Tento recept na omáčku pro těstoviny budete mít hotový než se vám "pasta" jak se v Itálii těstovinám říká, uvaří. Takže počítejte, že od doby kdy postavíte hrnec s vodou na plotnu, ve které se budou vařit až ke chvíli kdy je budete horké a voňavé servírovat neuplyne víc jak 15 - 20 minut! Stačí mít vše potřebné při ruce a můžeme začít..
A proč právě "7 P" ? Hned vám je spočítám :-)
**********************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
1. Pancetta (nebo prosciutto = šunka) 200 gr (2 silnější plátky)
2. Porro (pórek) 1 větší
3. Pomodori pelati (loupaná rajčata) 150 gr
4. Peperoncino (peperončíno) podle chuti
5. Piselli (hrášek) 100 gr
6. Panna (smetana) 200 ml
7. Parmigiano (parmezán) 50gr
***********************************************************************************************************************************
Těstoviny můžete použít jaké chcete, podle vaší chuti. Já měla tagliatelle (široké nudle) ale vhodné jsou i krátké formáty jako penne, vřeténka, mašle apod.
Dejte vařit vodu a osolte až když dosáhne bodu varu ( pokud osolíte hned, začne se vařit o něco déle).
Mezitím si připravíme omáčku. Na větší a hlubší pánev nebo kastrol dáme trochu oleje a když se rozehřeje vložíme na proužky nakrájenou pancettu nebo šunku. Trochu opečeme a přidáme kroužky pórku, zamícháme a vsypeme i hrášek (použila jsem zmrazený). Když hrášek trochu změkne, vložíme i loupaná rajčata která vidičkou dobře rozmačkáme nebo můžeme pro rychlejší zpracování dát rajčata už rozmixovaná, prodávají se též v plechovce. Ochutíme peperončínem, přikryjeme pokličkou a chvíli podusíme.
Mezitím se nám už začala vařit voda, do které vhodíme těstoviny a vaříme téměř do měkka ale ne úplně (tzv. na skus, měly by zůstat mírně tuhé). Nechte si stranou naběračku vody ve které se těstoviny vařily, poslouží vám k eventuálnímu rozředění omáčky kdyby byla moc hustá.
Do pánve s omáčkou vlijeme smetanu, dobře zamícháme a znovu přivedeme téměř k bodu varu ale už nevaříme. Těstoviny slijeme a vhodíme do pánve, rychle mícháme a přisypáváme parmezán.
Ihned servírujeme do hlubokých talířů a na stůl nezapomeňte dát misku se strouhaným parmezánem kterým si ještě každý může pokrm posypat.A pak už jen všem popřejte BUON APPETITO!
Vítám všechny návštěvníky mého blogu! Jmenuji se Růžena a jsem přes 30 let vdaná v italském Toskánsku. Ráda bych vám přiblížila zdejší život tak, jak probíhá v naší italsko - české domácnosti. Bude to takový mix vaření, ručních prací, postřehů a cestování..
úterý 20. listopadu 2018
Vepřová panenka s pancettou (Filetto di maiale con la pancetta)
Dnes něco masitého a podzimního - vepřová panenka je měkká, rychlá na přípravu a není ani nijak zvlášť drahá. Většinou jí připravuji nakrájenou na plátky a narychlo opečenou na pánvi jen tak, přírodně.
S pancettou získá ještě víc na chuti, šťavnatosti a na měkkosti.
*************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
1 vepřová panenka
Plátky pancetty (můžete nahradit anglickou slaninou) tolik kolik bude plátků masa
olivový olej
pár lístků šalvěje (nemusí být)
1 - 2 stroužky utřeného česneku
************************************************************************************************************************************
Maso si nakrájíte na plátky silné asi 1 - 1,5 cm. Pancettu rozložíte na prkénko a na každý plátek položíte jeden díl masa, který mírně potřete utřeným česnekem. Solit se nemusí, pancetta je už slaná dost a bývá i pepřená, ale záleží na druhu takže pokud máte rádi, trocha pepře neuškodí.
Suchou pánev dobře rozehřejte a položte na ní maso pancettou dolů. Opékejte krátce, jen co se opeče pancetta, ale na prudším ohni. Pak maso obrátíte a dopečete i na druhé straně. Myslím že celá záležitost zabere tak 3-4 minuty - jinak se riskuje že maso dlouhým pečením vyschne a ztvrdne.
Maso vyjměte, do pánve dejte trochu vody nebo ještě lépe vývaru a povařte pokud chcete trochu šťávy.
Jako přílohu jsem tentokrát podávala salát, ale dobré jsou i brambory nebo bramborová kaše.
S pancettou získá ještě víc na chuti, šťavnatosti a na měkkosti.
*************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
1 vepřová panenka
Plátky pancetty (můžete nahradit anglickou slaninou) tolik kolik bude plátků masa
olivový olej
pár lístků šalvěje (nemusí být)
1 - 2 stroužky utřeného česneku
************************************************************************************************************************************
Maso si nakrájíte na plátky silné asi 1 - 1,5 cm. Pancettu rozložíte na prkénko a na každý plátek položíte jeden díl masa, který mírně potřete utřeným česnekem. Solit se nemusí, pancetta je už slaná dost a bývá i pepřená, ale záleží na druhu takže pokud máte rádi, trocha pepře neuškodí.
Suchou pánev dobře rozehřejte a položte na ní maso pancettou dolů. Opékejte krátce, jen co se opeče pancetta, ale na prudším ohni. Pak maso obrátíte a dopečete i na druhé straně. Myslím že celá záležitost zabere tak 3-4 minuty - jinak se riskuje že maso dlouhým pečením vyschne a ztvrdne.
Maso vyjměte, do pánve dejte trochu vody nebo ještě lépe vývaru a povařte pokud chcete trochu šťávy.
Jako přílohu jsem tentokrát podávala salát, ale dobré jsou i brambory nebo bramborová kaše.
Vepřová panenka se zeleným pepřem a smetanou (Filetto di maiale al pepe verde e panna)
Vepřová panenka se zeleným pepřem a smetanou je jídlo které máte hotové za pár minut a chutná i těm, kdo milují omáčky. Ingrediencí pár, pokud se vám zdá panenka moc drahá dobře poslouží i vepřové plátky, stačí když budou měkké a vhodné pro rychlou úpravu - v tom případě by měly být spíš menší a nepříliš tenké.
Dále je zapotřebí použít zelený pepř v nálevu, je měkčí. Může být i černý i když se zeleným je pokrm jemnější a lépe se hodí ke kombinaci se smetanou.
******************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE pro 4 osoby:
600 gr vepřové panenky
3 polévkové lžíce zeleného pepře v nálevu
200 ml tekuté smetany (šlehačky) nebo smetany na vaření
3 lžíce másla (nebo olivového oleje)
3 polévkové lžíce brandy nebo koňaku
sůl
******************************************************************************************************************************************
Kuličky zeleného pepře vyjměte z nálevu, zhruba polovinu dejte na prkénko a trochu rozdrťte pomocí paličky na maso, zbytek nechte vcelku. Maso osolte a přitlačte na něj rozdrcený pepř. Dejte opéct na pánev s horkým máslem (olejem, pro ty kdo preferují lehčí verze - já dávám většinou od každého trochu) a opékáme asi 2 minuty na každé straně. Když je maso opečené, vyjměte jej a uložte na nahřátý talíř. Do pánve přilijte koňak nebo brandy - ne rum, je příliš aromatický - nechte povařit aby se odpařil alkohol (pozor na plamen!), dejte zbytek pepře, zalijte smetanou, vložte opečené maso, nechte krátce prohřát a hned podávejte. Jako příloha jsou vhodné opékané brambory nebo hranolky. Získáte velmi chutný a časově nenáročný pokrm. DOBROU CHUŤ!
Dále je zapotřebí použít zelený pepř v nálevu, je měkčí. Může být i černý i když se zeleným je pokrm jemnější a lépe se hodí ke kombinaci se smetanou.
******************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE pro 4 osoby:
600 gr vepřové panenky
3 polévkové lžíce zeleného pepře v nálevu
200 ml tekuté smetany (šlehačky) nebo smetany na vaření
3 lžíce másla (nebo olivového oleje)
3 polévkové lžíce brandy nebo koňaku
sůl
******************************************************************************************************************************************
Kuličky zeleného pepře vyjměte z nálevu, zhruba polovinu dejte na prkénko a trochu rozdrťte pomocí paličky na maso, zbytek nechte vcelku. Maso osolte a přitlačte na něj rozdrcený pepř. Dejte opéct na pánev s horkým máslem (olejem, pro ty kdo preferují lehčí verze - já dávám většinou od každého trochu) a opékáme asi 2 minuty na každé straně. Když je maso opečené, vyjměte jej a uložte na nahřátý talíř. Do pánve přilijte koňak nebo brandy - ne rum, je příliš aromatický - nechte povařit aby se odpařil alkohol (pozor na plamen!), dejte zbytek pepře, zalijte smetanou, vložte opečené maso, nechte krátce prohřát a hned podávejte. Jako příloha jsou vhodné opékané brambory nebo hranolky. Získáte velmi chutný a časově nenáročný pokrm. DOBROU CHUŤ!
Šlehačková bábovka
Dnešní recept na šlehačkovou bábovku je vlastně univerzální těsto které můžete obměňovat podle vlastní chuti a fantazie. Já jsem na zkoušku udělala jen základní verzi a byla jsem překvapená její chutí a jemností. Navíc příprava nezabere víc než čtvrt hodiny! Další výhodou je, že ať dáte máslo nebo olej, máte 100% tuk, kdežto šlehačka obsahuje jen 33% tuku.
Můžete udělat klasickou mramorovanou, když do části těsta přidáte trochu kakaa, nebo hrozinky či čokoládové pecky, kokos, strouhané jablko, ořechy, mandle, oříšky...kombinací je nespočet a fantazii se meze nekladou.
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
3 vejce
180 gr cukru (v původním receptu bylo uvedeno 250gr, ale zdálo se mi to přehnané)
250 ml smetany ke šlehání
250 (270) gr hladké mouky
1 prášek do pečiva
špetka soli
strouhaná kůra z bio citronu (nebo pomeranče)
2 lžíce vaječného koňaku nebo rumu (nemusí být, ale rozhodně neuškodil, naopak!)
******************************************************************************************************************************************
Vejce šleháme s cukrem do pěny a pomalu přiléváme smetanu. Použila jsem ruční elektrický šlehač, ale šlehala jen pár minut, dokud se vše dobře nepromísilo. Mouku smícháme se solí a práškem do pečiva, přes sítko posypáváme po povrchu a vařečkou promícháváme odspoda nahoru. I mouky bylo v receptu o něco víc (300 gr), ale těsto se mi zdálo příliš husté, proto je uvedena dvojí váha, správnou hustotu odhadnete určitě sami. Vmícháme i jemně strouhanou kůru a vlijeme do vymazané a moukou nebo strouhankou vysypané formy na bábovku. Pečeme v mírně vyhřáté troubě na 170° asi půl hodiny - jako vždy podle trouby a velikosti formy.
Pokud chcete přidat např. rozinky, namočte je, osušte a smíchejte se lžící mouky, aby nepropadly ke dnu a nepřipálily se - to samé udělejte s čokoládovámi peckami nebo strouhanými ořechy apod. Pro jistotu dám na dno trochu čistého těsta, do zbytku vmíchám pochutiny a pak teprve vliju do formy. Většinou se podaří :-)
Můžete udělat klasickou mramorovanou, když do části těsta přidáte trochu kakaa, nebo hrozinky či čokoládové pecky, kokos, strouhané jablko, ořechy, mandle, oříšky...kombinací je nespočet a fantazii se meze nekladou.
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
3 vejce
180 gr cukru (v původním receptu bylo uvedeno 250gr, ale zdálo se mi to přehnané)
250 ml smetany ke šlehání
250 (270) gr hladké mouky
1 prášek do pečiva
špetka soli
strouhaná kůra z bio citronu (nebo pomeranče)
2 lžíce vaječného koňaku nebo rumu (nemusí být, ale rozhodně neuškodil, naopak!)
******************************************************************************************************************************************
Vejce šleháme s cukrem do pěny a pomalu přiléváme smetanu. Použila jsem ruční elektrický šlehač, ale šlehala jen pár minut, dokud se vše dobře nepromísilo. Mouku smícháme se solí a práškem do pečiva, přes sítko posypáváme po povrchu a vařečkou promícháváme odspoda nahoru. I mouky bylo v receptu o něco víc (300 gr), ale těsto se mi zdálo příliš husté, proto je uvedena dvojí váha, správnou hustotu odhadnete určitě sami. Vmícháme i jemně strouhanou kůru a vlijeme do vymazané a moukou nebo strouhankou vysypané formy na bábovku. Pečeme v mírně vyhřáté troubě na 170° asi půl hodiny - jako vždy podle trouby a velikosti formy.
Pokud chcete přidat např. rozinky, namočte je, osušte a smíchejte se lžící mouky, aby nepropadly ke dnu a nepřipálily se - to samé udělejte s čokoládovámi peckami nebo strouhanými ořechy apod. Pro jistotu dám na dno trochu čistého těsta, do zbytku vmíchám pochutiny a pak teprve vliju do formy. Většinou se podaří :-)
Boloň (Bologna)
Boloň je hlavním městem stejnojmenné provincie i regionu Emilia - Romagna, žije v ní necelých 400 000 obyvatel, rozkládá se v jižní části Pádské nížiny v blízkosti Apeninského pohoří.
Je nazývána La Dotta (doktorská, protože je sídlem nejstarší evropské univerzity), la Grassa (tučná - díky své výtečné kuchyni, proslavené především specialitami jako lasagne, torlellini, mortadella, salsicce, ragú..), la Rossa (červená, rudá - zde jsou vysvětlení hned dvě, červené jsou střechy většiny boloňských domů anebo i pro politické cítění svých obyvatel - komunistická italská strana měla v Boloni a okolních městech hodně svých zastoupenců.
Srdcem města je Piazza Maggiore (Hlavní náměstí) , jedno z největších center v Itálii. Je proslavená hned několika monumenty, jako slavnou Neptunovou fontánou, jejíž fotku jsem si půjčila z internetu neboť byla momentálně v rekonstrukci...

..a starobylými paláci z 13. a 15. století..

Jednou z největší atrakcí města je impozantní Basilica di san Petronio (Bazilika svatého Petronia) na níž vás hned zvenku upoutá nedokončené průčelí. Její výstavba byla započata v roce 1390, ale protáhla se po několik století. Aby se bazilice zajistil dostatečný prostor, bylo zbouráno celkem 8 kostelů, několik věží a soukromých domů - nakonec šlo o nejdůležizější stavbu města. Chrám je dlouhý 132 metrů, široký 60 metrů a je pátým největším z celé Itálie. Je věnován patronu města svatému Petroniovi který byl jeho osmým biskupem v letech 431 až 450. V roce 1530 v ní proběhla korunovace císaře Karla V papežem Klementem XIII.

V této krásné bazilice se mi stala příhoda, podle mě i ostatních návštěvníků pokud ne přímo divná, tak přinejmenším zvláštní. Když jsme se trochu porozhlédli a pokochali oko i duši, začala jsem si fotit nejzajímavější objekty, tak jako dalších asi 100 turistů. První byla Petroniova kaple, vedle které trůnil stánek s upomínkovými předměty, jehož paní prodavačka mě upozornila že fotit se nesmí. Myslela jsem, že se to týká jen téhle kaple a poslušně jsem mobil dala do kapsy (stejně už jsem si vyfotila co jsem chtěla :-))

Pak jsem chodila chrámem, všude to cvakalo, nejsem maniak abych si dělala selfíčko před krucifixem, ale fotit bylo co. Pak začal najednou pobíhat kolem dokola velký, nepříjemný pán s tím, že fotit se nesmí, je to povoleno jen když si koupíte lístek. Který se "kupodivu" prodával ve stánku s upomínkami. Všichni koukali jak vyjevení, ptali se proč když to není nikde napsané? Prý je, hned u vchodu. Asi bylo, ale zvláštní je, že si toho nikdo nevšimnul. Já jsem měla nafoceno asi 30 fotek ( které tímto zaplatí Vatikán ), a sunula jsem si to k východu. Jenže pán se dostal do ráže,u cizinců nepochodil, jeho jediné cizí slovo které používal "ticket, ticket" nebylo bráno na vědomí. Buď jsem vypadala nejvíc italsky nebo nejvíc přitrouble, ale zasedl si na mě a začal hulákat na celý svatostánek, ať si jdu koupit lístek. Opravdu řval jak tur, asi dostával procenta za každý ten jeho "ticket".
Podle vzoru Japonečků apod. jsem začala mluvit cizí řečí, tedy česky. Nejdřív slušně : "Nerozumím!"
"Jo, jo, to známe!! Jen si pojďte k pokladně, hezky si zaplatíte!" Hrozilo, že budu platit za celý kostel. "Nerozumím, co chcete?" Trochu znejistěl, ale nevzdal to. "Jdeme, jdeme, už jsem vám říkal, že se fotit nesmí!" Brala jsem za kliku a za mnou se začala tvořit fronta nechápajících (a celou dobu hojně fotících ) turistů.
Dostala jsem na toho blbého náfuku vztek (byl to takový uhlazený seladon, ale měl špinavé boty a mastné vlasy) a zvýšila jsem můj český hlas :"Co tady řvete? Nevidíte, že jste v kostele??!" a pateticky jsem zdvihla oči k nebesům. Zaváhal, sice udělal pohrdlivé "pche" a určitě si myslel něco o chudých turistech z východu, ale pustil mě z pomyslných pařátů. Manžel už byl naštěstí venku a ničeho si nevšiml, takovou ostudu by nepřežil :-)
Nevím,za kolik byl famozní ticket, takto jablko sváru, abychom zůstali u tématu, myslím tak 2-3 eura, o to nešlo, ale ten přístup mě trochu rozladil. Musela jsem hrát svou roli české turistky až do konce,ale bývala bych moc ráda tomu náfukovi řekla, že například v Římě toho mají o hodně, ale opravdu o hodně víc, na nikom nechtějí žádný "ticket" a pokud se fotit nesmí, jako třeba v kostele svatého Klementina, kde jsme byli před 10 dny, je na každé lavici veliká cedule s nápisem No photo a v kostele hlídač který je o hodně, ale opravdu o hodně sympatičtější než on! Nicméně to nic nemění na faktu, že návštěva Baziliky byla skvělým zážitkem.
Mimo jiné, další stánek s upomínkovými předměty byl umístěn přímo v jedné kapli...asi jsou v Boloni opravdu komunisti!


V jedné z kapliček se nacházejí kopie výjevů z bible, jejichž originály od sochaře Jacopo della Quercia zdobí hlavní portál chrámu, od stvoření světa, vyhnání z ráje, narození Krista až po vraždění neviňátek...

V chrámu je celkem 22 kaplí, z nichž nejslavnější je Cappella Bolognini (Kaple Bolognini zvaná též Kaple 3 králů), bohatě zdobená freskami vytvořenými v rozmezí let 1410 až 1415. Znázorňují život Svatého Petronia, život 3 králů a levá, nejznámější je část věnována zobrazení Pekla a Ráje. Bohužel jsme se nedostali až k ní, byla ohrazená kvůli opravám.

Neméně slavné jsou Boloňké věže,které se nacházejí hned vedle náměstí a z jedné z nich, Torre dei Asinelli,která je přístupná veřejnosti můžete po vyšlápnutí všech 498 schodů obdivovat panoráma města.
Původně byla Bologna město věžaté, dnes se jich zachovalo jen pár, nejznámější jsou právě tyto dvě a myslím že při pohledu na ně téměř každého napadne podoba s neméně slavnými, bohužel již neexistujícími americkými dvojčaty...

Bologna je městem podloubí - kdybyste tam jeli, nechte klidně deštník doma! Prakticky by vám posloužil jen při přecházení z jednoho chodníku na druhý. Podloubí jsou všude, vedou celým městem a můžete si v klidu prohlížet obchody, kavárny, lidé posedávají u stolků i když venku řádí hromy blesky...

...a tím se dostáváme k další excelenci Boloně - jídlo!! Boloňa je bez přehánění gastronomický ráj. Vůbec celá oblast se vyznačuje dobrým jídlem i pitím - každý si ovšem bedlivě střeží, aby jejich specialitu snad nedělali o pár kilometrů dál! Takže parmskou šunku jedině z Parmy, tortellini z Boloně, zrovna tak jako mortadellu..
A mám pro vás jedno překvapení - tolik famozní a v celém světě připravované a oblíbené boloňské špagety...neexistují!! Když se totiž zeptáte pravého Boloňana, udiveně se na vás podívá :"Spaghetti??? Snad jste chtěli říct TAGLIATELLE ALLA BOLOGNESE!!" A věřte mi, není nic horšího pro italského labužníka než prznit jeho regionální kuchyni.
Tagliatelle jsou nudle asi 1 cm široké, absolutně ručně dělané pouze z vajec (čerstvých, "naturalmente"!) a mouky. Na každých 100 gr mouky 1 vejce a pak už jen vál a silné ruce. Vypracovat, vyválet, nechat oschnout, stočit volně do role a ručně krájet na stejnoměrné plátky. Rozvinout a nechat usušit.
Samozřejmě , dnes se koupí vše hotové, nebo se na přípravu tagliatelle používá strojek. Ale pořád je ještě v Boloni a okolí spousta hospodyněk které si tuto tradici nenechají vzít. Podávají se s boloňským ragú připraveným jak jinak než podle tradičního receptu.
To samé platí o plněných taštičkách "tortellini" - tenounká vrstva těsta (spíš nádech) a uvnitř náplň z mortadelly. Miniaturky, malinké prstýnky...i cena odpovídá - kolem 25 euro za kilogram.

Obchody s potravinami, které jsem viděla v Boloni, jsem neviděla už léta. Pár jsem jich vyfotila, ale jen to zvyšuje mojí skepsi a že na tom "my Toskánci" zas úplně špatně nejsme - ale třeba na maso musíte najít soukromého řezníka kterých ubývá s přibývajícími obchodními centry. Ale pomalu, pomaličku si lidé začínají všímat že kolikrát koupíte za méně peněz na první pohled hezké maso, které když vyndáte z balíčku a ořežete vyjde vám na kilo dráž než u řezníka. Tak jestli chcete, můžete závidět se mnou...

Velmi známým místem pro labužníky nebo prostě jen pro ty, kteří si chtějí něco dobrého zakousnout, je už léta letoucí tržnice, zvaná Mercato di Mezzo, kde najdete vše od velmi dobré kávy (dokonce i té bez kofeinu, kterou si dopřává můj manžel), čerstvých zákusků, křupavého pečiva a voňavých uzenin až po obrovská kola parmezánu, několikakilogramových mortadel či od stropu visících celých šunek.
Nebudu ani připomínat, že jsme se skvěle najedli v jedné zahradní restauraci, na fotografii vlevo nahoře jsou pravé boloňské tortellini zasypávány čerstvě nastrouhaným parmezánem, který vám obsluha přinese ve velké míse - a osobně nasype na talíř (a nepřestane dokud neřeknete dost, jako se to stalo mě, protože jsem fotila)!
Je nazývána La Dotta (doktorská, protože je sídlem nejstarší evropské univerzity), la Grassa (tučná - díky své výtečné kuchyni, proslavené především specialitami jako lasagne, torlellini, mortadella, salsicce, ragú..), la Rossa (červená, rudá - zde jsou vysvětlení hned dvě, červené jsou střechy většiny boloňských domů anebo i pro politické cítění svých obyvatel - komunistická italská strana měla v Boloni a okolních městech hodně svých zastoupenců.
Srdcem města je Piazza Maggiore (Hlavní náměstí) , jedno z největších center v Itálii. Je proslavená hned několika monumenty, jako slavnou Neptunovou fontánou, jejíž fotku jsem si půjčila z internetu neboť byla momentálně v rekonstrukci...

..a starobylými paláci z 13. a 15. století..

Jednou z největší atrakcí města je impozantní Basilica di san Petronio (Bazilika svatého Petronia) na níž vás hned zvenku upoutá nedokončené průčelí. Její výstavba byla započata v roce 1390, ale protáhla se po několik století. Aby se bazilice zajistil dostatečný prostor, bylo zbouráno celkem 8 kostelů, několik věží a soukromých domů - nakonec šlo o nejdůležizější stavbu města. Chrám je dlouhý 132 metrů, široký 60 metrů a je pátým největším z celé Itálie. Je věnován patronu města svatému Petroniovi který byl jeho osmým biskupem v letech 431 až 450. V roce 1530 v ní proběhla korunovace císaře Karla V papežem Klementem XIII.

V této krásné bazilice se mi stala příhoda, podle mě i ostatních návštěvníků pokud ne přímo divná, tak přinejmenším zvláštní. Když jsme se trochu porozhlédli a pokochali oko i duši, začala jsem si fotit nejzajímavější objekty, tak jako dalších asi 100 turistů. První byla Petroniova kaple, vedle které trůnil stánek s upomínkovými předměty, jehož paní prodavačka mě upozornila že fotit se nesmí. Myslela jsem, že se to týká jen téhle kaple a poslušně jsem mobil dala do kapsy (stejně už jsem si vyfotila co jsem chtěla :-))

Pak jsem chodila chrámem, všude to cvakalo, nejsem maniak abych si dělala selfíčko před krucifixem, ale fotit bylo co. Pak začal najednou pobíhat kolem dokola velký, nepříjemný pán s tím, že fotit se nesmí, je to povoleno jen když si koupíte lístek. Který se "kupodivu" prodával ve stánku s upomínkami. Všichni koukali jak vyjevení, ptali se proč když to není nikde napsané? Prý je, hned u vchodu. Asi bylo, ale zvláštní je, že si toho nikdo nevšimnul. Já jsem měla nafoceno asi 30 fotek ( které tímto zaplatí Vatikán ), a sunula jsem si to k východu. Jenže pán se dostal do ráže,u cizinců nepochodil, jeho jediné cizí slovo které používal "ticket, ticket" nebylo bráno na vědomí. Buď jsem vypadala nejvíc italsky nebo nejvíc přitrouble, ale zasedl si na mě a začal hulákat na celý svatostánek, ať si jdu koupit lístek. Opravdu řval jak tur, asi dostával procenta za každý ten jeho "ticket".
Podle vzoru Japonečků apod. jsem začala mluvit cizí řečí, tedy česky. Nejdřív slušně : "Nerozumím!"
"Jo, jo, to známe!! Jen si pojďte k pokladně, hezky si zaplatíte!" Hrozilo, že budu platit za celý kostel. "Nerozumím, co chcete?" Trochu znejistěl, ale nevzdal to. "Jdeme, jdeme, už jsem vám říkal, že se fotit nesmí!" Brala jsem za kliku a za mnou se začala tvořit fronta nechápajících (a celou dobu hojně fotících ) turistů.
Dostala jsem na toho blbého náfuku vztek (byl to takový uhlazený seladon, ale měl špinavé boty a mastné vlasy) a zvýšila jsem můj český hlas :"Co tady řvete? Nevidíte, že jste v kostele??!" a pateticky jsem zdvihla oči k nebesům. Zaváhal, sice udělal pohrdlivé "pche" a určitě si myslel něco o chudých turistech z východu, ale pustil mě z pomyslných pařátů. Manžel už byl naštěstí venku a ničeho si nevšiml, takovou ostudu by nepřežil :-)
Nevím,za kolik byl famozní ticket, takto jablko sváru, abychom zůstali u tématu, myslím tak 2-3 eura, o to nešlo, ale ten přístup mě trochu rozladil. Musela jsem hrát svou roli české turistky až do konce,ale bývala bych moc ráda tomu náfukovi řekla, že například v Římě toho mají o hodně, ale opravdu o hodně víc, na nikom nechtějí žádný "ticket" a pokud se fotit nesmí, jako třeba v kostele svatého Klementina, kde jsme byli před 10 dny, je na každé lavici veliká cedule s nápisem No photo a v kostele hlídač který je o hodně, ale opravdu o hodně sympatičtější než on! Nicméně to nic nemění na faktu, že návštěva Baziliky byla skvělým zážitkem.
Mimo jiné, další stánek s upomínkovými předměty byl umístěn přímo v jedné kapli...asi jsou v Boloni opravdu komunisti!



V jedné z kapliček se nacházejí kopie výjevů z bible, jejichž originály od sochaře Jacopo della Quercia zdobí hlavní portál chrámu, od stvoření světa, vyhnání z ráje, narození Krista až po vraždění neviňátek...

V chrámu je celkem 22 kaplí, z nichž nejslavnější je Cappella Bolognini (Kaple Bolognini zvaná též Kaple 3 králů), bohatě zdobená freskami vytvořenými v rozmezí let 1410 až 1415. Znázorňují život Svatého Petronia, život 3 králů a levá, nejznámější je část věnována zobrazení Pekla a Ráje. Bohužel jsme se nedostali až k ní, byla ohrazená kvůli opravám.

Neméně slavné jsou Boloňké věže,které se nacházejí hned vedle náměstí a z jedné z nich, Torre dei Asinelli,která je přístupná veřejnosti můžete po vyšlápnutí všech 498 schodů obdivovat panoráma města.
Původně byla Bologna město věžaté, dnes se jich zachovalo jen pár, nejznámější jsou právě tyto dvě a myslím že při pohledu na ně téměř každého napadne podoba s neméně slavnými, bohužel již neexistujícími americkými dvojčaty...

Bologna je městem podloubí - kdybyste tam jeli, nechte klidně deštník doma! Prakticky by vám posloužil jen při přecházení z jednoho chodníku na druhý. Podloubí jsou všude, vedou celým městem a můžete si v klidu prohlížet obchody, kavárny, lidé posedávají u stolků i když venku řádí hromy blesky...

...a tím se dostáváme k další excelenci Boloně - jídlo!! Boloňa je bez přehánění gastronomický ráj. Vůbec celá oblast se vyznačuje dobrým jídlem i pitím - každý si ovšem bedlivě střeží, aby jejich specialitu snad nedělali o pár kilometrů dál! Takže parmskou šunku jedině z Parmy, tortellini z Boloně, zrovna tak jako mortadellu..
A mám pro vás jedno překvapení - tolik famozní a v celém světě připravované a oblíbené boloňské špagety...neexistují!! Když se totiž zeptáte pravého Boloňana, udiveně se na vás podívá :"Spaghetti??? Snad jste chtěli říct TAGLIATELLE ALLA BOLOGNESE!!" A věřte mi, není nic horšího pro italského labužníka než prznit jeho regionální kuchyni.
Tagliatelle jsou nudle asi 1 cm široké, absolutně ručně dělané pouze z vajec (čerstvých, "naturalmente"!) a mouky. Na každých 100 gr mouky 1 vejce a pak už jen vál a silné ruce. Vypracovat, vyválet, nechat oschnout, stočit volně do role a ručně krájet na stejnoměrné plátky. Rozvinout a nechat usušit.
Samozřejmě , dnes se koupí vše hotové, nebo se na přípravu tagliatelle používá strojek. Ale pořád je ještě v Boloni a okolí spousta hospodyněk které si tuto tradici nenechají vzít. Podávají se s boloňským ragú připraveným jak jinak než podle tradičního receptu.
To samé platí o plněných taštičkách "tortellini" - tenounká vrstva těsta (spíš nádech) a uvnitř náplň z mortadelly. Miniaturky, malinké prstýnky...i cena odpovídá - kolem 25 euro za kilogram.

Obchody s potravinami, které jsem viděla v Boloni, jsem neviděla už léta. Pár jsem jich vyfotila, ale jen to zvyšuje mojí skepsi a že na tom "my Toskánci" zas úplně špatně nejsme - ale třeba na maso musíte najít soukromého řezníka kterých ubývá s přibývajícími obchodními centry. Ale pomalu, pomaličku si lidé začínají všímat že kolikrát koupíte za méně peněz na první pohled hezké maso, které když vyndáte z balíčku a ořežete vyjde vám na kilo dráž než u řezníka. Tak jestli chcete, můžete závidět se mnou...

Velmi známým místem pro labužníky nebo prostě jen pro ty, kteří si chtějí něco dobrého zakousnout, je už léta letoucí tržnice, zvaná Mercato di Mezzo, kde najdete vše od velmi dobré kávy (dokonce i té bez kofeinu, kterou si dopřává můj manžel), čerstvých zákusků, křupavého pečiva a voňavých uzenin až po obrovská kola parmezánu, několikakilogramových mortadel či od stropu visících celých šunek.
Nebudu ani připomínat, že jsme se skvěle najedli v jedné zahradní restauraci, na fotografii vlevo nahoře jsou pravé boloňské tortellini zasypávány čerstvě nastrouhaným parmezánem, který vám obsluha přinese ve velké míse - a osobně nasype na talíř (a nepřestane dokud neřeknete dost, jako se to stalo mě, protože jsem fotila)!
Třená mramorovaná bábovka s pomerančem
Pro další ze série bábovek jsem použila trochu jiný recept než obvykle (hrníčkový nebo kelímkový), ale klasické třené těsto. Zlákala mě i kombinace kakaa a pomeranče, která se mi osvědčila i v jiných receptech.
Nejdříve si vyndejte máslo z lednice aby mělo pokojovou teplotu, omyjte pomeranče, odvažte si potřebné množství mouky, Maizeny nebo bramborové moučky, kakaa a cukru abyste měli vše při ruce a jdeme na to!
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
230 gr hladké nebo polohrubé mouky
40 gr Maizeny nebo bramborové moučky
120 gr másla
3 vejce
1 pomeranč nejlépe bio kvality
150 gr cukru
20 gr kakaa bez cukru
100 ml vlažného mléka
1 prášek do pečiva
špetka soli
******************************************************************************************************************************************
Změklé máslo třete s cukrem až vznikne měkký, hladký krém. Přidejte sůl a pak vejce, jedno po druhém. Každé dobře vmíchejte do směsi másla a cukru a pak teprve přidejte další. Pak pramínkem přilévejte vlažné mléko, dejte i nastrouhanou pomerančovou kůru a vše dobře promíchejte.
Mouku prosijte spolu s polovinou Maizeny (nebo bramborové moučky) a práškem do pečiva. Touto směsí posypávejte povrch máslového krému a pomocí vařečky promíchávejte odspoda nahoru.
Nyní si těsto rozdělte na dvě poloviny. Do jedné vmíchejte prosáté kakao a do druhé zbytek Maizeny.
Do vymazané a moukou nebo strouhankou vysypané formy dejte po obvodu několik lžic tmavého těsta, na něj světlé těsto, pak zas tmavé až vypotřebujete všechno. Dejte péct na 180°po dobu asi 35 - 40 minut. Po upečení nechte prochladnout, vyklopte na drátěnou mřížku a úplně vychladnutou bábovku pocukrujte moučkovým cukrem.
Nejdříve si vyndejte máslo z lednice aby mělo pokojovou teplotu, omyjte pomeranče, odvažte si potřebné množství mouky, Maizeny nebo bramborové moučky, kakaa a cukru abyste měli vše při ruce a jdeme na to!
**********************************************************************************************************************************************
INGREDIENCE:
230 gr hladké nebo polohrubé mouky
40 gr Maizeny nebo bramborové moučky
120 gr másla
3 vejce
1 pomeranč nejlépe bio kvality
150 gr cukru
20 gr kakaa bez cukru
100 ml vlažného mléka
1 prášek do pečiva
špetka soli
******************************************************************************************************************************************
Změklé máslo třete s cukrem až vznikne měkký, hladký krém. Přidejte sůl a pak vejce, jedno po druhém. Každé dobře vmíchejte do směsi másla a cukru a pak teprve přidejte další. Pak pramínkem přilévejte vlažné mléko, dejte i nastrouhanou pomerančovou kůru a vše dobře promíchejte.
Mouku prosijte spolu s polovinou Maizeny (nebo bramborové moučky) a práškem do pečiva. Touto směsí posypávejte povrch máslového krému a pomocí vařečky promíchávejte odspoda nahoru.
Nyní si těsto rozdělte na dvě poloviny. Do jedné vmíchejte prosáté kakao a do druhé zbytek Maizeny.
Do vymazané a moukou nebo strouhankou vysypané formy dejte po obvodu několik lžic tmavého těsta, na něj světlé těsto, pak zas tmavé až vypotřebujete všechno. Dejte péct na 180°po dobu asi 35 - 40 minut. Po upečení nechte prochladnout, vyklopte na drátěnou mřížku a úplně vychladnutou bábovku pocukrujte moučkovým cukrem.
Dítě velkoměsta aneb z Prahy do Říma
Ale nic to nemění na faktu,že velká města na mě dodnes působí jak magnet a čím větší, tím lepší. Pravda je, že něco jiného je bydlet dejme tomu na periferii a něco jiného navštívit jej jednou za čas jako turista, ale především Řím má pro mě neodolatelné kouzlo.
Stačí, když vystoupím z vlaku na hlavním nádraží Termini, po pár krocích jsem na náměstí Republiky a hned se cítím jak ryba ve vodě. Plnými doušky nasávám benzínové výpary a nechávám se unášet spěchajícím davem, tady do vás někdo strčí, tamhle někoho kopnete... a hlavně vás nikdo nezná ani znát nechce! Protože, co si budeme povídat, vše má své pro a proti..
Neslyšíte nic kromě motorů aut, skřípání brzd, houkání klaksonů a sirén. V Římě jsou totiž auta úplně všude a mezi nimi se proplétají motorky. Šance, že se někdo zastaví na přechodu a pustí vás na druhou stranu, je asi tak půl na půl. O něco větší je pouze za těchto podmínek :
-velmi nízká věková hranice (dítě, nejlépe v kočárku nebo batole);
-velmi vysoká věková hranice (senior značně pokročilého věku, nejlépe o berlích nebo na vozíčku);
-velmi atraktivní a velmi mladá žena (nejlépe s velmi krátkou sukní a pokud možno blondýnka).
Nemaje ani jednu z těchto výhod musíte se probojovat sami a spoléhat hlavně na semafory. Se mnou by ani tak problém nebyl - co se v mládí naučíš, v Římě jako když najdeš. Problém je s mou drahou polovičkou, narozeným a odjakživa bydlícím právě v tom klidném, lázeňském městečku o kterém byla řeč na začátku.
I když je dnešní provoz o hodně větší než dřív, oproti Římu je to pořád učiněná poušť. Pokud nejste zrovna na městském okruhu nebo větších silnicích, chodí se prostředkem ulice, v centru je pěší zóna, úzké uličky, velký piniový háj kde jediným povoleným prostředkem je kolo nebo autíčko na baterii, semafory se dají spočítat na prstech jedné ruky. Takto naučeného člověka těžko předěláte na jednodenním výletu v metropoli.
Náš průchod Římem se podobá cestě slepce s duševně zaostalým a lze špatně odhadnout kdo je kdo. Manžel se neustále pohybuje na okraji chodníků kde rukávem leští kolemjedoucí auta a odkud já ho odhazuji na zdi starobylých paláců. Před každým druhým semaforem ječím "červená, je tam červená!" , on odpovídá "vidím, vidím!" a vrhá se do silnice jak smyslů zbavený.
Na oplátku, mým problémem je orientace. Zatím jsem sice vždycky trefila domů, ale než se mi podařilo vracet se hned na první pokus tou nejkratší cestou, trvalo mi to asi 20 let. Před každým výletem si do sešitku (nějaké mapy na mobilu mě jen ještě víc mátnou) podrobně napíšu kudy jít stylem "od nádraží dolů 300 metrů, pak první ulicí doprava, na druhé křižovatce doleva " a pak se pro jistotu přeptáme. Manžel se naopak svým orientačním smyslem chvástá a opravdu se málokdy splete.
Tentokrát byla naše první zastávka v kostele Santa Maria della Vittoria kam se dalo dojít naprosto bezpečně - hlavní třídou dolů a první velká ulice doleva. Tento impozantní kostel má hodně společného s Prahou - vděčí za své jméno dokonce bitvě na Bílé hoře! Nemohla jsem si ho nechat ujít a jak můžete posoudit, stál opravdu za to
Kostel byl postaven v rozmezí let 1608 až 1620. Původně zasvěcený svatému Pavlovi, za své dnešní jméno vděčí vítězství katolíků v bitvě na Bílé hoře 8.listopadu 1620, nad stavovskou českou armádou. Toto vítězství bylo víc než hrdinské armádě přiřčeno právě Panně Marii a její ochraně. Její obrázek zobrazující "Klanění Panny Marie dítěti" měl pověšený na krku mnich karmelitán Dominik, který připravoval vojáky na bitvu svou ohnivou řečí. Dále se vypráví, že z očí děťátka vyšlehly světelné paprsky tak silné že oslnily protivníky kterým nezbylo nic jiného než se dát na chvatný ústup. Tolik pověst. Relikvie byla se všemi poctami 8. května 1622 převezena do římského kostela který byl na její počest pojmenován Svatá Marie Vítězná a umístěna na hlavním oltáři.
Kostel je zdoben freskami znázorňující vítězství katolické armády a jejího vstupu do Prahy a protestantů zahnaných do pekla.
Je navštěvován především pro mistrovské dílo barokního sochaře a architekta Gianlorenza Bernini (autora např. Fontány 4 řek na náměstí Navona , sloupoví chrámu sv.Petra ve Vatikánu a mnoha dalších) "Extáze svaté Terezy" znázorňující anděla který šípem protýká její srdce Láskou boží. Celé sousoší je umístěno v kapli kardinála Federica Cornara, na pozadí které znázorňuje zlaté paprsky. Po stranách jsou umístěny reliéfy s postavami členů rodu Cornaro. Celá scéna je velmi dekorativní, téměř divadelní a obzvlášť upoutají výrazy obou "hlavních představitelů" svaté Terezy v extázi a anděla který má téměř šibalský výraz.
V protější kapli svatého Josefa (San Giuseppe) se nachází sousoší sochaře Domenica Guidi "Il sogno di san Giuseppe" (Sen svatého Josefa)
Dalším cílem byl kostel Sant' Agostino (svatého Augustina) kam jsme zašli už při minulé návštěvě, ale většina římských kostelů dodržuje polední pauzu a bylo zavřeno.
Ptala jsem se manžela, zda mám popsat kudy kam, ale on pravil že kostel lehce najdeme, je přece na tom malém náměstíčku hned vedle náměstí Navona kde jsme byli již několikrát.
Svatá prostoto! Příště už se nachytat nenechám. Manžel kroužil městem jak tažný pták a já poskakovala za ním po kočičích hlavách a nedívala se nalevo ani napravo - mám přece spolehlivého vůdce! Když jsme asi po 40 minutách dokroužili zpět do místa odkud jsme vyšli, zatnula jsem zuby a na kapotu nejbližšího zaparkovaného auta roztáhla plachtu mapy Říma kterou prozřetelně vozím sebou. Kostel byl asi 5 minut od nás, kupodivu pořád na tom samém, stejnojmenném náměstí kde se nachází od roku 1483,kdy byla jeho výstavba ukončena.
Námaha ale byla odměněna, zpoždění odpuštěno, prohlídka splnila očekávání.
Je zde vystaven jeden z nejznámějších obrazů malíře Caravaggio " La Madonna dei Pellegrini" (Madona poutníků) datovaná mezi roky 1604 - 1606. Caravaggio namaloval Madonnu v neobvyklém stylu - žádný trůn, ani oblečení typické pro tehdejší dobu, žádní andělé, představuje jí jako prostou ženu s dítětem...
Dokonce, jak se zdá, mu jako modelka posloužila jedna jeho známá prostitutka. Netřeba dodávat, že v té době vzbudil obraz nemalé pohoršení.
....a neméně slavné sousoší "La Madonna del parto" od sochaře Jacopa Sansovina
Po prohlídce jsme se na další cestu raději zeptali a došli tak bez úhony k řece Tevere kde jsme přešli most a octli se v kdysi malebné čtvrti Trastevere.
Původně to byla lidová čtvrť plná malých, typických restaurací, kde jste se najedli za pár lir, pouličních umělců, trhů, prostě charakteristická. Dnes tam jsou pořád malé restaurace, ale spíš s turistickým rázem a pouliční umělci se vyžívají hlavně ve čmárání po zdech.
Najedli jsme se v malé "trattorii" jak jsou místní restaurace zvány (česky by se asi řeklo hospůdka) a vyrazili do Villa Farnesina která je známá svými freskami od Raffaella. Není možná tolik známá jak by si zasluhovala, kromě úchvatných interiérů kde máte pocit, že jste v kapli Sistinské, je hezká i zvenku a můžete se projít krásnou zahradou. Bylo už poměrně pozdě, tak nám hodný pan pokladní prodal jen dětské lístky :-)
I tak jsme toho stihli hodně vidět i vyfotit.
Najedli jsme se v malé "trattorii" jak jsou místní restaurace zvány (česky by se asi řeklo hospůdka) a vyrazili do Villa Farnesina která je známá svými freskami od Raffaella. Není možná tolik známá jak by si zasluhovala, kromě úchvatných interiérů kde máte pocit, že jste v kapli Sistinské, je hezká i zvenku a můžete se projít krásnou zahradou. Bylo už poměrně pozdě, tak nám hodný pan pokladní prodal jen dětské lístky :-)
I tak jsme toho stihli hodně vidět i vyfotit.
Pokaždé, když jedu do Říma, překvapuje mě jak jsou památky, za kterými lidé jezdí z celého světa, volně přístupné bez nějakých extra opatření. Obrazy i sochy v kostelích jsou většinou v kapličkách, ale kolikrát odděleny od zvědavých návštěvníků pouze silným provazem kterým se dává na vědomí že dál už ne.
Někde se za návštěvu platí, jako třeba v Kolosseu nebo na Fori romani, samozřejmě i za muzea, ale je spousta kašen, obelisků, fontán, soch, uměleckých děl i významných jako například i těch co jsme teď viděli, kde se neplatí nic, kostely jsou všechny (a je jich v Římě kolem 900!) zdarma.
Na jednu stranu je to správné, na druhou jsou tato díla vystavena i vandalům nebo exhibicionistům, jedna za všechny, Fontana di Trevi kde se každý rok někdo koupe.
Ne všechna města jsou ale takhle štědrá, to mějte na paměti pokud někdy navštívíte Itálii.
Pro dnešek se s Římem rozloučíme, ale určitě to není naposled. Mimo jiné mám už naplánovanou další cestu i na listopad - ale s mým cestovním plánem! ARRIVEDERCI, ROMA!!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


















