Jak jsme jeli do Němec aneb “Jste tam za 10 minut”

 Předloni jsme se vydali navštívit našeho mladšího syna který pracuje v německém Wiesbadenu, 40 km od Frankfurtu nad Mohanem. Letěli jsme z Pisy se společností Ryanair, kterou nemám ráda, protože jsou velmi nekompromisní co se zavazadel týče. Přesáhnout o 20 dkg váhu znamená otevřít kufr a vzít si z něj na sebe ještě jeden svetr. Vy tak vážíte o 20 deka víc , kufr o 20 deka míň, jakoby to letadlu nebylo jedno.

Až při porovnání ceny jejich letenek oproti jiným jsem je začala mít ráda o něco víc ( a v dnešní době bych s nimi letěla třeba v noční košili).

                

                                                            Pohled z letadla        

 

Před odletem jsem se ptala synka jak daleko od letiště vlastně bydlí a jak to ve Frankfurtu funguje - slyšela jsem, že letiště je obrovské . Řekl, že my přistaneme na druhém terminálu , odtamtud nás odveze letištní autobus na první terminál, kde počká on. "Jste tam za 10 minut",  kein Problem! 

Cesta proběhla v klidu. Během letu nám byla nabízena káva, nápoje, obložené chleby, časopisy, voňavky i lístky do loterie - vše za patřičný peníz. Kolem 18 hodiny jsme přistáli a letadlo jelo dál po letištní ploše. Jelo se tak dlouho, že jsme si mysleli, jestli jsme nepřistáli někde jinde a nebudeme zase vzlétat. Dodrncali jsme se konečně k terminálu a  spletitými chodbami jsme přišli do vestibulu. Pak dalších 15 minut autobusem na 1. terminál, kde přistávají letadla bohatších turistů a kde čekal synek.  Odtamtud jsme měli jet vlakem přímo z letiště do Wiesbadenu. Bylo asi tři čtvrtě na sedm. Ptal se, jestli se nechceme najíst na letišti. Mám s letištní stravou špatné zkušenosti a zeptala jsem se, za jak dlouho dorazíme do hotelu. 

“Za 40 minut jsme na nádraží ve Wiesbadenu a pak jsme za 10 minut v hotelu”. Dobrá, najíme se tam, nebo zajdeme do centra. 

Za 40 minut jsme opravdu byli na nádraží ve Wiesbadenu.

Po 10 minutách chůze jsme v dálce teprve zahlédli světla velkoměsta, po dalších 10 jsme prošli kolem domu, kde bydlí syn. Má malý byteček, kam se vejde jen on. Ptám se, jak dlouho ještě půjdeme, umírala jsem hlady. “Jsme tam za 10 minut! Vydrž!”

Držela jsem, abych nemluvila sprostě. Jen tak mezi řečí prohodil, že neví, jestli ještě seženeme něco k jídlu, protože v restauracích se kuchyň zavírá ve 21 hodin a pak už se jen pije. 

 "A co hotel?” “ Tam se podávají jen snídaně . Ale už od šesti, v nejhorším si počkáte, ha ha!”

V Itálii se často chodí na večeři, když v Německu zavírají, s tím jsme nepočítali. 

Do hotelu jsme se doploužili ve tři čtvrtě na devět...

                                                               Hotel Novum 

Horký lázeňský pramen před hotelem..

...a zelený mužík..

Nakonec nás zachránila italská pizzerie, která se snažila udělat čest svému jménu a kuchyň byla otevřená až do 22 hodin. Škoda, že kromě názvu tam nepracoval jediný Ital, ale pizza byla výborná a pro mě za mě jí mohl péct třeba sám Lucifer v pekle. 

Druhý den poprchávalo a vydali jsme se na procházku městem, Po obědě se vyčasilo a krásné počasí nás doprovázelo během celého našeho pobytu.

Wiesbaden je lázeňské město se vším všudy - krásné zahrady,..

Herna (Kasino)...

Herna uvnitř...

radnice..

typické německé domy..

 

kostel Marktkirche

městské centrum

Druhý den nás čekal moc hezký výlet i krásné počasí . Vlakem jsme jeli do Koblenze, starobylého historického města, které se rozkládá na  soutoku řek Mosely a Rýna. Původní římská pevnost založená kolem roku 9 př.n.l., ležela na cípu země mezi oběma řekami a z jejího latinského názvu "confluentes" (soutok) vzniklo dnešní jméno Koblenz.  Soutoku se říká Německý roh (Deutsches Ecke)

Nad soutokem se tyčí monumentální socha císaře Viléma I.

A kdo netrpí závratí, může jej obdivovat i z lanovky 

Historie dýchá na každém kroku, Koblenz se může pochlubit velkým množstvím kulturních a historických památek, malebnými uličkami a příjemnou, pohodovou atmosférou... 

 

              

                                                              Centrum města

Pak následoval den mého setkání s kamarádkou ještě ze ZDŠ, se kterou jsem se viděla před pár lety v Praze, i když se často slyšíme po telefonu. Bydlí ve městě Limburk, 40 km od Frankfurtu , ale na druhou stranu než je Wiesbaden. Městečko není velké, ale moc hezké, typicky německé.

 Jeho nejznámější památka, gotická  katedrála Sv.Jiří a Sv.Mikuláše se kdysi honosila privilegiem zdobit tisícovku marek.

Nachází se na kopci, kam se dostanete přes malebné náměstí spletitými uličkami....

 

S kamarádkou a jejím manželem jsme prožili krásné  odpoledne a pak už jeli zpět, kde na nás čekal hladový synátor . Vzal nás do předem vyhlídnuté restaurace , kde lehce povečeřel. 

My jsme tak odvážní nebyli a večeře byla skromnější.

Dobré pivo ale chybět nesmělo :-)

Druhý den nás čekala cesta nazpět a protože letadlo jsme měli až v šest, rozhodli jsme se jet už ráno a prohlédnout si Frankfurt, který  je finančním centrem Evropy, takže většinou  moderní výstavba. Z fotografií jsme viděli, že historické centrum je malé, ale malebné . 

Zeptala jsem se synka , kudy kam, abychom zbytečně neztráceli čas .

“Je to úplně jednoduché . Hned před nádražím je moderní část města , mrakodrapy a tak. Vpravo pak staré město” 

“Jak daleko vpravo?” 

“Blízko, jste tam za 10 minut!”

Vyšli jsme před nádraží do stínu mrakodrapů a vydali se hlavní třídou nahoru . Uvítalo nás nespočet restauraci, barů a pizzerií snad všech etnických skupin které jsem znala. Okolní ulice se nesly v podobném duchu a téměř nic se nepodobalo pověstnému německému pořádku - odpadky, prázdné krabice,  uprostřed chodníku nechybělo ani pečené kuřecí stehno.

Konečně jsme objevili slušně vypadající německé  bistro, kde jsme si dali kávu a zákusek na posilněnou. 

Mojí chatrnou němčinou jsem se zeptala milé paní u pultu, jak se nejlépe dostat do centra. Trochu mě zmátlo, když začala odpočítávat mosty. Něco ve smyslu, že nejkratší a nejhezčí cesta je kolem řeky, erste Brucke, zweite Brucke...atakdále. Vydali jsme se na cestu a zhruba u třetího mostu jsem se jiné paní znovu zeptala, kudy do centra. Ta začala opět odpočítávat ein, zwei...

Tam někde v dáli jsme zahlédli nějakou věž, pravděpodobně vytoužené historické jádro. 

V čase, který nám zbýval, bychom tam došli a museli se honem rychle vracet zpět. Nechtěli jsme riskovat a vzdali jsme to, vrátili jsme se na letiště . Zavolala jsem synátora , aby mi objasnil kudy a jak se tam za 10 minut dostal .

Vypadlo z něj, že to možná bylo o něco víc, možná 20 a že se i kousek cesty VEZL!! Prý na to zapomněl když jsme se o tom bavili...🙈

Zato já jsem si vzpomněla na kamarádku, která mluvila asi o hodinovém okruhu, ale synek to odbyl mávnutím ruky, že se asi někde loudali. 

Fotografie tedy dodal on, abychom se pokochali alespoň pohledem..

 

Frankfurtské letiště bylo opravdu veliké a neútulné. Chvíli jsme poseděli , pak jsem se vydala na obhlídku. U bezpečnostní kontroly zrovna nikdo nebyl, tak jsem navrhla manželovi že půjdeme , ať to máme za sebou. 

 Před námi šlo pár mladých lidí a koho si vybrali k namátkové osobní kontrole? Přece nás, neškodné turisty! Hezky upažit, vzpažit, otočit se, ukázat i podrážky bot.

Měli jsme už vyndáno všechno z kapes kvůli detektoru a manžel si vzal schválně pásek bez kovové spony, aby si ho nemusel sundávat. Jenže kontrola je kontrola a pásek musel být prohledán. Bohužel s ním šly dolů i kalhoty .

Přicházejícím turistům se naskytl obraz dvou podezřelých individuí, z nichž jedno ve spodním prádle, jak se vzdávají dvěma kontrolorům, kdy kontrolorka se řehtala jako kůň a kontrolor stál v rozpacích opodál s řemenem v ruce.

Drogy ani zbraně se u nás nenašli a byli jsme propuštění dál. 

Let proběhl klidně , opět v komerčním duchu, ale čekalo nás ještě jedno překvapení, když jsme asi 20 minut kroužili nad mořem před přistáním v Pise. Pořád se ne a ne trefit. Letadlo opisovalo ladné křivky a mě přicházelo na mysl cokoliv, ale především filmy, kdy byla zjištěna závažná porucha motorů a letadlo se muselo zbavit paliva, aby v případě nouzového přistání nedošlo k devastujícímu požáru a zůstala alespoň nějaká, byť mlhavá, šance na přežití. 

Naštěstí se jednalo pouze o banální nedostatek místa na příletové dráze, protože na rozdíl od Frankfurtu, Pisa má jen jedno přívětivé letišťátko kde prostě vystoupíte z letadla a jste tam. 

Pak už jsme zahlédli staršího syna který pro nás přijel a dovezl domů. Náš prodloužený víkend zdárně skončil, ale jediné co jsme opravdu zvládli za 10 minut bylo vybalení příručních kufříků!