Setkání

Dnes vám popíši mé první setkání (spíš bych měla napsat utkání) s italskou policií. O které je známo, že se neustále potýká s nedostatkem pracovních sil, ne snad proto že by o službu v tomto skvělém útvaru nebyl zájem, ale kvůli nedostatku financí. Nejsou peníze! vykřikují politici na stížnosti agentů kteří si ze svého kupují i papír na kterém musí psát hlášení s mnoha kopiemi. Nejsou peníze! je zavrhována každá žádost zoufalých komisařů aby jim byli poslány posily alespoň v době dovolených nebo zvláštních akcí. Peníze jsou jen na ochranky politiků nebo hlídání emigrantů ve sběrných centrech... ale to je už jiná story.

I přes extrémní nedostatek personálu se mi podařilo zaměstnat hned dva policisty a jsem na to právem hrdá.

Abych vás alespoň trochu uvedla do obrazu - mám ráda pejsky ale doma žádného nemáme tudíž jsem částečně adoptovala jednu psí slečnu - zlatý retrívr barvy šampáňo, 2 roky - kdo by odolal. Chodíme se spolu venčit do parku když je panička pracovně vytížená a jsme všechny spokojené.

Před pár dny se odpoledne vracíme k jejich domu který se nachází v jedné postranní slepé uličce. Nechám slečnu pejskovou na zahradě a když odcházím vidím auto které vjíždí do ulice. Tady nezaparkujou, myslím si, je to jen pro obyvatele. Zahnu za roh do naší ulice, auto vycouvá a jede pomalu směrem nahoru. Koukám na ně a říkám si, měla bych je upozornit že o něco výš je bezplatné parkoviště. To už auto stojí a řidič na mě mává červenou plácačkou a něco říká. "Cože?" ptám se. "Signora!" "Co potřebujete?" žiju nadále v domnění že chtějí zaparkovat.

"Jsme policie!" Auto je normální osobní, člověk za volantem v civilu.

Okamžitě se mi vybaví zkazky o falešných policistech, kteří se vloudí do bytu aby vás vykradli nebo tvrdí, že váš příbuzný měl havárku a potřebuje nutně peníze. Měli by se identifikovat, nemá ani uniformu, napadne mě zároveň s případem kdy se postiženému prokázali - průkazkou na tramvaj. Taky řekněte mi kdo z vás viděl opravdu a podrobně skutečnou policejní průkazku? I kdyby byla nakrásně pravá, zamávají vám s ní před očima a co vidíte? Rozmazanou fotku a nějaká písmena. Když si podvodníci vyberou osobu nad padesát, v 90% je dalekokozraká.

A mě ukázali jen PLÁCAČKU!! Mám jen malou kabelku kde jsou klíče, mobil-starší typ, sušenky pro pejskovou a kapesník. Dokumenty nemám, takže i když seberou klíče, nevědí kam jít.

Postavím se k situaci čelem - narazili jste, chlapci!

Řidič vystoupil a prý kam jdu. Já na něj s úsměvem ve stylu 'na mě si nepřijdete' : "Proč se ptáte?" "Musím vás zkontrolovat". " A proč zrovna mě?" přehlížím ho.

"Máte dokumenty?"

"Nemám!" odpovím zvesela. To víš, abys věděl kde bydlím - tůdle!!

"Nemáte...a kam jdete a odkud jdete?" Nedá si pokoj.

"Jdu domů a byla jsem se psem" začínám odsekávat.

"A kde je ten pes??"

"Pes je doma!!"

"Kde?"

"Támhle v té ulici!" ukážu dolů.

"Takže vy nejdete domů!"

"Jdu domů, pes je u sebe doma".

"On to není váš pes?" Začíná mu svítat a já mám dojem že někomu ukradli psa a mám co dělat s ochránci zvířat.

Situace se začínala komplikovat a na pomoc kolegovi z auta vystoupil druhý muž. A ejhle..toho znám! A je to opravdový policista!! Jéje.. vídávala jsem ho v parku s dcerkami kterak tam ze sebe dělal šaška.. "Dobrý den", tvářím se vstřícně. Poznal mě, určitě poznal, i když možná nevěděl kam mě zařadit. Jenže pak tomu sympatickému taťkovi ztvrdly rysy a hned na mě :" Odkud jdete paní?"

"Byla jsem se psem!"

"A kde máte psa??" Mám dojem že se zblázním.

"Pes je doma, já jdu domů, ale jinam domů... můžu vědět co se děje??"

A konečně jsem se dočkala věty, která nechybí v žádném pořádném policejním filmu : "Otázky tady dávám já!!"

A už to jelo - kdo jste, kde bydlíte, datum narození, musíme si vás zkontrolovat. Znovu se ptám proč.

"Jsme v Itálii", odpověděl logicky, "tak kontrolujeme!"

Ale že to trvalo - jsem tu už 33 let a tohle je moje první kontrola!!

"Koho je ten pes?" ptá se podezíravě. Řeknu jméno, příjmení i titul. Jako když mávneš kouzelným proutkem - kdo by neznal naší paní gynekoložku? Odrodila určitě i holčičky pana policejního...

Taky že změnil tón hlasu a zjihnul.

Prý jestli jsem s tím psem chodila ulicí nahoru a dolů?

Copak jsem blbá?? myslím si v duchu a nahlas přiznávám že jsem ho unesla do parku.

"A neviděla jste tady takové 2 ženské?"

" Neviděla". "Tak kdybyste je viděla, zavoláte nás?"

" To víte že jo" (ani mě nehne!! a jaké ženské - tlusté, hubené, bílé, černé, tetované..)

Ptám se alespoň jestli jsou Italky nebo cizinky? Prý cizinky, odpoví tajemně. To ovšem mění situaci - identikit jako hrom. Hlavně když má člověk jasno. Jsem propuštěna a smím domů.

Sotva jsem vstoupila do dveří, zvoní mobil a volá udýchaná majitelka slečny pejskové. "Představ si, volal mi soused že před mojí brankou jsou nějaké ženské a obhlížejí to tam. Tak jsem zavolala na policii a řekli že hned někoho pošlou - víš, já se s nimi docela dobře znám!"

Jo, vím. Nechám jí vydechnout a mírně přehánějíc povídám : "Víš co jsi provedla?? Málem mě zavřeli a holčičku (pejskovou, pozn.aut :-)) ti chtěli dát do útulku!" Vylíčím moje dobrodružství, ale solidarity se nedočkám, upřímně se baví a pro smích nemůže ani mluvit.

Po inkriminovaných ženských není už ani vidu ani slechu. Dospěli jsme k názoru že se prostě ztratili ve slepé uličce a řetězovou shodou náhod jsem se stala podezřelou číslo jedna.

Říkám si že za takovou důslednost by si příslušníci přece jen zasloužili abych dostála svému slibu a nahlásila podezřelé cizinky.

Jakmile potkám nějaké dvě Němky, Francouzky nebo Rusky zavolám na ně policii. A běda jim jestli sebou budou mít psa.....