Třená mramorovaná bábovka s pomerančem

Pro další ze série bábovek jsem použila trochu jiný recept než obvykle (hrníčkový nebo kelímkový), ale klasické třené těsto. Zlákala mě i kombinace kakaa a pomeranče, která se mi osvědčila i v jiných receptech.
Nejdříve si vyndejte máslo z lednice aby mělo pokojovou teplotu, omyjte pomeranče, odvažte si potřebné množství mouky, Maizeny nebo bramborové moučky, kakaa a cukru abyste měli vše při ruce a jdeme na to!
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
230 gr hladké nebo polohrubé mouky
40 gr Maizeny nebo bramborové moučky
120 gr másla
3 vejce
1 pomeranč nejlépe bio kvality
150 gr cukru
20 gr kakaa bez cukru
100 ml vlažného mléka
1 prášek do pečiva
špetka soli
******************************************************************************************************************************************
Změklé máslo třete s cukrem až vznikne měkký, hladký krém. Přidejte sůl a pak vejce, jedno po druhém. Každé dobře vmíchejte do směsi másla a cukru a pak teprve přidejte další. Pak pramínkem přilévejte vlažné mléko, dejte i nastrouhanou pomerančovou kůru a vše dobře promíchejte.
Mouku prosijte spolu s polovinou Maizeny (nebo bramborové moučky) a práškem do pečiva. Touto směsí posypávejte povrch máslového krému a pomocí vařečky promíchávejte odspoda nahoru.
Nyní si těsto rozdělte na dvě poloviny. Do jedné vmíchejte prosáté kakao a do druhé zbytek Maizeny.
Do vymazané a moukou nebo strouhankou vysypané formy dejte po obvodu několik lžic tmavého těsta, na něj světlé těsto, pak zas tmavé až vypotřebujete všechno. Dejte péct na 180°po dobu asi 35 - 40 minut. Po upečení nechte prochladnout, vyklopte na drátěnou mřížku a úplně vychladnutou bábovku pocukrujte moučkovým cukrem.

Dítě velkoměsta aneb z Prahy do Říma

Narodila a žila jsem až do svatby v Praze, zrovna jako moji rodiče i prarodiče, jen jedna babička byla Moravanka narozená v Brně. Takže skrz naskrz městské dítě, dalo by se říct s rodokmenem. Tak jako téměř všichni, kdo znají radosti i strasti života ve městě, toužila jsem po klidu venkova, nebo alespoň malého města, kde je klid, málo smogu, málo aut, žádný velký spěch, všichni se znají atakdále. Vzala jsem to trochu víc důkladně a odjela kapánek daleko, do klidného lázeňského městečka se spoustou zeleně a čistého vzduchu. Než dojdete na náměstí, potkáte nejméně pět až deset lidí kteří vás pozdraví, v obchodech si s každým tykáte a vše jak se zdá probíhá v klidu a míru i když zvlášť v posledních letech si musíte dávat trochu víc pozor kudy a kam jdete a kdo vám dýchá na záda. Pak se seznámíte s turisty z velkých měst a ti vás ujišťují že se tu máte jak v ráji, protože u nich je to daleko horší...
Ale nic to nemění na faktu,že velká města na mě dodnes působí jak magnet a čím větší, tím lepší. Pravda je, že něco jiného je bydlet dejme tomu na periferii a něco jiného navštívit jej jednou za čas jako turista, ale především Řím má pro mě neodolatelné kouzlo.
Stačí, když vystoupím z vlaku na hlavním nádraží Termini, po pár krocích jsem na náměstí Republiky a hned se cítím jak ryba ve vodě. Plnými doušky nasávám benzínové výpary a nechávám se unášet spěchajícím davem, tady do vás někdo strčí, tamhle někoho kopnete... a hlavně vás nikdo nezná ani znát nechce! Protože, co si budeme povídat, vše má své pro a proti..

Neslyšíte nic kromě motorů aut, skřípání brzd, houkání klaksonů a sirén. V Římě jsou totiž auta úplně všude a mezi nimi se proplétají motorky. Šance, že se někdo zastaví na přechodu a pustí vás na druhou stranu, je asi tak půl na půl. O něco větší je pouze za těchto podmínek :
-velmi nízká věková hranice (dítě, nejlépe v kočárku nebo batole);
-velmi vysoká věková hranice (senior značně pokročilého věku, nejlépe o berlích nebo na vozíčku);
-velmi atraktivní a velmi mladá žena (nejlépe s velmi krátkou sukní a pokud možno blondýnka).
Nemaje ani jednu z těchto výhod musíte se probojovat sami a spoléhat hlavně na semafory. Se mnou by ani tak problém nebyl - co se v mládí naučíš, v Římě jako když najdeš. Problém je s mou drahou polovičkou, narozeným a odjakživa bydlícím právě v tom klidném, lázeňském městečku o kterém byla řeč na začátku.
I když je dnešní provoz o hodně větší než dřív, oproti Římu je to pořád učiněná poušť. Pokud nejste zrovna na městském okruhu nebo větších silnicích, chodí se prostředkem ulice, v centru je pěší zóna, úzké uličky, velký piniový háj kde jediným povoleným prostředkem je kolo nebo autíčko na baterii, semafory se dají spočítat na prstech jedné ruky. Takto naučeného člověka těžko předěláte na jednodenním výletu v metropoli.
Náš průchod Římem se podobá cestě slepce s duševně zaostalým a lze špatně odhadnout kdo je kdo. Manžel se neustále pohybuje na okraji chodníků kde rukávem leští kolemjedoucí auta a odkud já ho odhazuji na zdi starobylých paláců. Před každým druhým semaforem ječím "červená, je tam červená!" , on odpovídá "vidím, vidím!" a vrhá se do silnice jak smyslů zbavený.
Na oplátku, mým problémem je orientace. Zatím jsem sice vždycky trefila domů, ale než se mi podařilo vracet se hned na první pokus tou nejkratší cestou, trvalo mi to asi 20 let. Před každým výletem si do sešitku (nějaké mapy na mobilu mě jen ještě víc mátnou) podrobně napíšu kudy jít stylem "od nádraží dolů 300 metrů, pak první ulicí doprava, na druhé křižovatce doleva " a pak se pro jistotu přeptáme. Manžel se naopak svým orientačním smyslem chvástá a opravdu se málokdy splete.
Tentokrát byla naše první zastávka v kostele Santa Maria della Vittoria kam se dalo dojít naprosto bezpečně - hlavní třídou dolů a první velká ulice doleva. Tento impozantní kostel má hodně společného s Prahou - vděčí za své jméno dokonce bitvě na Bílé hoře! Nemohla jsem si ho nechat ujít a jak můžete posoudit, stál opravdu za to

Kostel byl postaven v rozmezí let 1608 až 1620. Původně zasvěcený svatému Pavlovi, za své dnešní jméno vděčí vítězství katolíků v bitvě na Bílé hoře 8.listopadu 1620, nad stavovskou českou armádou. Toto vítězství bylo víc než hrdinské armádě přiřčeno právě Panně Marii a její ochraně. Její obrázek zobrazující "Klanění Panny Marie dítěti" měl pověšený na krku mnich karmelitán Dominik, který připravoval vojáky na bitvu svou ohnivou řečí. Dále se vypráví, že z očí děťátka vyšlehly světelné paprsky tak silné že oslnily protivníky kterým nezbylo nic jiného než se dát na chvatný ústup. Tolik pověst. Relikvie byla se všemi poctami 8. května 1622 převezena do římského kostela který byl na její počest pojmenován Svatá Marie Vítězná a umístěna na hlavním oltáři.
Kostel je zdoben freskami znázorňující vítězství katolické armády a jejího vstupu do Prahy a protestantů zahnaných do pekla.

Je navštěvován především pro mistrovské dílo barokního sochaře a architekta Gianlorenza Bernini (autora např. Fontány 4 řek na náměstí Navona , sloupoví chrámu sv.Petra ve Vatikánu a mnoha dalších) "Extáze svaté Terezy" znázorňující anděla který šípem protýká její srdce Láskou boží. Celé sousoší je umístěno v kapli kardinála Federica Cornara, na pozadí které znázorňuje zlaté paprsky. Po stranách jsou umístěny reliéfy s postavami členů rodu Cornaro. Celá scéna je velmi dekorativní, téměř divadelní a obzvlášť upoutají výrazy obou "hlavních představitelů" svaté Terezy v extázi a anděla který má téměř šibalský výraz.

V protější kapli svatého Josefa (San Giuseppe) se nachází sousoší sochaře Domenica Guidi "Il sogno di san Giuseppe" (Sen svatého Josefa)

 a pod nim relikvie svaté Viktorie.

Dalším cílem byl kostel Sant' Agostino (svatého Augustina) kam jsme zašli už při minulé návštěvě, ale většina římských kostelů dodržuje polední pauzu a bylo zavřeno.
Ptala jsem se manžela, zda mám popsat kudy kam, ale on pravil že kostel lehce najdeme, je přece na tom malém náměstíčku hned vedle náměstí Navona kde jsme byli již několikrát.
Svatá prostoto! Příště už se nachytat nenechám. Manžel kroužil městem jak tažný pták a já poskakovala za ním po kočičích hlavách a nedívala se nalevo ani napravo - mám přece spolehlivého vůdce! Když jsme asi po 40 minutách dokroužili zpět do místa odkud jsme vyšli, zatnula jsem zuby a na kapotu nejbližšího zaparkovaného auta roztáhla plachtu mapy Říma kterou prozřetelně vozím sebou. Kostel byl asi 5 minut od nás, kupodivu pořád na tom samém, stejnojmenném náměstí kde se nachází od roku 1483,kdy byla jeho výstavba ukončena.
Námaha ale byla odměněna, zpoždění odpuštěno, prohlídka splnila očekávání.

Je zde vystaven jeden z nejznámějších obrazů malíře Caravaggio " La Madonna dei Pellegrini" (Madona poutníků) datovaná mezi roky 1604 - 1606. Caravaggio namaloval Madonnu v neobvyklém stylu - žádný trůn, ani oblečení typické pro tehdejší dobu, žádní andělé, představuje jí jako prostou ženu s dítětem...

Dokonce, jak se zdá, mu jako modelka posloužila jedna jeho známá prostitutka. Netřeba dodávat, že v té době vzbudil obraz nemalé pohoršení.

....a neméně slavné sousoší "La Madonna del parto" od sochaře Jacopa Sansovina

dále pak affresco Profeta Isaia od slavného malíře Raffaella z roku 1511 - 1512.

Po prohlídce jsme se na další cestu raději zeptali a došli tak bez úhony k řece Tevere kde jsme přešli most a octli se v kdysi malebné čtvrti Trastevere.

Původně to byla lidová čtvrť plná malých, typických restaurací, kde jste se najedli za pár lir, pouličních umělců, trhů, prostě charakteristická. Dnes tam jsou pořád malé restaurace, ale spíš s turistickým rázem a pouliční umělci se vyžívají hlavně ve čmárání po zdech.
Najedli jsme se v malé "trattorii" jak jsou místní restaurace zvány (česky by se asi řeklo hospůdka) a vyrazili do Villa Farnesina která je známá svými freskami od Raffaella. Není možná tolik známá jak by si zasluhovala, kromě úchvatných interiérů kde máte pocit, že jste v kapli Sistinské, je hezká i zvenku a můžete se projít krásnou zahradou. Bylo už poměrně pozdě, tak nám hodný pan pokladní prodal jen dětské lístky :-)
I tak jsme toho stihli hodně vidět i vyfotit.

Pokaždé, když jedu do Říma, překvapuje mě jak jsou památky, za kterými lidé jezdí z celého světa, volně přístupné bez nějakých extra opatření. Obrazy i sochy v kostelích jsou většinou v kapličkách, ale kolikrát odděleny od zvědavých návštěvníků pouze silným provazem kterým se dává na vědomí že dál už ne.
Někde se za návštěvu platí, jako třeba v Kolosseu nebo na Fori romani, samozřejmě i za muzea, ale je spousta kašen, obelisků, fontán, soch, uměleckých děl i významných jako například i těch co jsme teď viděli, kde se neplatí nic, kostely jsou všechny (a je jich v Římě kolem 900!) zdarma.
Na jednu stranu je to správné, na druhou jsou tato díla vystavena i vandalům nebo exhibicionistům, jedna za všechny, Fontana di Trevi kde se každý rok někdo koupe.
Ne všechna města jsou ale takhle štědrá, to mějte na paměti pokud někdy navštívíte Itálii.
Pro dnešek se s Římem rozloučíme, ale určitě to není naposled. Mimo jiné mám už naplánovanou další cestu i na listopad - ale s mým cestovním plánem! ARRIVEDERCI, ROMA!!

Sušenky s ovesnými vločkami a čokoládou

Většina receptů typu "bez" vajec, "bez" cukru, "bez" tuku - mě nikdy příliš nedojímala. Ke všem těm "bez" jsem si přidávala i svoje "bez chuti e bez zápachu" :-)) Pak jsem narazila na tyto sušenky a protože jsem doma měla jak ovesné vločky tak dokonce i mandlové mléko, pustila jsem se do nich. V receptu bylo psáno, že se vločky mají nechat namočené zhruba hodinu, na to nebyl čas tak jsem je namočila jen krátce, zato když jsem zadělala těsto nebyl ani čas je upéct, takže odpočívalo v lednici až do dnešního rána. Díky tomu vločky zaručeně změkly jak bylo pravděpodobně žádáno v originále. Nevím jaký by byl výsledek kdyby se vločky nenamáčely, ale pravda je, že po upečení byly sušenky zvenku křupavé, ale uvnitř krásně měkké.
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
130 gr hladké mouky
100 gr celozrnné mouky
12O gr ovesných vloček
80 gr třtinového cukru
50 ml rostlinného oleje (nejlépe slunečnicového)
150 ml mandlového mléka (můžete použít i normální mléko)
1 čajová lžička prášku do pečiva
špetka soli
80 gr čokoládových pecek
******************************************************************************************************************************************
V původním receptu byla uvedena jakási polo-celozrnná mouka, kterou ani neznám, proto jsem dala zhruba půl normální hladké a zbytek normální celozrnné.
Pokud máte čas, namočte vločky (kromě 2 lžic které si necháte na posypání) do mléka asi na hodinu a pak do nich přidejte cukr a sůl, přilejte olej pak po částech přidávejte prosátou mouku smíchanou s práškem do pečiva a nakonec čokoládové pecky. Vařečkou vypracujte těsto a dejte na chvíli uležet do lednice. Pomocí dvou lžiček
nebo mokrýma rukama tvořte malé hromádky na plech vyložený pečícím papírem o velikosti ořechu které trochu zploštěte a povrch posypte ovesnými vločkami. Pečte v předehřáté troubě na 180° asi 15 - 20 minut až mírně zezlátnou.
Po upečení dejte vychladnout a mírně pocukrujte. Skladujte nejlépe v plechové krabici, kde vydrží zhruba 3-4 dny .
Jsou výborné se sladkým dezertním vínem - vyzkoušeno!

Bavette s krémem z tuňáka (Bavette con la crema di tonno)

"Bavette" podobně jako "linguine" jsou placatá verze špaget, široké asi 3 mm. Nejčastěji se dělají s bazalkovým pestem, ale vhodné jsou všechny krémové omáčky které tyto těstoviny hezky obalí a pak je to ta pravá bašta!
Vybrala jsem jeden z našich oblíbených domácích receptů, na kterém se shodne celá rodina - bavette s tuňákovým krémem. Jako vždy, i tuto pochoutku připravíte v krátkém čase, během varu těstovin. Nebudete potřebovat nic jiného než konzervu tuňáka, krémový sýr - v originálním receptu je uveden čerstvý, krémový sýr Robiola,který bych zařadila někam mezi žervé a Lučinu... Můžete samozřejmě použít i jiný sýr tohoto typu, nebo hustou smetanu na vaření, pokrm bude jen o něco tučnější, ale pokud nemusíte dodržovat opravdu striktní dietu, není to zas takové množství aby byl rozdíl znát. Pak trochu cibule a česneku, petrželky a může se začít!
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE pro 4 osoby:
400 gr těstovin "bavette"
200 gr tuňáka v přírodním nálevu
2 stroužky česneku
1/2 střední cibule
100 gr sýru Robiola (nebo podobného krémového sýra)
50 ml plnotučného mléka
sekaná petrželka
olivový olej, sůl a pepř
******************************************************************************************************************************************
Nejdřív si dejte vařit vodu na bavette, osolte jí a vhoďte těstoviny, míchejte než voda znovu dosáhne bodu varu, pak stačí jen občas.
Než jsou bavette uvařené "al dente" (řiďte se návodem na obalu) připravte si krémovou omáčku:
nechte okapat tuňáka a nakrájejte nebo rozmixujte na jemno, ale ne úplně na kaši. I cibuli a česnek nakrájejte na hodně malé kousky a dejte podusit na větší, hlubší pánev s rozehřátým olivovým olejem. Když začne mírně zlátnout (ale opravdu jen mírně, jinak zhořkne), přidejte sýr a míchejte až se rozpustí, pak vložte tuňáka, opět dobře promíchejte a přilejte mléko, ochuťte solí a pepřem a povařte na mírném plameni až vznikne hustší krém. Sundejte z plotny a vmíchejte sekanou petrželku.
Místo sýra můžete použít 100 ml smetany na vaření.V tom případě se většinou nemusí přilévat mléko.
Mezitím jsou hotové i bavette,sceďte je a hned vhoďte do pánve s omáčkou, dobře zamíchejte, aby se pěkně obalily a ihned podávejte. Nezbývá než popřát BUON APPETITO!

Sušenky " Býčí oko" (Occhio di bue)

Sušenky s poněkud neobvyklým názvem "býčí oko" nejsou nic jiného než klasické linecké s marmeládou jen o něco větší než jsme zvyklí, průměr je zhruba 8 cm a nejedná se tudíž o chuť :-), ale o velikost. Nikdy jsem se žádnému pravému býkovi do očí nedívala, natož abych mu je měřila, takže předpokládám že ten kdo je takto nazval, ví o čem mluví!

Žerty stranou, v Itálii jsou velmi oblíbené a jeden, dva kousky s přehledem zajistí snídani nebo svačinu, zvlášť když v některých pekárnách dosáhnou v pohodě i úctyhodné výšky, protože jsou plné marmelády.

Já osobně preferuji spíš jednohubky, jak u běžných sušenek, tak především u vánočního cukroví. Obdarovávané přátele, kolegy a příbuzné hodlám ohromit rozmanitostí druhů a pravými českými chutěmi, nikoliv zadávit.

Recept na klasické linecké je pravděpodobně znám všem kdo alespoň občas pečou, pokud chcete vyzkoušet ten můj na jemné linecké, najdete jej zde .

Nedávno mi padnul do oka italský recept bez vajec, másla atd. jak je teď v módě, ale hlavně kvůli zrychlenému postupu - sušenky se totiž plní marmeládou ještě před pečením. Cokoliv nového a proveditelného v rozumném čase mě láká, i pustila jsem se do toho. Výsledek byl překvapující, trochu jsem se bála, že se marmeláda speče nebo vyteče, ale zůstala na svém místě. Místo obvyklých dvou plechů a nějakého toho rozlomeného nebo připáleného kousku byl plech jeden a všechno pasovalo jak má. Jen jsem po upečení ještě doplnila do důlků trochu marmelády, pocukrovala a bylo hotovo! Jsou hned měkké a vydrží tak dlouho, než je někdo sní :-)

*******************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE:

230 gr hladké mouky

50 gr cukru (i třtinového)

50 gr kvalitního rostlinného oleje

asi 6 lžic mléka

1 plná kávová lžička prášku do pečiva

špetka soli

strouhaná citronová nebo pomerančová kůra

marmeláda podle chuti, jen nesmí být moc řídká, výborná jsou i povidla

- pro vylepšení lze do těsta přidat trochu skořice nebo perníkového koření, strouhané oříšky nebo mandle

***************************************************************************************************************************************

Bude vám stačit jedna mísa a vařečka! Do mísy prosijte mouku s práškem, přidejte sůl a cukr, strouhanou kůru, eventuálně i koření nebo hrstku strouhaných mandlí, oříšků apod. Udělejte důlek a začněte po částech vlévat olej a mléko, pomalu míchejte až se vpije do suchých ingrediencí. Mléko jsem udala trochu orientačně, záleží na mouce, kolik tekutiny vypije, těsto má být měkké, ale ne řídké.

Můžete, ale nemusíte nechat trochu odpočinout, pak vyklopte na pomoučený vál a pomoučeným válečkem vyválejte těsto na výši asi 2 - 3 mm. A pokud by se vám i tak zdálo, že se bude lepit, dejte ho mezi dva plátky potravinářské folie nebo papíru na pečení a nebudou žádně problémy.

Na vykrajování použijte buď kulatou formičku o průměru oněch 8 cm nebo skvěle poslouží i sklenička. V polovině koleček vykrojte menší formičkou nebo skleničkou (např. na likéry) otvor.

Plná kolečka potřete marmeládou, dejte jí trochu víc doprostřed a méně k okrajům, přiklopte vykrojeným a dejte na plech vyložený pečicím papírem. Dejte péct asi na 170° (horkovzduch) až zezlátnou - zhruba 15 minut. Nechte chvíli na plechu, pak sundejte, doplňte prostředky marmeládou pokud se vám jí zdá málo a vychladlé cukrujte moučkovým cukrem. Rychlé, snadné a zdravé!

P.S. Pro mlsouny - kdyby vás napadlo plnit je nutellou nebo jiným podobným krémem, nedělejte to, pečením se snadno spálí. Použijte klasickou verzi, spodek, vršek a pak slepit.

P.S.S. Ze stejného těsta jsem udělala i sušenky s čokoládovými pecičkami, vykrajované lžičkou a kladené na plech.

BUON APPETITO!

Jogurtový plum cake s čokoládovými pecičkami

Plum cake je z těch moučníků, které příliš často nedělám. Důvodem je hlavně to, že se někdy dostatečně nepropekl a při delším pečení se mi zas zdál příliš suchý. Pravděpodobně záleží i na formě, kdy se těsto uprostřed zdvihne a potřebuje delší dobu pečení, naopak okraje zůstanou nízké a propečené. Prostě to není zrovna můj kůň.

Pak jsem na Pinterestu objevila takový hezky vypadající a hlavně zajímavě dělaný, úplná bleskovka!

Recept je klasický kelímkový, ale žádné dlouhé šlehání vajec s cukrem a postupné přidávání ostatních surovin.

Původně jsem se obávala, že vyrobím něco placatého, ale plum cake vyběhl jak měl a navíc, jak bylo v receptu zdůrazněno, čokoládové pecky se nepropadly ke dnu, jak tomu u nadýchaného těsta a delšího pečení bývá.

Já jsem je pro jistotu smíchala se lžící mouky a nejen, že se nepropadly, ale hezky se rozprostřely v těstě.

*******************************************************************************************************************************************

INGREDIENCE:

1 kelímek bílého plnotučného jogurtu (dala jsem s citronovou příchutí)

1 a půl kelímku cukru

1 kelímek rostlinného oleje

3 kelímky mouky

3 vejce

3 polévkové lžíce čokoládových peciček

1 prášek do pečiva

špetka soli

***************************************************************************************************************************************

Na kelímkové recepty mám v zásobě pár prázdných kelímků, abych nemusela pro suché ingredience vymývat ten jediný od jogurtu. Do toho odměřím jen olej a pak vyhodím.

Zapněte troubu na 170°pokud použijete horkovzduch, nebo na 180°bez. Připravte si formu na plum cake, vymazanou tukem a vysypanou moukou, nejlépe hrubou. Těsto bude hotové raz dva!

Do mísy vyklopte jogurt, nasypte na něj cukr, rozklepněte vejce a míchejte chvíli metlou nebo ručním šlehačem až se vše spojí, pak po částech přilejte olej a nakonec prosátou mouku smíchanou s práškem do pečiva a solí. Vmíchejte čokoládové pecky ( se lžící mouky, jak psáno nahoře), vlijte hned do formy a šup s ní do trouby. Pokud si připravíte všechno k ruce, celá příprava zabere opravdu 5 minut!

Měla jsem formu dlouhou asi 30 cm a širokou 12. Jestli chcete mít plum cake vyšší, budete potřebovat o něco kratší.

Také bych doporučila shrnout těsto trochu ke krajům, aby tolik nevyskočilo uprostřed a peklo se stejnoměrně. Doba pečení je zhruba 30 - 35 minut, vyzkoušejte špejlí. Nechte prochladnout, objeďte kolem dokola nožem a vyklopte na mřížku. Po úplném vychladnutí pocukrujte moučkovým cukrem s vanilkou.

Cantucci mandlové

Cantucci (v překladu znamená "růžky) jsou podle posledních statistik na třetím místě jako nejznámější italské sušenky ve světě. Jsou původem z Toskánska a právě jim bylo evropským parlamentem uděleno právo používat značku IGT což znamená "chráněné zeměpisné označení". Znamená to, že jedině sušenky (právě tak jako např.vína, rajčata, sýry a další typické italské výrobky) vyrobené v tom určitém kraji, v tomto případě Toskánsko mohou používat název Toskánské cantucci. Pokud je použije někdo jiný, jedná se o podvod. Asi jako plzeňské pivo se má dělat jen v Plzni atd. Dobře známe různé mozzarella cheese, Parmazan atd. Jsou to výrobky které s originálem mívají málo společného.
Sušenka se v italštině jmenuje "biscotto" což doslovně znamená "2x pečený" Co znamená "bis" jistě všichni znáte a "cotto" je pečený, nebo vařený. Jméno vděčí za svůj původ latinskému "panis biscotus" - chléb 2x pečený. Těsto bylo pečené a pak ještě jednou sušené v peci, aby ztratilo veškerou vlhkost a "biscotti" tak měly větší trvanlivost.
Cantucci jsou perfektním příkladem. Těsto s celými mandlemi se peče ve formě válečků které se pak nakrájí na kousky a dá znovu do trouby aby oschlo a ztvrdlo. Lze je pak uchovat delší dobu v plechové krabici.
Nebojte se, nepřijdete o zuby až je budete chroustat - maximálně vás postihne cirhoza
Tradice totiž vyžaduje, aby se pojídaly namočené do sladkého likérového vína, toskánského Vinsanta, což je v překladu Svaté víno které se používalo při mši.Původ se datuje až do 14.století kdy bylo používáno jako lék při epidemii moru - asi fungovalo proto dostalo název svaté.Mimo jiné toskánské Vinsanto je též držitelem ochranné známky.
Chutí připomíná naši Medovinu, ale s Cantucci vám budou chutnat i namáčené např. do sektu.
A teď když jsem vás doufám příjemně naladila a navnadila, samotný recept.
*****************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
250 gr hladké mouky
200 gr cukru
150 gr celých mandlí
2 vejce
strouhaná kůra z 1 pomeranče a z 1 citronu
1/2 prášku do pečiva
špetka soli, vanilka
*********************************************************************************************************************
Mandle můžete ale nemusíte oloupat. Lze je nechat všechny vcelku nebo část (asi 1/3) nasekat nahrubo. Smíchejte je s moukou, cukrem a ostatními suchými přísadami. Udělejte důlek a do něj dejte rozšlehaná vejce. Zadělejte těsto - trochu se lepí. Vytvořte válečky o průměru asi 3 cm a dejte na plech vyložený pečicím papírem dost daleko od sebe (viz foto) protože dost nabydou. Pečte na světlý odstín, pak nechte jen mírně vychladnout (jen tak, abyste je udrželi v ruce) a ještě na plechu nakrájejte na asi 1cm široké plátky. Dejte do vypnuté ale ještě teplé trouby dosušit asi 10 minut.Pokud je chcete přece jen měkčí k normálnímu zakousnutí tuto poslední fázi vynechte a pak je upečte na lehce zlatavý odstín,
Receptů pro domácí pečení existuje spousta na rozdíl od velice přísných průmyslových receptur. Můžete místo mandlí použít i kousky čokolády nebo lískové oříšky. Vychladlé uchovejte v plechové krabici, vydrží i několik týdnů - když se vám jí podaří dobře schovat! BUON APPETITO!