herna (Kasino)...

Herna uvnitř...

radnice..

typické německé domy..

 

kostel Marktkirche

městské centrum

Druhý den nás čekal moc hezký výlet i krásné počasí . Vlakem jsme jeli do Koblenze, starobylého historického města, které se rozkládá na  soutoku řek Mosely a Rýna. Původní římská pevnost založená kolem roku 9 př.n.l., ležela na cípu země mezi oběma řekami a z jejího latinského názvu "confluentes" (soutok) vzniklo dnešní jméno Koblenz.  Soutoku se říká Německý roh (Deutsches Ecke)

Nad soutokem se tyčí monumentální socha císaře Viléma I.

A kdo netrpí závratí, může jej obdivovat i z lanovky 

Historie dýchá na každém kroku, Koblenz se může pochlubit velkým množstvím kulturních a historických památek, malebnými uličkami a příjemnou, pohodovou atmosférou... 

 

              

                                                              Centrum města

Pak následoval den mého setkání s kamarádkou ještě ze ZDŠ, se kterou jsem se viděla před pár lety v Praze, i když se často slyšíme po telefonu. Bydlí ve městě Limburk, 40 km od Frankfurtu , ale na druhou stranu než je Wiesbaden. Městečko není velké, ale moc hezké, typicky německé.

 Jeho nejznámější památka, gotická  katedrála Sv.Jiří a Sv.Mikuláše se kdysi honosila privilegiem zdobit tisícovku marek.

Nachází se na kopci, kam se dostanete přes malebné náměstí spletitými uličkami....

 

S kamarádkou a jejím manželem jsme prožili krásné  odpoledne a pak už jeli zpět, kde na nás čekal hladový synátor . Vzal nás do předem vyhlídnuté restaurace , kde lehce povečeřel. 

My jsme tak odvážní nebyli a večeře byla skromnější.

Dobré pivo ale chybět nesmělo :-)

Druhý den nás čekala cesta nazpět a protože letadlo jsme měli až v šest, rozhodli jsme se jet už ráno a prohlédnout si Frankfurt, který  je finančním centrem Evropy, takže většinou  moderní výstavba. Z fotografií jsme viděli, že historické centrum je malé, ale malebné . 

Zeptala jsem se synka , kudy kam, abychom zbytečně neztráceli čas .

“Je to úplně jednoduché . Hned před nádražím je moderní část města , mrakodrapy a tak. Vpravo pak staré město” 

“Jak daleko vpravo?” 

“Blízko, jste tam za 10 minut!”

Vyšli jsme před nádraží do stínu mrakodrapů a vydali se hlavní třídou nahoru . Uvítalo nás nespočet restauraci, barů a pizzerií snad všech etnických skupin které jsem znala. Okolní ulice se nesly v podobném duchu a téměř nic se nepodobalo pověstnému německému pořádku - odpadky, prázdné krabice,  uprostřed chodníku nechybělo ani pečené kuřecí stehno.

Konečně jsme objevili slušně vypadající německé  bistro, kde jsme si dali kávu a zákusek na posilněnou. 

Mojí chatrnou němčinou jsem se zeptala milé paní u pultu, jak se nejlépe dostat do centra. Trochu mě zmátlo, když začala odpočítávat mosty. Něco ve smyslu, že nejkratší a nejhezčí cesta je kolem řeky, erste Brucke, zweite Brucke...atakdále. Vydali jsme se na cestu a zhruba u třetího mostu jsem se jiné paní znovu zeptala, kudy do centra. Ta začala opět odpočítávat ein, zwei...

Tam někde v dáli jsme zahlédli nějakou věž, pravděpodobně vytoužené historické jádro. 

V čase, který nám zbýval, bychom tam došli a museli se honem rychle vracet zpět. Nechtěli jsme riskovat a vzdali jsme to, vrátili jsme se na letiště . Zavolala jsem synátora , aby mi objasnil kudy a jak se tam za 10 minut dostal .

Vypadlo z něj, že to možná bylo o něco víc, možná 20 a že se i kousek cesty VEZL!! Prý na to zapomněl když jsme se o tom bavili...🙈

Zato já jsem si vzpomněla na kamarádku, která mluvila asi o hodinovém okruhu, ale synek to odbyl mávnutím ruky, že se asi někde loudali. 

Fotografie tedy dodal on, abychom se pokochali alespoň pohledem..

 

Frankfurtské letiště bylo opravdu veliké a neútulné. Chvíli jsme poseděli , pak jsem se vydala na obhlídku. U bezpečnostní kontroly zrovna nikdo nebyl, tak jsem navrhla manželovi že půjdeme , ať to máme za sebou. 

 Před námi šlo pár mladých lidí a koho si vybrali k namátkové osobní kontrole? Přece nás, neškodné turisty! Hezky upažit, vzpažit, otočit se, ukázat i podrážky bot.

Měli jsme už vyndáno všechno z kapes kvůli detektoru a manžel si vzal schválně pásek bez kovové spony, aby si ho nemusel sundávat. Jenže kontrola je kontrola a pásek musel být prohledán. Bohužel s ním šly dolů i kalhoty .

Přicházejícím turistům se naskytl obraz dvou podezřelých individuí, z nichž jedno ve spodním prádle, jak se vzdávají dvěma kontrolorům, kdy kontrolorka se řehtala jako kůň a kontrolor stál v rozpacích opodál s řemenem v ruce.

Drogy ani zbraně se u nás nenašli a byli jsme propuštění dál. 

Let proběhl klidně , opět v komerčním duchu, ale čekalo nás ještě jedno překvapení, když jsme asi 20 minut kroužili nad mořem před přistáním v Pise. Pořád se ne a ne trefit. Letadlo opisovalo ladné křivky a mě přicházelo na mysl cokoliv, ale především filmy, kdy byla zjištěna závažná porucha motorů a letadlo se muselo zbavit paliva, aby v případě nouzového přistání nedošlo k devastujícímu požáru a zůstala alespoň nějaká, byť mlhavá, šance na přežití. 

Naštěstí se jednalo pouze o banální nedostatek místa na příletové dráze, protože na rozdíl od Frankfurtu, Pisa má jen jedno přívětivé letišťátko kde prostě vystoupíte z letadla a jste tam. 

Pak už jsme zahlédli staršího syna který pro nás přijel a dovezl domů. Náš prodloužený víkend zdárně skončil, ale jediné co jsme opravdu zvládli za 10 minut bylo vybalení příručních kufříků! 

Artyčok kardový (Cardo)

Artyčok pravděpodobně znáte, možná méně jeho příbuzného artyčok kardový (Cardo , čte se kardo ), o kterém bude dnes řeč.  Jedná se o zeleninu, která se pěstovala již ve starověku, vypadá jako velký bodlák a ke konzumaci se používají dužnaté řapíky,  které vzhledem připomínají řapíkatý celer a chutí jsou něco mezi chřestem a artyčokem - mírně nahořklé, ale jemné. Jsou široké kolem 4-6 cm a dlouhé asi 30 - 40 cm. Pár týdnů před sklizní ( je to zimní zelenina - mluvíme o zimě středomořské)  se obalí slámou aby se vybělily. 

Před kuchyňskou úpravou se jednotlivé stony odlomí od kořene a odkrojí tvrdší, spodní část. Pak se odstraní dlouhá podélná vlákna, podobně jako u řapíkatého celeru a nakrájí se na kousky, zhruba 5 cm. Aby neztmavl, vloží se do studené vody s citronovou šťávou, tím se zbaví i nečistot. Pak se propláchne a dá vařit do mírně osolené vody opět s přídavkem citronové šťávy. Doba varu je přibližně 45 minut až hodinu, podle stáří. Potom je jeho další úprava již rychlá.

V Toskánsku je oblíbený už od nepaměti, zelenina není náročná na pěstování ani na sklizeň, nesnese ale velkou zimu, takže v českých podmínkách by se na podzim musela vyndat ze země.

                             Tento kvetoucí týpek se celým jménem nazývá Cardo mariano

  

Tohle je jeho  jedlá část. Kardo je nazývaný také "gobbo" - hrbáč, protože celý stvol je mírně ohnutý a po uvaření se kousky trochu zkroutí. 

 A nyní jsme už pokročili v tepelné úpravě - vařené kousky stvolů nevypadají nijak zázračně, ale za svobodna to taky nebyl žádný krasavec :-)

                                                                           

Uvaření je podmínkou k další úpravám a věřte, že se vám odvděčí. Receptů je mnoho, předkládám moje nejoblíbenější - první je Kardo a salsiccia (italská klobáska)

*****************************************************************************

INGREDIENCE pro 2 osoby 

2 - 3 klobásky

2 - 3 kardové řapíky

pár lžic drcených rajčat nebo rajského protlaku

mleté peperončíno podle chuti

čerstvý chléb jako příloha

******************************************************************************

Příprava je víc než jednoduchá - klobásky nakrájíme na menší kousky a dáme do pánve, většinou není potřeba ani olej, nebo jen malinko. Mírně opečeme a přidáme rajčata nebo protlak, ochutíme peperončínem, pokud máte rádi pikantnější pokrmy. Italské klobásky jsou už kořeněné dost. 

Pak vložíme kardy a ještě asi 5 minut povaříme. Podáváme s čerstvým chlebem.

Pro vegetariány - vynechte klobásku a ke konci vaření posypte pokrm 2 lžícemi strouhanky smíchané se 2 lžícemi strouhaného parmezánu, Promíchejte, nechte chvíli odpočinout a podávejte. 

Podobně se připravuje i řapíkatý celer, jen je trochu víc aromatický než kardo,

 

  Druhý recept je pro milovníky smažených pokrmů. Nemějte výčitky, kardo obsahuje minimum kalorií a smažení v lehkém těstíčku a kvalitním oleji mu jich moc nepřidá.

****************************************************************************

INGREDIENCE:

množství vařených kousků se řídí počtem a chutí strávníků

Těstíčko - připravuji pouze z hladké mouky, soli a vody, nebo piva, někdy přidám i lžíci strouhaného parmezánu, ale nemusí být.  Do hlubokého talíře dám prosátou hladkou mouku, trochu soli a pomalu přilévám tekutinu. Míchám aby se neudělaly žmolky.

Dále budete potřebovat kvalitní olej na smažení

****************************************************************************  

Těstíčko by mělo asi půl hodiny odpočívat a HLAVNĚ být v lednici. Pak do něj namočím kousky vařeného karda, pěkně v něm obalím a dám znovu do lednice (tato pasáž je důležitá, protože až vložíte studený kousek do vyšší vrstvy velmi horkého oleje, vytvoří se ta správná a křupavá krusta).

 Smažte vždy jen několik kousků najednou, aby se olej moc neochladil a musí v něm plavat, to platí pro všechny smažené pokrmy. Smažte do zlatova, pak vyjměte na papírový ubrousek a podávejte. 

 Typ - pokud mi zbyde těstíčko, přidám do něj trochu nakrájené šunky nebo jiné uzeniny a strouhaného sýra a usmažím slané lívanečky...

 

Kardo je nejen chutný, ale i zdravý, obsahuje především velké množství draslíku, vápníku, hořčíku a vlákniny.  BUON APPETITO!

"Cenci" (Boží milosti)

Povánoční období je charakterizováno především karnevalovými oslavami a následujícím masopustem. V Itálii jsou oblíbené sladkosti které se dost podobají těm našim - smažené kobližky v různých obdobách jako např.tvarohové, rýžové,jablkové nebo krupicové - fantazii se meze nekladou. "Cenci" jsou vlastně naše boží milosti jen mírně odlišné. V Toskánsku tento název znamená doslova "hadry" Dělají se v každém regionu pod jiným názvem, ale recept je podobný. Jinde v Itálii mají názvy jako "chiacchere" (hovory,drby) v Lombardii, "bugie" (lži) v Piemonte a tak podobně.

Mě osobně připomínají i naše krachle...zvlášť když jsou hodně tenké, např.protažené strojkem na těstoviny.

******************************************************************************************************************************************************

RECEPT:

300 g hladké mouky

50 g másla

2 vejce

1/2 prášku do pečiva

2 plné lžíce cukru

sůl - větší špetka

vanilka

šťáva z půlky pomeranče a strouhaná kůra

2 lžíce rumu nebo dezertního sladkého vína

olej (nejlépe arašídový) na smažení

moučkový cukr s vanilkou na posypání

******************************************************************************************************************************************************

Rozpusťte máslo a rozšlehejte vejce. Do mouky prosejte prášek, přidejte cukr, sůl, vejce, šťávu a kůru z pomeranče, máslo, rum a vypracujte hladké těsto. Nechte asi půl hodiny odpočinout v chladu.

Potom vyválejte tenké těsto - pokud máte strojek na nudlová těsta, použijte jej. Nakrájejte rádýlkem obdélníky asi 15x10 cm nebo podle vašeho vkusu a smažte ve vyšší vrstvě oleje. Vyndejte děrovanou naběračkou na savý papír aby se zbavily přebytečného tuku. Po částečném vychladnutí sypejte moučkovým cukrem. BUON APPETITO!

Tatarská omáčka z kaparů

Mám ráda tatarskou omáčku, zvlášť k rybě s hranolky. Jinak česká klasika - smažený sýr, nebo přírodní steak, roastbeef - uplatnění určitě najdete.

 S tou kupovanou jsem zde příliš neuspěla, v podstatě je to majonéza s několika kousky čehosi  - začala jsem ji tedy vyrábět doma. Jako hlavní surovinu jsem použila kapary v nálevu. Pokud nemáte,můžete nahradit kyselou okurkou.

*************************************************************************************

INGREDIENCE - zhruba 2 porce:

4 plné lžíce majonézy (používám zn.Calvé nebo Kraft)

1 plná lžíce drobně sekaných kaparů

asi půl lžičky velmi drobně krájené cibule 

1/2 lžičky plnotučné hořčice

1 lžička sekané petrželky (i zmrazené)

**************************************************************************************

Všechny ingredience smíchejte dohromady. Většinou není třeba dosolit ani okyselit,ale řiďte se vlastní chutí. BUON APPETITO!

Rizoto s vejcem (Risotto con uovo)

Dnes přináším další recept, který tu už jednou byl. Našla jsem fotografii která zmizela po zrušení blogu cz , trochu upravila článek (byl ještě bez háčků a čárek ) a protože se jedná o jeden z velmi jednoduchých a úspěšných  receptů, řekla jsem si, proč si ho nepřipomenout? 😊

******

 Věděli jste, že Itálie je největší  producent rýže  v Evropě ? Pěstuje se převážně v  Padánské nížině a spolu s těstovinami tvoří základ italské kuchyně. Správně připravené rizoto má být krémové konzistence a ne příliš  suché. K jeho přípravě potřebujeme čas, protože  nejdříve musíme rýži trochu orestovat v základu a pak postupně přilévat horký vývar aby se nepřerušil var. Je potřeba často míchat a další tekutinu přidávat až když je předchozí várka témeř vsáknutá do rýže -jen tak získáme opravdu chutné rizoto. Zrovna jako při přípravě těstovin i při vaření rizota jsou  Italové puntičkáři - existuje mnoho druhů rýže, podle velikosti zrnka a délky varu se pak určuje k jakému druhu pokrmu se hodi. Rizoto vyžaduje větší  zrnka a delší čas vaření . Rozhodně se nedoporučuje používat rýži předvařenou - ušetří čas, ale chuť vezme za své.

Dnešní recept je opět velmi rychlý a jednoduchý - stačí dodržet pár základních předpisů.

******************************************************************************************

INGREDIENCE pro 4 osoby

8 plných hrstí rýže pro rizoto (asi 320 - 350 gr)

2 celá vejce

1 cibulka - nejlépe čerstvá

4 plné lžíce pravého strouhaného parmazánu - i víc,  parmazán není na škodu, naopak!

asi 3/4 litru horkého zeleninového vývaru - i z kostky

kousek másla

olej, sůl, pepř

****************************************************************************

Rýži propláchneme studenou vodou. Na olej dáme zpěnit nakrájenou cibulku a vložíme rýži.  Dobře mícháme a mírně orestujeme. Pak začneme podléhat, po naběračkách. Pokaždé zamícháme a když se vývar vsákne, přidáme další naběračku. Mezitím rozklepneme vejce, rozšleháme a přidáme 2 lžíce parmazánu. Když je rýže témeř měkká - nesmí se vysušit,ale zůstat vláčná - v Itálii říkají "a onda" -zvlněná -když pohnete kastrolem, rizoto by se mělo vlnit - odstavíme z plotny a vmícháme vejce se sýrem a kousek másla . Dobře vymícháme, podle potřeby dosolíme, přidáme špetku pepře a podáváme. Na talíři ještě posypeme sýrem. 

Vím, že dost lidí má k italskému “zvlněnému” rizotu výhrady, preferuje klasické suché . Je to většinou dané tím, že se použije nesprávný druh rýže a vznikne mazlavá kaše. Záleží i na kuchaři(kuchařce), o tom vím své,  než se mi podařilo vychytat ten správný druh a trik, leckterý šéf by zaplakal. Úplně řídké ho nedělám, jen hodně měkké .

Dále je potřeba, vlastně nutnost, podávat rizoto okamžitě, hned po uvaření. Pokud zbyde, dá se použit jako “rizoto al salto” , opečené rizoto, ale o tom zas příště . BUON APPETITO!