V nadprůměrně horkých dnech které zde panovaly téměř 3 měsíce pouze s kratičkými přestávkami (a jak se zdá ještě není konec - dnes opět 36°) jsem nostalgicky pročítala Českou kuchařku z 80.let protože náš jídelníček se zmrsknul na studená jídla, saláty, minutky, nebo salát - mozzarella, v nejlepším případě těstoviny s nějakou rychlou omáčkou. Dále ovoce- zelenina - ovoce, jako dezert přicházela v úvahu pouze zmrzlina...a pak voda a zas voda. Zdravá strava, samozřejmě, ale mám pocit že můj žaludek je rybník a v břiše kvákají žáby. Tak jsem se alespoň teoreticky laskala s omáčkami, knedlíčky, bramboráky a dortíčky. Když jsem slzela nad tím, jak možná ne příliš zdravě, zato jednoduše a chutně se u nás dřív vařilo, vzpomněla jsem si na jednu srážku mezi českou, respektive moravskou kuchyní a mým italským manželem.
Abyste byli trochu v obraze - můj jinak celkem klidný a spořádaný choť má fobii z čehokoliv tučného, slaného, sladkého a vůbec strašně nezdravého (podle jeho mínění) co se nachází v každé jiné národní kuchyni kromě té italské a i tam s výhradami podle toho z jakého pocházejí regionu.
Pokud mu naservírujete cokoliv co se vymyká běžné zvyklosti, jeho první otázka bude : "Co to je?" a hned za ní druhá : "Co to se mnou udělá??" Podle již osvědčeného scénáře já odpovím : "Nic, když na to nebudeš myslet!"
V tom je právě ten problém - když ví co pokrm skrývá, hned řekne že to jíst nebude protože by mu bylo špatně.
Je to opravdu jen jeho dojem a důkaz, že většina nemocí je psychického původu - kdyby věděl kolik másla, sádla, smetany, bešamelu a majonézy spořádal v domnění že ta omáčka na špagetách zrovna tak jako pěkně opečená krusta na čemkoliv je z parmezánu anebo že to bílé mazlavé je jogurt, jsem už dávno vdova.
Pokud se vám zdá, že to hraničí s hypochondrií - máte pravdu!
Jenže jak říkával můj tatínek, svět chce být klamán - a já dám na otcovské rady! Pravdivé je i přísloví které praví že i mistr tesař se někdy utne aneb na každého jednou dojde.
A na mého Itala "došlo" právě v Brně. Na toto malebné město mám já krásné vzpomínky z dětství kdy jsem tam jezdila za tetou a strejdou a manžel tam byl párkrát ještě než jsme se poznali. Pro Italy byla totiž Česká republika zajímavá už v dřívějších dobách, obzvlášť v období mezi 70. a 80. lety a "památkám" za kterými tam údajně jezdili bylo podle mě v průměru tak 20 - 25 let.
Při naší poslední návštěvě Prahy se na nás přijel na pár dní podívat i syn který pracuje v Mnichově a jelikož maminka byla jako vždy zaneprázdněná běháním po návštěvách, dělal společnost hlavně tatínkovi.
Prahu už viděl několikrát, tak prý kam se podíváme - jeden den jeli vlakem do Drážďan, druhý do Brna.
Manžel nadšeně souhlasil (kupodivu ho zrovna nikde nic nebolelo) a zvládl oba náročné výlety na jedničku. Sice mě trochu mrzelo že jsem do Brna nemohla jet taky, ale bylo mi slíbeno, že se tam podívám příště také, takže jsem je s lehkým srdcem pustila do světa.
Zatímco jsem se veselila, synek mi posílal z rychlíku vtipná sms,jako třeba že jsou na cestě a vlak se místy řítí krajinou až 80 kilometrovou rychlostí :-)) Alespoň si užili panoráma.
V pořádku a na čas dojeli, prošli se po hlavní třídě, prohlédli si město v novém kabátě a když jim vyhládlo, manžel zamáčknul slzu a rozhodl se zavzpomínat na staré, dobré (pro něj) časy kdy oběd v nejlepší restauraci jej přišel asi na tolik, co kafe na stojáka v Itálii. Z Prahy už věděl, že je všechno jinak, ale kdoví jestli se sem ještě vrátím - pravil - ať to stojí co to stojí, vzhůru na město!
Vybral restauraci hotelu Continental, kdysi jsme tam byli i spolu ještě před svatbou. Prý ten samý elegantní styl, vzorná obsluha, krásné prostředí...ve kterém přece nemohou číhat žádné nástrahy!
K jídlu si objednali polévku a pak specialitu šéfkuchaře - vybíral synek, tatínek se důvěřivě přidal, přiobjednali 2 pivka a hody mohly začít. Na závěr se ještě dorazili skvělým štrůdlem a kávou.
Jen na okraj, mám syny dva - jeden je český vzhledem a povahově Ital, druhý přesný opak. Chutě mají tak půl na půl, ale zvlášť ten mladší - co byl s námi v Praze - je přímo zamilovaný do české národní kuchyně a poměrně dobře se vyzná. Když někdo dokáže jet z Mnichova do dejvické cukrárny protože tam mají výborné žloutkové věnečky, řekla jsem vám všechno.
Večer jsme se zas sešli v pražském hotelu a já si vyposlechla nadšený komentář jak úžasné jídlo jim připravili! Prý malé, krásně měkkounké kousky masa, hlaďounké noky a HLAVNĚ naprosto skvěle uvařenou cibuli s malými kousíčky opečené slaniny (ale byla úplně libová, samozřejmě!) Něco mi nesedělo...aha..vařená cibule? Jak vařená? Prý taková dlouhá, nahoře trochu opečená a posypaná tou výbornou, libovou slaninou.
Kdybych si nelámala hlavu co to bylo za pro mě zcela neznámou, inovativní a superlativní specialitu, všimla bych si synátora kterak se usmívá pod fousy.
I optala jsem se ho, co to vlastně pojedli. Podal mi účet , nijak astronomický, mimochodem, vzhledem k místu, kde bylo černé na bílém napsáno - moravský vrabec s dušeným zelím a bramborovým knedlíkem!! On to prý věděl od začátku co si objednali, ale mlčel aby tatínka nepřešla chuť a hlavně (dodávám já) aby se zbytečně nezdržovalo protože měl hlad - jako vždy a pořád.
Pak už mu nechtěl kazit radost a (dodávám opět já) riskovat šokem vyprovokovaný žlučníkový záchvat.
Vzpomněla jsem si na všechno to vrtání, šťourání, vyptávání se na neznámé a nebezpečné potraviny - a pak se mi rozplývá nad moravským vrabcem se zelím ?? ( což byla ta "dlouhá cibule" ). Budiž maso, ale zelí? To samé zelí které jsem se asi 2x pokusila neúspěšně servírovat ... kdepak, je moc kyselé, moc sladkokyselé, nadýmá atd..
Přiznávám se, že když jsem mu vysvětlovala, že to co pozřel a bezproblémově strávil byla zavrhovaná poživatina, tak z mého hlasu zaznívala nemalá škodolibost. "Ale na lístku bylo přece napsáno "cibulka"? - bránil se (umí trochu česky a jídelní lístek v italštině nebyl, anglicky zas neumí on..) Jo, to byla..a kdyby rozuměl ještě o něco lépe, kromě zelí a knedlíků by si přečetl i "škvarečky!" Jenže to by si musel dát něco úplně jiného a třeba ne tak báječného...takže vlastně lépe tak!
Zlomyslně jsem koupila balíček kyselého zelí a táhla se s ním v kufru domů s tím, že ho udělám a bude se jíst bez odmluvy! Jenže pak se na něj nějak zapomnělo a když vyplulo na povrch, přečetla jsem si, že bylo vyrobeno a zabaleno někde v Polsku a záruční doba byla asi 2 roky..To bylo dost i na mě a putovalo do koše. Ale nevzdávám se, slyšela jsem, že v Lidlu se prodává a pomsta bude sladká -nebo spíš sladkokyselá..
Pokud někdo z vás pojede do Brna nebo znáte někoho kdo dělá v hotelu Continental, zajděte tam nebo jim vzkažte a vzdejte jim hold - učinili šťastného jednoho italského pamětníka a všechno bylo naprosto perfektní.
Jen v jednom byl maličko zklamán - po tom všem co do sebe naládoval, mu nebylo ani trochu špatně!!